Než půjdeš, zhasni

,,Tak já jdu.“

Ani nevzhlédl od svých papírů. ,,Dobrá. Uvidíme se zítra.“

Nemohla uvěřit, že zapomněl. ,,Ne, neuvidíme. Odcházím. Odcházím pryč. Už se nevrátím.“

Vrhl po ní letmý pohled, ale ruka nepřestala psát. ,,Cože?“

Povzdychla si. ,,Doktore, říkala jsem vám to před sedmi měsíci a potom každý den znovu. Vylepila jsem to na nástěnku. Zakroužkovala v kalendáři. Nechala vyhrát španělskou serenádou pod okny.“ Opět si povzdechla. ,,Dala jsem výpověď a dnes odcházím. Už tak měl manžel starosti, že pracuji tak dlouho, ale copak Vás může člověk nechat pět minut samotného?“

Konečně položil propisku a ta se skutálela po papíru, pokračovala po celém stole, spadla na podlahu, ještě pár centimetrů pokračovala po koberci a zastavila se o květináč s palmou. Svou cestu označila tenkou modrou stopou.

,,Odcházíte?“ zmateně mrkal. ,,Proč?“

Dala oči v sloup a postavila se před pracovní stůl tak, aby měl v zorném úhlu její nepřirozeně velké břicho. ,,Říkala jsem si, že bych si nechala udělat liposukci! No tak, doktore, jste studovaný člověk, určitě víte něco o rozmnožování druhu homo sapiens sapiens a také, že doba, po kterou se starají o mláďata je u tohoto druhu extrémně dlouhá.“

Upřeně se zadíval do míst, kde si nerušeně plaval ve své plodové vodě její nenarozený syn a téměř to vypadalo, že s ním vede jakousi telepatickou konverzaci jen mezi nima chlapama.

,,Ano, já vím.“ řekl břichu nahlas, takže to zřejmě bylo určeno i jí. ,,Jen jsem si nemyslel, že to bude tak brzo.“

,,Typicky chlapský postoj. Kdybyste devět měsíců nosil na břiše balón, se kterým by se dalo vyrazit na cestu kolem světa, tak by vám to tak skvěle neutíkalo.“

Zmateně se usmál, jakoby si nebyl jistý, jestli to byl žert. Kéž by byl. Těhotenství ji činilo děsivě vážnou.

,,A… pospícháte domů?“

,,Ano. Manžel je teď hrozně starostlivý, určitě na mě čeká a netrpělivě podupává v křesle. Zuřil by, kdybych se někde zdržela.“

Matné světlo kancelářské lampičky ozařovalo jeho příjemně zklamanou tvář plnou vrásek a pracovní únavy. Kolem ní byla tma. Už bylo pozdě.

,,Na druhou stranu manžel ví, že v mém stavu se nesmím rozčilovat.“ pokračovala téměř bez pauzy a plácla sebou do židle. Pamatovala si, jak na té židli seděla poprvé. Bylo to téměř před šesti lety, a pořád se jednalo o stejnou židli. Doktor nebyl známý svou péčí o pracovní prostředí.

Tehdy seděla téměř na kraji a byla tak nervózní, že její podpatek vyklepával do podlahy bezděčnou melodii. Právě dokončila školu a ucházela se o své první zaměstnání. Připadalo jí úžasné, že ona, sotva ze školy vyšlá, by měla dělat asistentku takovému vzdělanému, inteligentnímu a zásluhami ověnčenému doktorovi. Za těch šest let, co u něho pracovala, poznala, že se sice jedná o vzdělaného, inteligentního a zásluhami ověnčeného doktora, ale též o nepraktického, zasněného a pro normální život nepoužitelného muže. Poznala, že práce jeho asistentky spočívá v tom udržet ho fyzicky naživu, což jí často ze všech svých sil stěžoval. Pouze taková věc jako donutit ho třikrát denně se najíst byla výrazně těžší, než veškeré ty relativní studie relativity, kvůli jejichž četbě odmítal veškeré jídlo.

Když si to poprvé uvědomila, upřímně se vyděsila, a chtěla okamžitě odejít. Jenomže pak si všimla, jak je nezdravě bledý a pomyslela si, že takovému člověku by prospěl jeden z koláčů, kterými ji pravidelně obšťastňuje každý týden její matka. A nakonec moderní touha po seberealizaci a společenském uznání ustoupila pradávnému mateřskému instinktu a touze po starání se o někoho. On ji potřeboval, byl by bez ní úplně bezmocný. Zůstala. Šest let.

Jenže vždycky věděla, že to nemůže být napořád.

,,Už máte jméno?“ zahájil opatrně společenskou konverzaci. Věděla, že ve společenské konverzaci nebyl moc zběhlý, možná tak ve společnosti podobně šílených vědců jako byl on sám. Rozhodně moc často společensky nekonverzoval s ní.

,,Albert.“

,,Hezké. Jako Albert Einstein.“

Pokývala hlavou. ,,Nebo jako Albert, otec mého muže.“

Nervózně se usmál a posadil se ve svém křesle dozadu. Chvíli seděli mlčky a pokoušeli se najít další vhodné téma. Potom se na ni opět podíval a zeptal se:,,Už máte za sebe náhradu?“

Chtěla mu říct:,,Ne, nechám Vás sehnat si novou služku sám, a do té doby se o sebe postaráte taky sám. Vždyť by to byla hrozba pro celý svět!“ , ale vážně by se měla mírně mírnit, když bude ta matka, a tak řekla jen:,,Ano. Zítra ráno sem přijde. Už jsem jí všechno vysvětlila. Představovala jsem vám ji, pamatujete si?“

Nepamatoval si. Jako si ostatně nepamatoval nic kromě vzorců nejrůznějších teorií. Asi ve čtvrtém roce si zvykla, že od něj nemůže počítat s dárkem k narozeninám.

,,Nevadí. Jen zítra neházejte žádnou výbušninou po tmavovlásce, co tam bude sedět za stolem, ano?“

Pousmál se. ,,Ano.“

,,Doktore, tohle je důležité.“ naklonila se blíž.

,,Zítra-žádné-výbušniny. Víte, jak to dopadlo s tím panem inspektorem. Takže zítra-vůbec-žádné-výbušniny, ani-jiné-životu-nebezpečné-látky! Ta dívka je moc sympatická. Nechci, aby uvažovala o výpovědi pět minut po té, co přijde. Stačí, že o tom bude uvažovat po prvním dni. Rozumíte dobře, co jsem říkala o těch výbušninách?“

,,Nechám je všechny doma.“

,,A nedotýkejte se toho koltu ve stolu.“

,,Slibuji, slečno.“

Měla provinilý pocit, že ho opouští. Řekla té nové holce všechno, co ji napadlo, ale stejně, o doktorovi nemůžete vyprávět. Musíte si roky zvykat. A ona se cítila provinile, protože najednou viděla, že nejenom nová asistentka si bude muset zvykat na doktora, ale také doktor na novou asistentku. I když je pravda, že nová asistentka od doktora asi nebude vyžadovat ,,krmení“ v pravém smyslu toho slova.

,,Omlouvám se vám.“ řekl najednou posmutnělým hlasem a pohled mu zabloudil kamsi do okna. ,,Měla jste velký potenciál. Věděl jsem to, už když jste ke mně prvně přišla. Mohla jste dokázat velké věci. A místo toho jste se otravovala… se mnou.“

,,Co to plácáte? Jste přece inteligentní vědec, víte, že kdybych chtěla, aby něco bylo jinak, zabalila bych si svou kytku a nechala vás utopit se tu v inkoustu. Navíc, já se na svoje velké věci teprve chystám.“ spokojeně si pohladila břicho. Kdysi chtěla být seberealizovaná a společensky uznávaná, ale nikdy nechtěla být upracovaná, věčně špinavá od propisky a zavřená v práci i na Štědrý den a hlavně – taková, že by jí ani jedno z toho nevadilo. Nechtěla, aby jednou potřebovala asistentku, protože by nebyla schopná sama sebe udržet při životě.

,,Přemýšlel jste někdy o rodině, doktore? Ještě nejste tak starý.“
Tentokrát se téměř zasmál. Byl to asi největší výraz pobavení, který od něj kdy slyšela. ,,Ale ano, jsem.“

,,Copak nevěříte názoru ženy? Jste štramák. Pár šedivých vlasů nic neznamená, podívejte se na Richarda Gerea a jak je obletovaný. Mimochodem,“ důvěrně se k němu naklonila přes stůl. ,,Vaše nová asistentka je moc pěkná dívka a velice Vás obdivuje. Zkuste občas vzhlédnout od těch papírů.“ A protože to byl doktor, pro normální život nepoužitelný muž, pro jistotu na něj ještě mrkla.

Nedal nějak najevo, že by zjevnou narážku pochopil, ale pevně doufala, že až tak nechápavý není. Zadíval se jí do očí a tiše, téměř bázlivě se zeptal:,,Uvidíme se někdy? Až… na tom budete lépe…“

Usmála se. ,,Jistě. Tak za osmnáct let.“

Vstala, zvedla zatoulanou propisku, odnesla do dřezu doktorův dopitý hrnek s kávou, natáhla si kabát a stoupla si do dveří.

,,Dobrou noc, doktore. A nepracujte zase až do rána. Zítra máte tu přednášku na vysoké škole. Na studenty musíte mít veškeré své zásoby energie plné.“

Kývnul. ,,Dobrá, děkuji. Dobrou noc, slečno.“

Zhasla světlo v předsíni a odešla domů.