Absolutně běžné věci

Dalibor zpola zimomřivě, zpola nervózně podupával a už ho bolelo za krkem, jak ho měl pořád otočený ve směru, ze kterého měla dorazit Ona. Bylo deset minut do druhé hodiny. Řekl jí ve dvě. Je to pěkná kulatá odpolední doba. Alespoň doufá, že řekl ve dvě. Možná se mu zamotal jazyk a on vybleptnul něco zcela nesmyslného, bez významu a ona byla tak překvapená, že ani nestačila zareagovat a říct, že mu nerozumí. Třeba o něj vážně stála a potom celý den běhala po škole a hledala ho, aby zjistila, cože se jí to vlastně pokoušel říct! To by dávalo jistý smysl, najít ho nemohla, jelikož celý den potom strávil intimními rozhovory s vnitřkem záchodové mísy.

Takže tu čeká úplně zbytečně. Může jít domů.

Jenomže co když to řekl správně? Ještě není ani druhá hodina a holka musí přijít na rande trochu později, zvláště na to první, je na to nějaký zvláštní dívčí zákon. Co když půjde domů a ona opravdu přijde? Přijde, zjistí, že tu není, odejde a už nikdy se na něho nepodívá, protože urazil její holčičí pýchu? Jistější bude počkat.

Jenže… co když přijde a on tu bude?!

,,K nevíře co všechno musím podstoupit jen proto, aby sis vrznul!“ Kamil byl od první třídy Daliborův nejlepší přítel. Prakticky to byl jeho jediný přítel. Dalo se říct, že Kamil byl jediná osoba na celém světě, která dovedla Dalibora snášet v místnosti čas delší než pět minut. Na druhou stranu nutno podotknout, že Dalibor byl jediná osoba na celém světě, která dovedla snášet Kamila.

,,Hele! My nebudeme ,vrzat´, ona je moje pravá láska!“ ohradil se Dalibor. I přesto, že útoky na svou krásku čekal a věděl, že je to u Kamila absolutně běžná věc, a nemyslí to nějak zle, bylo zase věcí jeho cti dámu svého srdce bránit. ,,Když snad něco, tak se budeme ,milovat´!“

Dalibor si už dávno nebyl jistý správností svého nápadu vzít si ho sem jako morální podporu, který se změní v absolutně náhodného kolemjdoucího hned, jak Ona dorazí. Ovšem potřeboval tu někoho, kdo odpoutá jeho myšlenky od mučivé nervozity. Někoho s pohledem nezaslepeným láskou. Někoho, kdo vás kopne do žaludku, až spadnete z opojných výšin lásky. Proto Kamil. Nebyl si jistý správností svého nápadu, ovšem fungoval dokonale.

,,Jo, jo, hlavně si potom odpusť detailní popisy.“

Po chvíli mlčení Daliborova mysl opět utekla k nepříjemným pocitům, které cítil kdesi v břišní oblasti. Měl chuť sáhnout si do žaludku a vytrhnout si odtamtud tu příšernou žlázu, která do jeho těla každým okamžikem vypouštěla nervozitu. Vždyť to bylo o život, mohl se tím otrávit! Plakala by, kdyby měla na svědomí jeho smrt? Šla by mu na pohřeb, v černém závoji jako vdova? Zasvětila by celý svůj další život sezení v temné komůrce a truchlení?

Dobře, to by stačilo, nervozita je absolutně běžná věc, ale jeho obrazotvornost se toho nějak moc chytá!

,,Kamile, co mám dělat? Co když to podělám?“

,,Tak umřeš v šedesáti, když si budeš vařit polívku z pytlíku a najdou tě až za sedm dní.“

Dalibor smutně odvrátil tvář.

,,Vždyť je to jen ženská, sakra! Budeš se smát, dělat světáka, předstírat, že tě zajímá… Věř mi přírodě a přestaň s tím otravovat mě!“

,,Stalo se ti něco?“

Kamil upustil od svého naštvaného pohledu do dáli a pohlédl na Dalibora dokonale rozhozeně. ,,Cože?“

Už několik týdnů měl Dalibor nejasný pocit, že Kamil má nějaké problémy. Byl nepříjemný, nesnesitelný a měl blbé poznámky. Více, než obvykle. A tento nejasný pocit právě získával poměrně čisté obrysy. Zdálo se, že ho uvnitř něco žere. A Dalibor ho znal dost dlouho, aby věděl, že pokud se ta příšera rychlým lékařským zákrokem nevyoperuje, skončí to katastrofálně pro celý svět. Někdy si připadal, že nedělá vlastně nic jiného, než že zachraňuje svět od Kamilových destrukčních machinací. A nakreslil mu za to někdo snad alespoň komix? Napsal román? Ne, na hrdiny všedního dne se kašle!
A Daliborovi připadalo jako dobrý nápad zkusit se tomu věnovat teď, za pět minut dvě, protože jestli se tomu nebude plně věnovat, tak v příštích pěti minutách exploduje a zaneřádí tak pěkně zametený chodník.

,,Poslední dobou se mi nezdáš ve své kůži. Děje se něco?“

,,Ne. Ne. Ne. Proč myslíš?“

Možná, že ho Ona skutečně chce. Možná, že se s ní ožení a bude s ní mít nepřehlednou hromadu dětí. Pojmenují je podle abecedy. To první bude Alice nebo Albert…

,,Prostě se mi zdá, že máš nějaký problém.“

,,Problém? Blbost! Můj jediný problém je, že tu musím stát na mrazu a dělat ti chůvu! Jaký problém myslíš?“

,,Já nevím. Chceš mi o tom říct?“

Ale co když ten pohledný svalovec nebyl její bratr? Co když sem přijde místo ní, aby mu to názorně dokázal? Co když sem přijde s ní, aby se na to názorné dokazování podívala? Jaká je šance, že mu s Kamilem rozbijou hubu?

,,A o čem jako?“

,,Kamile, řekni mi to!“

,,No, poslední dobou nějak nemůžu spát, to je celý.“

Ale stejně tu zůstane, to je jasné. To ta jeho masochistická povaha! V hloubi duše touží, aby sem přišel a vymlátil mu Ji z hlavy. Potom by se totiž cítil jako pravý mučedník lásky.

,,A proč nemůžeš spát?“

,,Mám… hodně myšlenek.“

,,Vážně? A o čem přemýšlíš?“

,,O ničem… Hurá, tři minuty, možná princezna fakt přijde, vlepí ti pusu a vysvobodí mě ze zakletí!“

,,Přemýšlíš, jak něco vyřešit? Nějakou situaci?“

,,Ne.“

,,Přemýšlíš o někom?“

,,No, teda…“

,,Ty jsi se nám zamiloval!“

Myšlenky v Daliborově hlavě konečně rozptýlil veselý smích. Kamil se nicméně šťastně netvářil. Díval se upřeně na kamsi na ulici.

,,Ale no tak, na tom přece nic není! To je absolutně normální a zdravá věc, za to se vůbec nemusíš stydět. A vůbec, jsem tvůj nejlepší kamarád, měl by si mi tyhle věci říkat.“

,,Jo, jasně, a potom si třeba můžeme navzájem vydepilovat nohy.“

,,Znám ji?“

Kamil si patrně velice bláhově myslel, že když po něm vrhne vyděšeným pohledem a potom bude trucovitě mlčet, neodpověděl.

,,Tak kterápak? K tobě tipuju někoho milého a roztomilého.“

,,Děkuju.“ prohlásil Kamil, ale nepodíval se na něj a dál mlčel.

,,No tak, Kamile. To je přece normální! Taková žena, to je skvělá věc. Dá se s ní podniknout spoustu zajímavých činností, uspokojí tvé estetické cítění a navrch ještě uvaří.“

Kamil se otočil k Daliborovi a zatvářil se velice odhodlaně. Otevřel pusu, potom ji zase zavřel, zavrtěl hlavou a opět ji otevřel. ,,Není to vlastně žena.“

Dalibor také otevřel pusu, ovšem nikoliv z důvodu, že by chtěl něco říci. Chvíli na sebe zůstali oba zírat. Potom Dalibor pomalu a rozvážně začal vyslovovat pečlivě vybraná slova:,,No… tak to je taky možnost…“

Kamil zavrtěl hlavou a sklopil oči. Kdyby Dalibor nevěděl, že je to nemožné, řekl by, že se styděl. ,,Ale to přece není žádná tragédie!“
Kamil se ušklíbl. ,,Jo, jasně.“

,,Nežijeme ve středověku. Už je to absolutně běžná věc, je to dokonce zákonem dané. Není žádný důvod, proč se kvůli tomu znepokojovat.“

,,Ne? A co si jako myslíš, že s tím mám dělat? To mám jen tak k někomu přijít a pozvat ho rande? Nějakého skina, třeba? To by byla sranda, co?“

Dalibor se z toho necítil dobře. Z nich dvou ten hysterický většinou nebýval Kamil. Bylo to jako by se Slunce najednou přestalo otáčet. ,,Já jsem taky jen tak přišel k Ní a pozval ji na rande. Na tvojí radu. A teď tu čekám, jestli přijde. A víš co? Pravděpodobně ne. Ale co když?“

,,No jo, ale ta tvoje paní Dokonalá je sakra ženská! Nikdo tě nebude chtít zabít, když ji někam pozveš!“

,,Kromě jejího pohledného svalovce.“

Kamilovi zacukalo v koutcích. Dalibor neskrýval své pocity, klidně se usmál. ,,Kamile, co když?!“

Kamil se na něj podíval nezvykle vážně. ,,Takže si myslíš, že je to v pohodě?“

,,Je to v absolutní pohodě.“ Pokýval hlavou Dalibor a opět se zadíval na velké hodiny. Velká ručička se pohnula. Rozhovor s Kamilem mu opravdu dokonale odpoutal myšlenky od tohohle pomalého užírání časem. Ale hned, jak si opět vybavil Její tvář, se mu začalo zdát, že z něho jeho pocity zase stoupají jako pára a zamořují ovzduší tak, že se zde patrně každou chvíli objeví ekologičtí aktivisté a začnou se přivazovat k zábradlí.

,,Víš, ty jsi byl vždycky neuvěřitelně natvrdlý blbec.“ V Daliborově zorném poli se objevil Kamil s podivně smířeným výrazem. ,,Ale já jsem rozhodně větší.“

A v té chvíli, do odbíjení hodin z blízkého kostela, Daliborovi zapadly všechny souvislosti na to správné místo, a daly dohromady následující nápis: A SAKRA!

,,Kamile…“

,,Obávám se, že je to už nezvratný fakt, že jsem se zamiloval do svého nejlepšího přítele.“

A bylo ticho. Všechny nepříjemné pravdy toho dne už snad konečně vypluly na povrch a zanechávaly za sebou jenom unavené šokované mlčení.

,,Dobře. To mi moc lichotí, že alespoň někdo. A věř mi, velice rád bych si toho vážil, ale…“ Během jeho proslovu Kamilův pohled plný naděje stekl na chodník a zůstal tam ležet k nerozeznání od tisíců vyžvýkaných a zašlapaných žvýkaček. ,,…já nemůžu.“

Kamil pokýval hlavou. Pokračoval v tom pohybu ještě pár zamyšlených vteřin, jakoby nemohl přestat, potom se na něj zašklebil. ,,No tak, trochu méně narcismu do toho života. A taky ne tolik brilantního smyslu pro ironii. Přeloženo pro tebe – více brilantního smyslu pro ironii.“

,,Jo, máš pravdu. Promiň.“ Opět mlčeli. Teď to byl Kamil, kdo sledoval bez hnutí hodinové ručičky a směr, ze kterého měla dorazit Ona. Po pár minutách delších než školní, konečně řekl:,,Hele, vypadá to, že ta tvoje lady přijíždí ve svém kočáru. Musí mít nějaký sebevražedný sklony. Tak já půjdu, hodně štěstí.“

,,Jo, díky.“ Dalibor se nadechl a odrecitoval pečlivě připravenou větu:,,Víš, já myslím, že dnešek bude od této chvíle dobrý den. Bude dokonce tak dobrý, že všechny věci, které se staly do téhle chvíle pravděpodobně úplně vytlačí tak, že na ně přímo dokonale zapomenu.“

Chtěl by, aby na to řekl něco, co by ho naštvalo. Něco nechutného a nespolečenského. ,,Vidíš. A pro mě bude dnešek od téhle chvíle tak nesnesitelný, že na něj už nikdy nezapomenu.“

Díval se do míst, kde zmizel jeho nejlepší přítel, ještě když se za ním ozval hlas, který v jeho nesčetných představách vždy vyslovoval ty nejkrásnější věty:,,Haló, ahoj. Kam to koukáš? Stalo se něco?“

Podíval se na ni a nevesele se usmál:,,Taková absolutně běžná věc.“