Čas

Každý den je to to samé. Pořád dokola. Obtočit ručičkami 12 hodin a poté dalších 12 hodin. A to i v případě, že se nic neděje, všichni spí a mě si stejně nevšímají. A já tu jsem sám ve tmě, bez nikoho.
Vidím všechno. Počítám vteřiny, minuty, hodiny, posunuji ručičky a přitom vše pozoruji. Občas se zarážím nad lidskými tvory, ale to není nic častého.

57, 58, 59, 60.. – Posunuji ručičku dál.

Proběhne kolem mne malá, světlovlasá holčička. Usmívá se a vesele si pohvizduje. V ruce si pyšně nese barevný balónek a je šťastná. Dětské štěstí.

57, 58, 59, 60.. – Ručička cvakne směrem do prava.

Překvapí mě, když kolem mne projde stará, bělovlasá babička o holi. Smutně pozoruje vše v tomto pokoji. Asi vzpomíná.
To je ta malá holčička, která před chvílí byla veselá? Co se to děje? Proč je to všechno tak rychlé? Nerozumím tomu. Každý někam pospíchá.
Pozoruji, jak rychle se můj zaměstnavatel žene dopředu. Čas. To on je můj pán. Té holčičce uběhl skoro celý život a pro mne to byly pouhé čtyři vteřiny.

57, 58, 59, 60.. – Automaticky posunuji ručičku na další místo.

Přišli nějací lidé v černém oblečení. Uprostřed místnosti je otevřená rakev. Všichni pláčí. Všem z očí tečou slzy. Odcházejí.
A já jsem tu zase sám v černočerné tmě, počítám si svých 60 vteřin. Mé cvakání s každou vteřinou doprovází babičku do nebe.

57, 58, 59, 60.. – Posunuji se pořád dokola.

Samé ticho, které prolomí až padající obraz ze stěny. Obličej malé holčičky se při dopadu na zem roztříští. To bylo její rozloučení s časem.