Tak zas někdy...

„Tak co?“ zeptal se.
Nejistě se usmála. Přisedl si k ní na pohovku a dal jí ruku kolem ramen. Naklonila se k němu, aby mu dala najevo, že souhlasí. Políbil ji. Srdce jí zběsile bušilo. Zajel jí rukou pod tričko. Zeptal se, jestli jí ho může svléknout. Souhlasila. Potom mu pomalu začala rozepínat košili.
„Nechceš jít radši do postele?“ zeptal se, protože pohovka byla trochu nepohodlná.
„Hm,“ souhlasila. Přesunuli se tedy do ložnice. Sedla si na postel a on se posadil vedle ní. Znovu ji políbil a položil ji. Připadala si zvláštně. Vůbec nechápala, co dělá. Vždyť toho kluka skoro nezná.
Všiml si, jak se na něho dívá. „Copak je? Mám přestat?“
„Ne,“ zašeptala.
Svlékl jí sukni a ona mu pomohla svléknout kalhoty.
„Chceš si s ním hrát?“ zeptal se potichu.
Přikývla a pomalu mu zajela rukou pod trenky. Hladila ho, ale připadala si strašně. Nikdy by nevěřila, že by tohle kdy udělala. Připadala si, jako by jim bylo patnáct a tohle bylo jejich poprvé… Jenže tak to nebylo. Bylo jim přes dvacet a něco už měli za sebou. Ale ani jeden se do takovéhle situace ještě nedostali.
Teď se díval zvláštně on na ni. Tázavě se na něho podívala.
„Dělej co chceš,“ řekl.
Pokračovala tedy, ale on se pořád díval tak zvláštně. Nevěděla, co si myslí, ale nevypadal, že by se mu to líbilo.
„Asi to skončíme, ne?“ řekl nakonec.
Pustila ho a zavřela oči. Přikývla. „Hm.“ Připadala si teď opravdu hodně trapně. Oblékli se.
„V pohodě?“ zeptal se.
„Ne,“ zašeptala a odvrátila hlavu, aby neviděl, jak se jí v očích začínají lesknout slzy. Nechápala, proč to vůbec udělala. Měla ho zarazit hned na začátku a mohli si ušetřit tuhle trapnou chvíli.
„Nic se neděje,“ řekl, „tohle není nic proti tobě nebo tak. Já jenom… prostě nemůžu…“
Mlčela. Nemohla teď nic říct. Vrátili se zpátky do obýváku. Tohle byla typická scéna z filmu. Taková ta trapná scéna, kdy si říkáte, že tohle byste zažít nechtěli. Kdyby to byl skutečně film, tak by teď hlavní hrdinka odešla. Jenže ona nechtěla, aby to takhle skončilo. Teď odejít nemohla, připadala by si ještě hůř. Posadila se zas na pohovku a on si sedl do křesla, kde seděl před tím.
„Promiň, vážně se tím nemusíš trápit.“ řekl, „teď si připadám hrozně. Tohle je fakt trapný. Já nevím… myslel jsem, že to zvládnu, ale ne. Teprve nedávno jsem se rozešel s holkou…“
Dívala se na něho a přemýšlela, proč je vůbec tady. Něco přes dva měsíce si psali po ICQ a dneska jí navrhl, jestli nechce přijít. Souhlasila. Nečekal to, myslel si, že to říká jen tak a nakonec couvne. Jenže taková nebyla. Když už něco slíbila, tak se to snažila dodržet. Takže se sešli. Věděla, k čemu by mohlo dojít a on to věděl taky. On byl ten, kdo k tomu dal podnět. A ona s tím souhlasila. Jenže to nezvládli. Prostě se nedokázala vyspat s někým, koho vidí poprvé v životě.
„…Já nechci, aby sis o mně myslela něco špatnýho.“ pokračoval.
„Ne, to si nemyslím,“ snažila se usmát.
„Prostě se nedokážu vyspat s někým, koho skoro neznám.“
„To já taky ne,“ řekla potichu.
„Takže co kdybychom na to zapomněli, jo?“ navrhl.
„Hm,“ přikývla.
„No a co plánuješ dělat zbytek prázdnin?“ změnil téma.
Usmála se. Připadalo jí to hrozně absurdní. Řekla mu o svých plánech.
„Doufám, že se to nikdo nedozví.“ znovu navázal na předchozí rozhovor.
„Ne, neboj.“ ujistila ho.
„To se právě bojím, skoro tě neznám. A vím, jaký jsou holky. Řeknou, že budou mlčet a pak to stejně ví celý sídliště.“
„Já taková nejsem.“ řekla tvrdě. Na jednu stranu jí vadilo, že jí nevěří, ale na druhou stranu ho chápala.
„Hm, jenže já nevím, neznám tě.“
„Jo, já vím.“ řekla smířlivě.
„Jednou už jsem se zklamal a to mi stačilo. Víš jak to chodí, někdo něco řekne a pak si k tomu každej něco přidá… Fakt to nikomu neřekneš?“
„Neřeknu, fakt.“ podívala se mu do očí.
„Asi jsem paranoidní, ale fakt bych nechtěl, aby to někdo věděl. To by bylo trapný, panebože, jak by to vypadalo..? Ty se nebojíš, že bych to někomu řekl?“
„No tak já nepředpokládám, že bys to říkal, protože to beru podle sebe a pak, moc lidí tu neznám, takže…“
„Já to říkat nebudu, tohle je osobní…“
Chápala ho, zklamal se, neznal ji, tak jí nevěřil. Ale na druhou stranu si říkala, proč teda dělá to, co dělá, když se pak tak bojí. Ale od ní se nikdo nic nedozví.
Změnili téma, tentokrát definitivně. Jenže ona nebyla moc komunikativní. Psala mu to už když plánovali, že se sejdou. Věděla moc dobře jaká je a taky věděla, jak většinou takováhle setkání končí. Nevěděla proč, ale prostě nedokázala mluvit.
„No, moc mi to neusnadňuješ,“ řekl, když nemohl najít další téma k rozhovoru.
Rozpačitě se usmála. „Promiň, já vím, ale psala jsem ti to.“
„Jo, ale tak jsem si říkal, že jen tak, že se pak rozmluvíš. Jsem si myslel, že dokážu rozkecat každého, ale asi ne.“ usmál se.
„Normálně bych šel ven,“ pokračoval, ve snaze vysvětlit, proč ji zval k sobě, když se téměř neznají, „ale je tam hrozný vedro.“
„Jo, to je.“ souhlasila.
„Můžem jít někdy na procházku.“ řekl.
Podívala se na něj možná trochu překvapeně. Trochu se divila, že ji bude chtít ještě někdy vidět.
„Jo, to můžem.“ řekla ne moc přesvědčivě.
„Jestli nechceš, tak to řekni.“
„Já chci. Záleží, jestli budeš chtít ty.“
„Proč bych nechtěl? Když mě v tom nenecháš a budeš trochu víc mluvit, tak to bude v pohodě.“
„Vím, jak to dopadlo naposled.“
„Jak?“ zeptal se, když nepokračovala.
„No, napsal mi jeden kluk ze školy, jestli nechci někam jít. Tak jsme se sešli, šli jsme na procházku a pak jsme se viděli ještě podruhý a on mi pak řekl, že už se neuvidíme…“ uhnula pohledem.
„Tak jste si nesedli, to se stává.“ řekl. Ale o to vůbec nešlo. Nedokázala mu to vysvětlit. Možná ani nechtěla. Moc dobře věděla, že to byla její chyba. Nechtěla teď vzpomínat na všechna trapná setkání, ale stejně si jí vybavila. Občas jí někdo napsal přes školní stránky, jestli někam nezajde. Byla sama, tak se tomu nebránila. Ale vždycky to bylo stejný. Viděli se jednou. Někdy ten kluk neměl ani dost odvahy na to, aby jí řekl, že už se neuvidí. To bylo pak ‚tak já se ozvu‘ nebo ‚někdy někam zajdem‘, ale vždycky to zůstalo u slov. Jen jeden s ní dokázal jednat úplně na rovinu. Psali si po ICQ a kdyby se nepotkali na zkoušce, asi by se nikdy nesešli. A i když ona by chtěla něco víc než ICQ zprávy, on jí jasně řekl, že nemá čas ani na stávající kamarády. Ale psali si dál a věděl toho o ní dost. Možná víc, než by měl. Byla ráda, že k ní byl upřímný, i když ji ta jeho upřímnost někdy bolela.
Věděla moc dobře, že takhle to končilo vždycky proto, že nedokázala mluvit. Jenže s tím nemohla nic dělat. Každý jí říkal, že přece o nic nejde. Jo, to ona věděla taky, ale prostě si nemohla pomoct. Byla taková a nedokázala se změnit. Jenže tohle prostě nikdo nechápal a to jí bylo líto.
„Jsi v pohodě holka,“ řekl, „jen trochu míň mluvíš. Hm?“ usmál se.
Opětovala úsměv. Ještě chvíli si pak povídali. Potom ji šel vyprovodil.
„Budeš večer na ICQ?“ zeptal se, když se loučili.
„Jo, budu, ale nevím kdy.“ řekla.
„Dobře, tak já napíšu.“
Přikývla.
„Tak se měj, a tamto smažeme, jo?“
„Jo.“ řekla trochu s úlevou.
„Tak ahoj.“
„Měj se.“
Došla domů a první věc, kterou udělala bylo, že zapnula počítač. Připojila se na ICQ. Věděla, že teď určitě nebude on-line, protože šel za kamarádem, ale tak aspoň uvidí, kdy se připojí. Snažila se přestat myslet na to, co se stalo, ale moc se jí to nedařilo.
Asi v jedenáct se ozvalo zaklepání. Připojil se. Srdce se jí rozbušilo. Nechtěla mu psát jako první, chtěla vědět, jestli on dodrží slovo a napíše.
„Ahoj, jak se vede?“ objevilo se na obrazovce.
„Ahojky :-), celkem dobře...“ odpověděla. Připadalo jí to jako celkem zvláštní otázka, když se před pár hodinami viděli. Ale aspoň nějak začali.
„A tobě?“ zeptala se po chvilce.
„Jo, jde to. Teď jsem dorazil domů.“
Celá konverzace se odehrávala v podobném duchu, někdy s delšími přestávkami mezi odpověďmi, ale ani jeden z nich se nezmínil o tom, co se stalo. Někdy kolem jedné se rozloučila s tím, že jde spát.
Ležela v posteli a snažila se na to zas nemyslet. Ale jen co zavřela oči, všechno se jí začalo přehrávat znovu. Rychle je otevřela a snažila se myslet na něco jiného. Ale po chvíli zase skončila u něho. Nakonec konečně usnula.
Další den si psali zase jako by se nic nestalo. Jenže ona na to nedokázala přestat myslet a chtěla vědět, co si myslí on.

„Víš, zajímalo by mě, co si myslíš… o mně.“
„Co bych si měl myslet, jsi fajn holka.“
„Trochu se bojím, aby sis o mně nemyslel nic špatnýho…“
„Ne, v poho.“
„Nikdy jsem nic takovýho neudělala a nemyslela jsem si, že bych to někdy mohla udělat.“
„Jo, v poho prosimtě, už to nebudeme řešit :-)“
„Ok. :-)“
Takže na tom byla úplně stejně, jako před tím, než se zeptala. A navíc měla pocit, že mu vadilo, že s tím zas začala. Taky dlouho nic nepsal a ona vymýšlela, čím navázat. Nakonec se jí to povedlo a psali si dál. Zdálo se, že je všechno v pořádku. Pořád ale byla zvědavá, jestli dodrží slovo a znovu se uvidí. Zatím mu věřila. Jenže jak se ukázalo později, asi mu věřit neměla. Odjela na čtrnáct dní pryč, takže si nemohli psát a když se vrátila, tak byl pryč asi on. Prostě se nějak míjeli a ona začínala pochybovat, že je to náhoda. Ale tak zase byly prázdniny, takže pořád ještě věřila, že se potkají.
Potkali se. Asi po měsíci a půl a ne na ICQ, ale osobně. Byla to náhoda, zrovna šla z obchodního centra, které je nedaleko, domů. A cestou se jde téměř kolem jeho domu. Šel proti ní s nějakou holkou. Nejdřív ho vůbec nepoznala, ale pak jí došlo, kdo to je. Pozdravila ho a on si taky vzpomněl. Prohodili spolu pár slov, zjistila, že teď už moc na ICQ nechodí a šli každý svou cestou. Přemýšlela, proč už asi nechodí na ICQ. A říkala si, že se potvrzuje její domněnka, že už se neuvidí. Ovšem opak byl pravdou. Když už se smířila s tím, že se neuvidí a vlastně jí to bylo jedno, tak napsal. Psal, že měl spoustu práce do školy a tak, že poslední dobou neměl moc času… Vlastně si toho moc nenapsali a ona pořád nevěděla, co si myslet.
Jednou ale konečně splnil svůj slib a vytáhl ji na procházku. Procházeli se podél řeky, povídali si o všem možném a ona měla pocit, jako by ho znala už dlouho. Říkala si, že by mohli být kamarádi, že jednou by to vyjít mohlo. Ovšem spletla se i tentokrát…
„Tak… se měj.“ řekl, když se loučili. Vlastně čekala, že řekne „Tak zas někdy..“ a byla ráda, že to neřekl.
„Jo, ty taky.“ usmála se, „bylo to fajn.“
Přikývl. Ale netvářil se zrovna nadšeně.
„Ty si to nemyslíš?“
„Jo, jen… čekal jsem, že mi něco řekneš.“
„Jako co?“ nechápala.
„Jako třeba jak je možný, že se někdo dozvěděl, žes byla u mě.“
„Cože?“ tvářila se překvapeně.
„Jo. Já to nikomu neřekl, takže…“ naznačil, co si myslí.
„Já jsem to ale taky nikomu neřekla.“ hájila se.
„A to ti mám jako věřit?“
„Vážně jsem to nikomu neřekla, přece jsem ti to slíbila. Nevědí o tom ani moje kamarádky, který vůbec nejsou odtud, takže proč bych to měla říkat někomu tady?“
„To nevím. Ale každopádně už z toho je zas aférka… víš jak si teď připadám?“
„To je mi líto,“ řekla zúčastněně, „ale já jsem vážně mlčela.“
„Já ti ale nevěřím.“ řekl tvrdě.
„Jo, na to máš právo. Já tě ale nemůžu přesvědčit, že to není pravda.“ řekla smutně.
Chvíli tam tak stáli a mlčeli.
„Takže?“ zeptala se.
„Takže nic. Zklamalas mě. Prostě zapomeň, že mě znáš a já zapomenu, že znám tebe.“
Pomalu přikývla. „Dobře, pokud to tak chceš…“
„Jo, chci.“
„Tak se měj.“ řekla a odcházela.
„Ty taky.“ řekl potichu.
Takže byl konec. Jestli teda může skončit něco, co sotva začalo. Možná to tak bylo lepší. Určitě to tak bylo lepší. Snažila se přesvědčit sama sebe, že jí je to jedno. Stejně si i po takové době pořád připadala trochu trapně kvůli tomu jejich prvnímu setkání. Takže když už ho teď neuvidí, tak by na to konečně mohla zapomenout. Ale sama dobře věděla, že na to hned tak nezapomene. Prostě nedokázala pochopit, jak to mohla udělat. Taková přece nebyla. Nebo jo? Měla pocit, že vůbec neví, co dělá. Vážně si nemyslela, že by byla někdy schopná udělat něco podobného. Možná to bylo tím, že se cítila osaměle. Snažila se to nějak obhájit alespoň před sebou. Vlastně jenom před sebou, protože o tom opravdu nikomu neřekla. Bála se, co by si myslely její kamarádky. A i když věděla, že by ji za to rozhodně neodsoudily, stejně jim to neřekla. A nebylo to jen kvůli tomu, že mu to slíbila. Teď už na tom ostatně nezáleželo. Jenže ona prostě měla strach. Bála se, že by to mohly pochopit. Bylo to absurdní. Měla strach, že by pochopily něco, co ona sama nechápe, i když už se o to dlouho snaží… Takže jí nezbývalo než se s tím nějak vyrovnat. Jedno ale věděla jistě. Tohle bylo naposled. Už neměla sílu na další setkání podobného typu. Než zažívat další trapná setkání, to radši bude sama. Vlastně jí bylo docela dobře.