Vzkaz v láhvi

Žil sám v domku u jezera. Domek byl téměř u břehu, obklopen lesem. Zvenku vypadal hrozně malý, a protože byl dřevěný, připomínal spíše chatu. Ale uvnitř bylo dost místa pro rodinu. Tu on ale neměl. Vyhovovalo mu, že je domek na samotě. Na protějším břehu byl napravo kemp a naproti němu tábor. Občas k němu doléhaly zvuky z kempu nebo tábora, ale jinak tu měl naprostý klid. Téměř s nikým se nestýkal, i když ve vesnici měl pověst vstřícného a přátelského člověka. Byl novinář a psal do místních novin. Lidé ho měli rádi, protože se snažil o objektivní informace, vždycky dával prostor vyjádřit se všem zúčastněným a tak jeho články byly oblíbené. Nikdo z nich ale nevěděl, proč sem opravdu přišel, ani že ne vždycky býval takhle uzavřený…
Narodil se v Praze a ještě před pěti lety by si nedokázal představit, že by tohle město někdy opustil. Miloval život ve městě, jeho neomezené možnosti. Bydlel s přítelkyní, se kterou čekal dítě, a plánovali svatbu. Měl mladšího bratra, kterého měl moc rád a s kterým si dobře rozuměl. Ten bydlel ještě u rodičů. S rodiči vycházeli oba dobře a všechno bylo téměř ideální. Nikdy ho nenapadlo, co všechno může v jediném okamžiku ztratit.
Rodiče rádi sportovali a vedli k tomu i děti. Takže když bylo v zimě hodně sněhu, jezdili na hory. Čím ale byli kluci starší, tím méně měli času a tak nakonec jeli jen na jeden den. A protože nechtěl svou přítelkyni nechat doma samotnou, tak jeli rodiče jen s bratrem. Možná to bylo únavou z celého dne, možná špatným počasím, ale zpáteční cesta se jim stala osudnou. Domů už se nevrátili.
Když se o tom dozvěděl, byl na pokraji zhroucení. Jen kvůli své přítelkyni, které měla rizikové těhotenství, se nesložil úplně. Jenže to ještě nebylo všechno, co ho čekalo. Jejich dítě se narodilo mrtvé. To byla obrovská rána pro oba. A i když se snažil být své partnerce oporou, začali se odcizovat. Jejich vztah nakonec tuhle zkoušku nezvládl. Odstěhoval se do bytu po rodičích, ale věděl, že tam nemůže zůstat. Všechno mu je připomínalo. Takže byt prodal a koupil si tenhle domeček u jezera. I když si nikdy nemyslel, že by odešel z Prahy, věděl, že kdyby náhodou musel, šel by do jižních Čech. Miloval to tam, protože tam prožil spoustu krásných okamžiků.
Už to bylo pět let. Občas za ním jezdili kamarádi z Prahy. Většinou zůstávali na víkend, někdy déle. A právě dnes přijeli.
„Čau,“
„Tak jak je, poustevníku?“
„Ale jo, v pohodě,“ usmál se.
„Stejně pořád nechápu, jak tu můžeš vydržet.“
„Docela dobře, je tu pěkně, klid, ticho, čerstvej vzduch… co víc bys chtěl..?“
„Právě že nic, jsem spokojen v Praze. Neříkám, že není fajn občas vypadnou do přírody, načerpat nový síly, to jo, ale pak zas zpátky do města.“
„Ale no tak, tohle už jsme probírali snad tisíckrát, zvykl by sis.“
„A co společenskej život? Neříkej, že pořád nikam nechodíš…“
„Ne, co taky mezi lidma. Nejsem zvědavej na jejich otázky.“ řekl otráveně.
„Počkej, oni už to vědí?“ ptali se kamarádi překvapeně.
„Ne, to ne, ale nikdo vlastně neví, proč jsem tady, co jsem dělal před tím a tak. Jsou hrozně zvědaví, bůh ví, jaký teorie si vymysleli…“
„Tak co chceš, je to malý město, nic se tu neutají a každej cizinec je tu atrakcí.“
„Hm, to asi jo, ale jinak mě maj docela rádi.“
„Co kdybysme večer někam vyrazili?“ navrhl jeden z kamarádů.
„Ani se mi nechce, nerad bych měnil své zásady.“
„Ale no tak, jaký zásady? Co se stalo s tím klukem, kterej byl pro každou akci? Co se stalo s přátelským a společenským Lukášem, kterýho jsme znali a kterej většinou bavil celou společnost? Kam zmizel ten kluk, kterej večer strávenej o samotě považoval za ztrátu času?“ ptal se jeho nejlepší kamarád Pavel, „Sakra, neříkej mi, že ti nic z toho nechybí?“
„Ne, nechybí.“ řekl naštvaně a pokračoval, „Tak ty chceš vědět, co se s ním stalo, jo? Tak fajn, já ti to řeknu. Tenhle kluk umřel společně se svým bráchou, se svýma rodičema a se svým dítětem.“
Rozhostilo se ticho. Nikdy si neuvědomili, že i po pěti letech se bude cítit úplně stejně, jako když se to stalo.
„Promiň,“ ozval se Pavel. „Nemusíme nikam chodit. Já… nevěděl jsem… nedošlo mi… že tě to pořád tolik bolí. Myslel jsem, že za těch pět let už to trochu otupělo… Myslíš, že byl dobrej nápad odejít sem? Celý dny jsi tu sám, určitě o tom pořád přemýšlíš, trápíš se, neměl bys bejt mezi lidma..?“
„Ty promiň, neměl jsem na tebe vyjet, vím, že to myslíte dobře, ale já jsem tu spokojenej. A nemysli si, že tu celej den nic nedělám, psát články pro noviny zabere nějakej čas. Zrovna teď jsme zavedli novou rubriku, „Můj příběh“, a šéf chce, abych sehnal nějakej zajímavej příběh ze života, aby lidi viděli, jak to bude vypadat, než nám něco začnou posílat.“
„Fakt? A co máš za příběh?“ akceptovali změnu tématu.
„No, právě že nic,“ povzdechl si, „Nevím, kde vzít zajímavej příběh ze života. Hlavně tu nikoho neznám na tolik, abych se mohl zeptat. Jsem fakt zvědavej, co budu dělat, pozejtří to má bejt hotový a já nemám ani tušení o čem psát. To se mi často nestává.“
„No, já myslím, že příběh máš, jen ho napsat…“ zkusil Pavel.
„Nemyslíš snad, že budu psát o sobě…“
„Nemusíš říkat, že je to tvůj příběh, ale možná by pomohlo se z toho vypsat.“
„Hele, já něco vymyslím. Co kdybysme tohle téma už uzavřeli…“
Stejně mu to ale nedalo a přemýšlel o tom, že by vážně použil svůj příběh. Když kamarádi odjeli, pustil se do psaní.
„Rád bych vám představil naši novou rubriku. Na těchto stránkách budeme vždy každé pondělí uveřejňovat příběhy ze života…. Proto vás žádám, abyste nám zasílali své příběhy… A teď už k příběhu…. Měl jsem všechno, na nic jsem si nestěžoval. Žil jsem téměř idylický život…“ Prsty mu běhaly po klávesnici téměř samy. „… přišla nehoda… Ztratil jsem své nejbližší… Nikdo nedovede pochopit mé pocity. Cítil jsem obrovskou prázdnotu. Měl jsem chuť všechno vzdát. Jediné, co mě v tu chvíli drželo nad vodou, byla má přítelkyně, s kterou jsem čekal dítě… Ale to se taky mělo změnit…. Naše děťátko nepřežilo… Nakonec se mi rozpadl i vztah a odstěhoval jsem se do bytu rodičů. To bylo to nejhorší, co jsem mohl udělat. Pořád jsem přemýšlel, co by se stalo, kdyby... Vzpomínky byly víc než bolestné. Nedokázal jsem jít dál. Nakonec jsem prodal byt a přestěhoval se do domku na okraji města. Uzavřel jsem se před světem. Nedokázal jsem se smířit s tím, že tu nejsou. Možná jsem měl vyhledat psychologa, ale to jsem neudělal… Teď už je to pět let, ale já stále nemůžu spát a často mě budí noční můry. Z mého předchozího života nezbylo nic, jen pár dobrých kamarádů, které vídám tak šestkrát do roka. Nemám sílu navazovat další vztahy. Nechce se mi mluvit o tom, co jsem prožil. Nechce se mi to komukoliv vysvětlovat. A už vůbec nestojím o lítost. Proto o tom nikdo neví….“
A článek byl na světě. Poslal ho šéfovi s tím, že je to příběh jeho přítele a že doufá, že příště už nebude muset nikoho zpovídat, a čekal na jeho reakci. Ani to netrvalo tak dlouho a měl tu odpověď: „Ten článek je opravdu působivý. Poděkujte příteli za příběh. Posílám ho do tisku.“
Jo, článek byl působivý. Kdyby tak věděl, že to je jeho vlastní příběh. Doufal, že to nikoho nenapadne. Schválně ho nechal bydlet v Praze, aby to nebylo tak nápadné. I když už si představoval ty spekulace.
Šel ven. Sedl si na molo a přemýšlel. Opravdu nikdy s nikým nemluvil o tom, jak mu je. A teď to najednou bylo na papíře a zítra si to přečte spousta lidí. Možná měl Pavel pravdu a pomůže mu to. Teď se ale cítil úplně stejně, jako když se dozvěděl, že přišel o rodiče a o bráchu.
Druhý den šel do města. Zašel i do trafiky, koupil si noviny a i místní deník. Chtěl vidět, jak vypadl ten jeho článek.
„Ta nová rubrika je super,“ řekl trafikant, hned jako ho uviděl.
„Vážně? To jsem rád, že se vám líbí.“ usmál se.
„A ten příběh… když si to ráno četla manželka, skoro u toho brečela, píšete fakt skvěle.“
„Děkuju.“ řekl skromně.
Když se vracel domů, uviděl na cestě nějakou láhev. Nesnášel, když lidi vyhazovali odpadky v přírodě. Tahle láhev ležela v příkopu, trochu zamaskovaná trávou. Skoro to vypadalo, jako by ji tam někdo narafičil. Sebral ji a chtěl ji vyhodit, ale zaujalo ho, jak je úplně čistá a navíc v ní byl nějaký papír. Došel s ní domů a vytáhl ten lístek. Stálo na něm: „Jsou věci, před kterými se nedá utéct. Bolest a smutek k nim patří.“ Nechápavě na něj zíral. Netušil, co to má znamenat. ‚Vzkaz v láhvi? To je trochu absurdní, ne? Jak z nějakýho blbýho filmu.‘ pomyslel si. Odložil láhev i se vzkazem a listoval novinami. Do toho mu zavolal šéf. Prý má jeho článek velký ohlas. Spousta lidí by ráda pomohla. Přesně tohle nechtěl. Ujistil ho, že kamarád se má dobře a pomoci se mu dostává v Praze. Už si nebyl jistý, že byl dobrý nápad psát o tom. Teď s tím však nemohl už nic dělat. A ještě k tomu ten vzkaz. Trochu ho rozhodil. On přece před ničím neutíkal. Nebo jo? Když o tom tak přemýšlel, tak možná vážně utíkal. Vyměnil svůj život s přáteli za samotu uprostřed lesa. Ptal se sám sebe, jestli opravdu musel jít až sem. Kdyby zůstal v Praze, jen se přestěhoval jinam, co by se změnilo. A navíc, žil by v anonymnějším prostředí. Tady napíše jeden článek o lidském osudu a už o tom mluví celé městečko. Kdyby tohle vyšlo v Praze, tak by se nad tím nikdo nepozastavoval. Lidé by si to přečetli a jen co by otočili list, zapomněli by. Ne však tady. Už si představoval, jak se o tom bude mluvit celý týden. Nejméně do té doby, než vyjde jiný příběh.
Samotného ho udivilo, co všechno v něm dokázaly vyvolat dvě věty od neznámého člověka. Předtím nikdy nepochyboval, že bylo správné odejít sem, ale teď se mu najednou strašně zastesklo po Praze. Asi ten článek nenapsal tak dobře, jak by chtěl. Nepodařilo se mu zamaskovat, že je o něm a někdo si to domyslel. Začalo ho zajímat, kdo by to mohl být a proto se rozhodl udělat něco, co by ještě před chvílí považoval za naprostý nesmysl. Rozhodl se odpovědět. „Možná utíkám, možná ne. Co ty o tom můžeš vědět..?“ Dal lístek do láhve a odnesl ji na místo, kde ji našel.
Druhý den nemohl samou nedočkavostí ani dospat. Byl zvědavý, jestli mu někdo odpoví. Láhev tam byla, vzkaz taky, ale nebyl si úplně jistý, jestli to není ten jeho. Vytáhl ho ven a četl: „Možná vím víc, než si myslíš…“ Víc nic. Trochu ho to zklamalo, ale zas nemohl čekat, že se hned dozví, s kým si to vlastně píše. „To mě zajímá…“ zněla jeho jednoduchá odpověď.
„Maskovat svůj příběh za příběh kamaráda je ten nejprůhlednější trik. Co si přiznat, že máš problém?“
„Nemám problém.“ čekal, co na tohle odpoví.
„Třeba bych ti mohla pomoct…“ Jako by předchozí odpověď nečetla. Takže je to holka… Začala ho zajímat víc.
„To sotva. Jednou už jsem o tom psal a stačilo mi to…“ doufal, že ji to vyprovokuje k osobnímu setkání.
„Kdo tady mluvil o psaní..?“ cítil z toho lehce provokativní tón. Zdálo se, že bude chytrá.
„Jsem novinář, tak píšu…“
„Já radši mluvím...“
„Snad nejsi psycholožka..?“
„Když už se ptáš, tak jsem.“ Tak přesně tohle nechtěl slyšet. Takže žádný osobní zájem „krásné neznámé“, šlo jí o něj čistě z profesního hlediska. Co jiného taky čekal..? Byl naštvaný. Nejdřív jí vůbec nechtěl odpovědět, ale druhý den si to rozmyslel.
„Asi jsi můj článek nečetla dobře, nechci o tom s nikým mluvit, o to míň s psycholožkou. Tohle je moje poslední odpověď, víc nečekej.“ Donesl láhev na místo a rozhodl se, že počká, kdo si pro ni přijde. Ale už bylo celkem pozdě a pořád nešla, tak to nakonec vzdal. Druhý den našel odpověď. „Je mi líto, jestli jsem se tě nějak dotkla, možná bychom si mohli promluvit. Pokud budeš chtít, čekám tu zítra v šest.“ Tohle nečekal. I když se s ní chtěl od začátku setkat, po tom, co mu napsala, čím se zabývá, ho chuť přešla.
Bylo tři čtvrtě na šest. Seděl u domku na molu a pořád nevěděl, jestli tam půjde. Nakonec se rozhodl, že zůstane opodál a bude ji pozorovat. A pak se uvidí.
Byl schovaný za stromy a čekal. Najednou ji uviděl přicházet. Byla přesná. Čekal cokoliv, ale tohle ho překvapilo. Byla tak nádherná. Nedokázal reálně uvažovat. Trvalo mu přes pět minut, než se vzpamatoval. Zajímalo ho, jak dlouho vydrží čekat. Vydržela patnáct minut. Potom se otočila k odchodu. V tu chvíli se jí ukázal.
„Dobrý den,“ pozdravil.
Otočila se. „Myslela jsem, že jsme si tykali.“
„Hm, možná.“ odtušil.
„Takže sis to přeci jen rozmyslel?“ zeptala se.
„Co?“
„No, předpokládám, že se mnou chceš mluvit, když jsi přišel.“
„Nevím. Vlastně jsem tě chtěl vidět.“
„Tak mě vidíš.“
„Jo.“
„A?“
„Co jako?“
„No, co dál?“
„Myslíš si snad, že ti padnu k nohám a všechno ti řeknu?“
„To opravdu ne.“ usmála se.
„Kdo tě poslal?“
„Nikdo.“
„Ale no tak, tohle určitě vymysleli mý kámoši. Pořád chtěli, abych si s někým promluvil. I ten článek byl jejich nápad. Neměl jsem je poslechnout. Myslel jsem, že jsem to napsal dobře, že nikoho nenapadne, že je to o mně.“
„Vážně mě nikdo neposlal. A napsals to dobře, ale jsem psycholožka, v takovýchto příbězích hledám vždycky něco víc, než obyčejní čtenáři.“
„Tak dobře, když připustím, žes přišla z vlastní vůle, co si od toho slibuješ? Myslíš, že po pěti letech ti všechno řeknu a najednou mi bude fajn?“ zeptal se útočně.
„Ne, to si nemyslím. Nejdřív si musíš přiznat, že máš problém. Pak ho můžeš řešit. A pokud se mnou nebudeš chtít mluvit, tak já tě nutit nemůžu. Ale myslím, že bys měl.“
Prohlížel si ji. Byla nádherná. Měla dlouhé černé vlasy, které se jí vlnily kolem obličeje a čokoládově hnědé oči, ve kterých se ztrácel. Odhadoval, že bude tak v jeho věku. Přitahovala ho, to si musel přiznat. Nemyslel si, že tohle ještě někdy ucítí. Možná by s ní mohl mluvit. Třeba by mu to vážně pomohlo, a když ne, aspoň by byl s ní. Třeba by se víc poznali…
„Tak dobře, když připustím, že mám problém, co bude dál?“
„Pak bychom si o něm měli promluvit.“
„Tak jo, tak pojď dál.“
„Můžem klidně zůstat venku, jestli chceš. Nechci, abys to bral jako nějaký formální rozhovor s doktorkou. Ráda bych, aby ses cítil uvolněně. Rád sedáváš na molu, ne?“
„Jak to víš?“ zajímalo ho. Záhadně se usmála.
„Tak dobře, zůstaneme venku.“ Posadili se na molo. Pozoroval vodu a přemýšlel, kde začít.
„Kde mám jistotu, že jsi opravdu psycholožka?“
„Můžu ti ukázat diplom, když na to přijde.“
„To je sice fajn, ale co když nebudeš mlčet a zítra to bude vědět celý město… Vůbec tě neznám…“
„Viděli jsme se přece mnohokrát, ve městě při nákupech, nebo jen tak…“
„Vůbec si tě nepamatuju.“ Je možné, že by si ji opravdu nepamatoval? To už na tom musí být opravdu špatně, když si nevšimnul tak krásné holky.
„To je možné, ale myslím, že jsme spolu jednou i mluvili, chvilku. A pak, občas spolupracuju s vašimi novinami.“
„Fakt?“
„Ano, ve sloupku, kde lékaři radí lidem, někdy se tam řeší i psychické problémy. Myslím, že zrovna včera nějaká taková rada vyšla, máš noviny?“
„Jo, včerejší jo.“ vstal a došel pro ně.
„Tady,“ nalistovala příslušnou stránku.
„To je sice hezký, ale kde vezmu jistotu, že jsi to ty.“
„Jsi vážně hrozně nedůvěřivej, víš to?“ vytáhla občanku, „už jsi spokojenej?“
„Jo,“ přikývl.
„Takže mi už konečně řekneš, co tě trápí?“
„Stejně sis to všechno přečetla, tak co víc ti mám říct?“
„Řekni mi to znova, jako bych nic nevěděla.“
„Má to smysl?“
„Věř mi.“
„Tak dobře.“ Pustil se do vyprávění. Znovu jí popsal celý svůj příběh. Nechala ho mluvit, ani jednou ho nepřerušila. Nemluvilo se mu lehce, ale najednou ho někdo poslouchal a to se mu líbilo. Když skončil, zeptala se: „Co zajít zítra na večeři?“
„To je jako všechno? Nic víc neřekneš? Žádná analýza, nic…“
„Analýza?“ usmála se, „tu už jsem si udělala na základě toho článku a moc jsem se nespletla. Co ta večeře?“
„Chceš jít do města?“
„Jo, a podle toho co jsi říkal, tak by ti to nemělo zas tak vadit. Měls to rád, ne?“
„Máš pravdu, měl. Ale teď už ne.“
„Fakt si to myslíš? Nenalháváš si to jenom? Nemusíš mi odpovídat, ale přemýšlej o tom.“
Ještě dlouho po tom, co odešla na ni musel myslet. Dokázala přesně vystihnout jeho pocity, i když o nich někdy neměl ani tušení. Možná se vážně bál si některé věci přiznat.
Scházeli se spolu už přes dva měsíce a on s ní znovu začínal žít. Nebral ji jako psycholožku, ale jako dobrou kamarádku. Měl pocit, že se znají odjakživa. Začínal chodit víc mezi lidi, už netrávil všechen čas ve svém domě. A jednou, když byl ve městě, ji viděl s malou holčičkou. Nejdřív si myslel, že ji někomu hlídá, ale pak slyšel, jak ji oslovuje „mami“. Dost ho to zklamalo. Myslel si, že o ní ví dost na to, jak krátce se znají a mrzelo ho, že mu zrovna tohle zatajila. Nejhorší na tom bylo, že v ní viděl víc než jen dobrou kamarádku, i když si to zatím nepřipouštěl. Ale teď… Měla dítě a i když možná nebyla vdaná, to dítě určitě mělo tátu a ona tím pádem přítele. Napadlo ho, že by se třeba mohli rozejít, ale v téhle chvíli to neviděl jako pravděpodobnou možnost. Připadal si podvedený.
„Proč si mi neřekla, že máš dítě?“ zeptal se, když se znovu viděli.
„Jak-jak to víš?“ byla zaskočena.
„Je to malý město, nic se neutají… viděl jsem vás.“
„Chtěla jsem ti to říct, ale bála jsem se, že třeba…“
„Že co? Že by si paní psycholožka nevěděla rady?“ byl ironický.
„No tak. Bála jsem se, že bys mohl ztratit zájem…“
„Jsi snad moje kamarádka, ne? Proč by mi mělo vadit, že máš dítě?“ nechápal.
„Třeba kdybych chtěla být víc než kamarádka.“
„To dítě má přece tátu, ne?“
„Říkala jsem ti, že žiju sama.“
„Jo, ale jak se ukázalo, zas tak úplně pravda to není.“
„Dobře, ale žádný muž v mém životě není.“
„A co její táta? Opustil vás?“
„Jo, opustil. Navždycky. Zemřel při autonehodě, kterou nezavinil. Ani jsem mu nestihla říct, že jsem těhotná.“
Tohle tedy nečekal. Vyrazilo mu to dech. „To je mi líto.“ dostal ze sebe.
„Už jsem se s tím vyrovnala.“
„Kéž bych to taky dokázal.“
„To zvládneš, neboj.“
„Uvažoval jsem o tom, že bych se vrátil do Prahy.“
„Takže se ti přeci jen zastesklo po rušeném životě velkoměsta?“ zeptala se s úsměvem, ale v hlase bylo slyšet zklamání. Postřehl to.
„Možná. Jsi zklamaná?“
„Já? Ne, proč?“ snažila se tvářit bezstarostně.
„Vypadá to tak.“
„Ne, jen mi budeš chybět.“
„Ale to ty mě taky.“
„Jo, já vím,“ řekla a tiše dodala, „ale jen jako kamarádka.“
„Ale, snad ses do mě nezamilovala.“ snažil se zlehčit situaci.
„A kdyby?“
„Pak bych ti řekl, že potřebuju čas. Pořád jsem čekal, kdy mi řekneš, že máš manžela nebo přítele, když jsem tě viděl s malou, tak jsem o tom skoro nepochyboval… a pak, nemyslel jsem si, že bych se mohl znovu zamilovat…“
„Takže ke mně cítíš něco víc?“
„Ano, ale nejsem si jistý, jestli mám na to začínat nějaký vztah.“
„Takže radši utečeš? Proč musíš před problémama vždycky utíkat? Stejně je jednou budeš muset řešit.“
„Neutíkám.“
„Tak proč chceš jet to Prahy, teď. Kdy jsi se rozhodl, když jsi mě viděl s malou?“
„Co se změní, když tu zůstanu?“
„Budem moct být spolu. Můžeš nám přece dát aspoň šanci, ne?“
„Neříkám, že tam zůstanu, zase se vrátím.“
„Ale kdy?“
„To já nevím.“
Balil si věci. Celou noc přemýšlel o jejich rozhovoru. Co když opravdu dělal chybu. Jenže teď už nemohl couvnout. Připadal by si blbě, kdyby se najednou objevil před jejím domem s tím, že nikam nejel. Zas by vyhrála. Už ji neuvidí. Rozloučili se včera a on nechtěl, aby za ním chodila. Nejspíš ji neuvidí už nikdy, protože si nebyl jistý, jestli se sem ještě někdy vrátí. Bylo to paradoxní. Před pěti lety odcházel z Prahy, protože chtěl zapomenout na nejhorší chvíle svého života. Teď odcházel odsud, protože chtěl zapomenout na ty nejkrásnější chvíle.
Zamkl dveře. Ale nějak se nemohl rozloučit. Sedl si na molo a vzpomínal. Najednou mu někdo položil ruku na rameno. Ano, byla to ona. Vůbec ji neslyšel přicházet, jak byl zasněný.
„Co tu děláš? Říkal jsem ti přece, že nemáš chodit.“
„Já vím, ale víš, mám pocit, že už se sem nechceš vrátit. Chtěla jsem tě ještě jednou vidět.“
Díval se na ni. Byla tak krásná. A on od ní utíkal.
„Miluju tě,“ řekla tiše, „a je mi líto, že jsi nám nedal šanci.“
„Taky tě miluju,“ zašeptal.
„Tak proč odcházíš?“ zeptala se se slzami v očích.
Ptal se sám sebe, proč odchází. Měl tu všechno. Konečně našel spokojený život a zase utíkal. Vlastně se mu vůbec nikam nechtělo. Nemohl se rozloučit a všechno tu nechat.
„A kdo říká, že odcházím?“ usmál se.