Pirátova princezna

Vycházím z metra obtěžkána taškama s nákupem. Zahlédnu u trafiky kámoše Jardu, který u ní stojí s jedním klukem. Jarda na mě zamává, tak jdu k nim.
„Ahoj,“ pozdraví mě.
„Ahoj.“ kouknu na společníka, který stojí vedle. Prohlédnu si ho. Na hlavě černou kšiltovku, má světlou bundu. Moc toho už nevidím, je tma. Tváří se mile. Hned mě zaujal. „Soni, Vláďa. Vláďo, Soňa.“ představí nás a já stále držím tašky. Vláďa ke mně natáhne ruku. „Ahoj, těší mě.“ „Ahoj, mě taky, jen chviličku počkej, jen odložím tašky.“ usměju se na něj. „Jasně, v pohodě.“ Tašky odložím a ruku mu podám.
„Lidi, popádím domů, mějte se. Jardo, dík za ty céda.“ rozloučí se. „Není za co, Ahoj.“ rozloučí se. „Ahoj.“ přidám se.
„Dej sem ty tašky.“ řekne Jarda a s radostí mu je dávám. Když se chce táhnout s tou tíhou…

Blíží se maturitní ples a nechci jít tam sama. Zazvoním na Jardu. „No?“ vykoukne z okna, bydlí ve třetím patře.
„Pojď dolů.“ volám.
„Říkám, pojď ty nahoru.“ volá zpátky. Vzpomenu si na Tři oříšky pro Popelku. „No, tak jo.“ rezignuji.
„Znáš někoho, kdo by šel se mnou zítra na ples?“ zeptám se. „Nechci jít sama.“
„Na ples? Tak to jedině Vláďa Fišer, je takový kulturní typ. Dám ti číslo, chceš to domluvit?“
„Super, Domluvím si to sama. Číslo.“
„A nepřišla jsi snad původně za mnou, že ne? Na ples bych nešel ani kdybych musel!“ zděsí se. „Tak to v žádným případě. To by mě nikdy nenapadlo,“ ujišťuju ho. „Dík za číslo, pak mu napíšu. Co potom, napíšu hned.“ Tak píšu.

Ahoj, sel bys se mnou zitra na ples sos civilniho letectvi? Je to v kongresovem centru od 19 hod. Listek na stani 150kc, na seze
ni nejsou. Sona od jary.

Odesláno. Uvidí se. „Hele, jdu dom. Čau.“ loučím se. „Čau a dej vědět, jestli se ozval. A jestli ne, tak mu řeknu ve škole.“

Chystám se do postele a mobil ohlásí příchozí SMS. Je odeslána z cizího čísla, nejspíš nemá kredit a píše od rodičů.
Ahoj, pokud ta nabidka ještě plati, tak ji prijimam. Rad s tebou pujdu. Muzeme se sejit v 7 u kongresaku. Vláda

Ahoj, radsi se sejdeme v 19.45 v metru. Mam moznost ti koupit listek u maturantu nebo si ho zitra muzes koupit primo na miste.

Dobře, tak v metru. Jestli te muzu poprosit, tak mi listek kup, pak se vyrovname.

Už čekám v metru. V dlouhých šatech, přes sebe kožich, v ruce igelitku s lodičkama na přezutí. Je přece 11. ledna, že.
Vyrazila jsem z domova nějak dřív, bála jsem se, abych nepřišla pozdě. A teď tady budu přešlapovat patnáct minut. No, nedá se nic dělat.
Je 19.45, přijíždí metro, Vláďa nevystupuje. Tak přijede příštím. Do osmi hodin přijede snad patnáct meter a on pořád nikde. No tak dobře, má jaksi trochu zpoždění a začínám být nervózní, zda vůbec přijde. Vyhrabu z kabelky mobil a volám mu. Super. Asi je v metru. Operátor mi hlásí dočasnou nedostupnost. Dobře, zavolám za dvě minutky.
Dvě minuty v tahu, volám znovu. To je doba než se dovolám. Hurá!! Vyzvání! „Ahoj, tady Soňa, prosím tě, kde jsi? Díky bohu, že zvednul telefon. „Ahoj, promiň, musel jsem ještě natankovat, víš, Jinak bych vůbec nedojel. Jsem tam za chvíli.Zatím ahoj.“
„Dobře, ahoj“ tak vyřízeno. Zmáčknu červeném sluchátko. Za tu „chvíli“ projedou dvě metra, každý v intervalu pěti minut. Třetím metrem Vláďa přijede.
„Ahoj, moc se omlouvám. Jak už jsem ti říkal, musel jsem natankovat, jinak bych nedojel,“ usměje se omluvně. „Jak dlouho tu čekáš?“
„Ahoj, nic se neděje,“ také se usměji. „Byla jsem tu na 19.45, takže půl hodiny.“ zalžu. Že tu čekám od půl osmé zamlčím.
Vláďu si prohlédnu, když si odkládáme věci do šatny. Světle hnědý oblek, hm, aspoň, že nevypadá jako pohřební ústav, černá košile a kravata s obličejem kočky, je moc pěkná a roztomilá.
Dojdeme k mé mamině, která na plese trhá lístky. Podám ji svůj, natrhne ho a řekne: „Jděte.“ A mávne rukou. Divíme se, ale jdeme. Vyjdeme schody do předsálí a jde nám naproti spolužák Lukáš. „Ahoj, Soni,“ pozdraví mě. „Můžu?“ zeptá se na gesto, aby mě obejmul. „Ahoj. Jasně. Vláďo, spolužák Lukáš. Lukáši, Vláďa.“ představím je. Lukáš mu podá ruku. „Ahoj.“ pozdraví se. „Omluvte mě, půjdu pozdravit ostatní.“ řekne Lukáš a vzdálí se.
Vláďa si koupí džus a mě sklenku červeného vína. Vejdeme do sálu. Je tu dost lidí, ale přesto některé stoly nejsou obsazeny. Hned jdeme obsadit stul na prvním balkoně, odkud je hezky vidět na parket.
Snažím se chovat přirozeně, pořád se usmívám.
Na scénu přicházejí maturanti, holkách zdrbneme šaty (všechny mají korzetové, až na pár výjimek), kluci jsou samozřejmě v černém, až na jednoho. Má bílý oblek. Tak Vláďa není jediný ve světlém.
„Musela tě hodně překvapit ta SMS, že?“ zeptám se. „Když jsi neodpovídal, tak jsem si myslela, že si myslíš, že je to omyl.“
„To máš pravdu,“ potvrdí mi. „Myslel. Přijde SMS. Podpis Soňa od Jardy. Přemýšlel jsem, jaká Soňa a pak mi to došlo. Šel jsem za tátou, jestli mám jít a ten mě málem vyhnal. No a tak jsem tu. Už jsem to potřeboval, tři týdny jsem vůbec nevylezl ven. Pořád jsem se učil, na fotbale jsem si udělal úraz, ve škole chyběl, a tak jsem to doháněl.“
„Co se ti vlastně stalo?“
„Šlápnul mi protihráč kopačkou na stehno v souboji o balón, mám přetržený sval.“
Maturák defacto prokecáme o všem a o ničem,uteče hrozně rychle. V půl dvanácté odcházíme na poslední metro.
„Hele, četla jsem na netu, jedna holka nabízí lístky na maturitní ples obchodky Kubelíkova, je 25. Ledna v Lucerně, měla bych zájem. Lístek na sezení za 190 a 250 korun Šel bys?“
„Uvidím. Nevím, co bude.“
„Dobře, uvidíme.“ usměju se.

Po plese se vídáme každý den, chodíme na procházky do parku a povídáme si o různých věcech.
S Vláďou jsme zase v parku, takhle couráme na večer každý den. Zastavíme se u rybníka, moc zima není, voda je trochu zamrzlá, takže je slyšet, jak voda šplouchá o led.
„Stoupni si tady, zavři oči a jenom poslouchej, úplně vypni.“ poradí mi Vláďa. Tak ho tedy poslechnu.
Šplouch, šplouch. Jsem u moře, vlny se tříští o břeh. Vidím pláž, palmy. Začne foukat vítr. Teď stojím na skále a koukám dolů, vlny jsou větší a já se houpám ve větru jako bych byla na lodi. Někdo chvíli stojí přede mnou. Cítím to. A nejspíš odejde a teď cítím na pravým rameni pohled.
Otevřu oči a otočím se pohledem doprava. Vláďa stojí kousek ode mě a upřeně mě pozoruje. Vůbec jsem ho neslyšela odejít.
„Víš, že jsi se houpala?“
„Vím, jako bych byla na lodi.“ usměju se.
„Tak půjdeme.“

Dohodli jsme se, že půjdeme na ples do Lucerny.
Vláďa je opět ve světlém a já mám na sobě dlouhé šaty. Lucerna je narvaná k prasknutí a na parket se tak lehko nedostaneme. Sedli jsme si ke stolu, povídali si a poslouchali hezkou hudbu, kterou hrála kapela zde pozvaná na tento ples.
Seděli jsme naproti sobě a k Vláďovi jsem natáhla překřížené ruce. Podíval se na mě udiveně a určitě přemýšlel, co to znamená.
Vypadá to, že mě asi nepochopil, a tak stahuji ruce na svou polovinu stolu. Náhle mě chytá za ruce a nepustí.
„Ty máš ledové ruce,“ říká. „To je máš ledové pořád?“
„Vždycky, kluci v tanečních si stěžovali, že na ně sáhla smrt.“
„Ale nepovídej?.“ A oba vybuchneme smíchy.
Uslyšíme pěknou hudbu. „Pojď tančit.“ přemlouvám Vláďu. Chvíli se zdráhá, ale nakonec jde. Tančíme několik tanců a všimnu si, že mě pozoruje, jak tančím.
„Proč mě tak pozoruješ?“ zeptám se.
„Protože se mi líbí jak si užíváš tanec,“ řekne. „Ber to jak chceš, buď jako kompliment či urážku.“
Přeberu si to po svým a nechám tomu volný průběh.
Ples utíká jako voda a ne se nadějeme je půl druhé ráno! Vláďa zavolá tátovi, aby dohodl, kde nás vyzvedne. Jeho táta se nabídl, že nás odveze z plesu.
„Tak jo, takže v půl třetí na ipáku. Čau.“ řekne a zavěsí. „Takže pomaloučku vyrazíme, než tam dojdeme, bude to akorát, jo a možná přijede s taťkou i mamča.“ konstatuje a usměje se.
„Jo, takhle to máš vymyšlený. Poznám tvoji mamku v půl třetí ráno! Aby konečně poznala, s kým se stýkáš. Dobrý.“ směju se.
„Přesně tak. Řeklas to správně.“ ujistí mě a také se směje.
Dojdeme na ipák a táta už čeká. Táta je sám. Mamka spí doma, nevydržela to.
„Tak mládeži, jak jste se měli?“ zeptá se táta, když vyjedeme směr Lužiny.
„Super. Povídali jsme si a hodně tancovali. O mnohem víc něž na prvním plese.“ odpoví Vláďa. Mám položenou ruku na sedadle a Vláďa mě chytí za prsty. Po očku koukne na moji reakci a když nic nenamítám, tak mě za packu čapne. Nevadí mi to, jsem ráda.
Dojedeme na Lužiny, Vláďa se mnou vystoupí, táta se jede otočit.
Stojíme naproti sobě, já koukám do země. „Moc dobře jsem se bavil. Tenhle ples byl mnohem lepší než první.“ povídá Vláďa.
„Mě se taky líbil. Taky jsem se bavila.“ vzhlédnu k němu a zas oči sklopím. Trochu se přiblíží,zvedne mi hlavu, aby na mě viděl a políbí mě. Překvapí mě, tohle jsem vůbec nečekala. Mezitím přijede táta. Vláďa mě pustí. „Dobrou noc a děkuju.“ popřeje mi.
„Dobrou noc.“ A není zač. Z polibku nic neusuzuji, byl jako poděkování za krásný večer.
S příjemným pocitem na duši uléhám do pelechu.

Jsme zase v parku a jdeme krmit labutě rohlíkama.
„Ulom si větší kousek rohlíku, tak, a podej jí to. Ale pozor, ať tě neklofne.“poradí mi.
„Budu dávat pozor. Je to jako klofnutí od husy, viď.“
„Máš pravdu a pěkně to bolí. Sám jsem to poznal.“
Mám strach, ale Vláďu poslechnu. Ulomím tedy kus rohlíku a podám jí ho. Labuť ke mně pomaloučku připlave a ještě pomaleji si rohlík vezme.
„To je strašně hezký.“ rozplívám se.
„Neříkej, že si takhle labutě nekrmila.“ diví se.
„Ještě ne.“ potvrdím mu a zase na mě kouká tím upřeným pohledem.
Rohlíky došly, a tak se vydáme domů. Vláďa mě čapne za ruku. „Vyber si: A nebo B.“ vybídne mě. „Chci A.“
„Tak jo,“ řekne, přitáhne si mě a políbí. „Děkuju.“ Místo odpovědi se jen usměji.

Doprovodím Vláďu do metra, jede na trénik.
„Dejme tomu, že bych se tě zeptal, jestli bys ses chtěla stát moji partnerkou, tak by mě zajímalo, co bys odpověděla.“
„A co myslíš, že bych řekla?“ zeptám se.
„Upřímně si myslím, že ne.“
„Tak se zeptej.“
„Takže, byla bys mojí partnerkou?“
„Ano, byla. To bych odpověděla.“
„Ale teď mám dilema, jestli to mám brát vážně nebo ne.“ vysloví obavu.
Pokrčím rameny. „Poper se s tím,“ S touhle odpovědí přijíždí metro, dá mi pusu a nastupuje.