Překvapující změna

Do moře se pomaloučku potápí slunce. Z hotelové terasy je to nádherný výhled. Sedím v proutěném křesle a vychutnávám si ten pohled.
Z útrob pokoje se vyhrabe Šimon, můj kluk. „Ahoj princezno. Kocháš se?“ řekne ještě rozespalý a přisedne si ke mně.
„To víš, že kochám. Je to krásný,“ usměju se a prstama mu projedu ve vlasech. Vypadá roztomile. „Spal jsi dlouho, asi čtyři hodiny.“
„Tolik?“ diví se. „Není divu, po tak dlouhém výletě.“
„V recepci jsem četla, že po večeři je pirátská show. Mohlo by to být zajímavé pokoukaníčko. Mohli bychom tam zajít, co říkáš?“ navrhnu.
„no jo, tvoje pirátství.“ odsekne. „Jdi tam sama nebo s Jitkou. Jsem domluvený s klukama od vedle, půjdeme do města na pivo.“
„Dobře, půjdu s Jitkou.“ odvětím zklamaně. Nemá cenu odporovat. Kdybych něco řekla, pohádali bychom se. Za celý týden, co jsme tady, šel se mnou jen jednou. Každou chvíli je s klukama.
Zvednu se z křesla a jdu za Jitkou. Má pokoj o dvoje dveře dál.
Ťuk. Ťuk. Jituš otevře. „Ahoj Elis, pojď dál.“ vyzve mě.
„Ahoj. Dík. Šimon jde s Kubou a Erikem na pivo. Tak se jdu zeptat, jestli se mnou půjdeš na tu pirátskou show.“
„Já vím. Kuba povídal, půjdu s tebou. Kašlem na ně. Uděláme si pořádnou dámskou jízdu.“ utvrdí mě.
„Super.“
Já, Šimon, Kuba a Erik jsme si společně zaplatili dovolenou. Kluci se znají z fakulty, byli spolužáci. Jsme taková jedna parta. původní složení bylo bez Jitky, dokud si ji Erik nenašel. Seznámil nás a jsou z nás dobré kámošky. Jitka vyslechne, poradí, pomůže. Erik je v podstatě podobný s Jitkou.

Znám se s Šimonem od maturity. Což už bude pět let určitě a spolu chodíme tři roky. My dva si moc podobní nejsme. On je jako divoká řeka, já potok.
„Elis, půjdeme na večeři, ne? Mám hlad.“
„Jo. Jen na sebe něco hodím,“ řeknu a odběhnu do mého pokoje. Jsem stále v šortkách a je mi blbé jít tam takhle.
Když vylezu v polodlouhé sukni ke kolenům a tričku na ramínka. Jitka na mě už čeká.
„Kde jsou chlapi?“ divím se.
„Šli napřed. Nemohli vydržet hlad.“ směje se. To má pravdu. Kluci žerou jak kyselina.
Sejdeme po krásných, velkých schodech do ohromně velké haly. Po pravé straně je recepce. Už z dálky se na nás usmívá recepční. Jmenuje se Lukáš a je tu na letní brigádě. Je velká náhoda potkat tu Čecha.
Kluci sedí u stolu a než k nim dojdeme s jídlem, mají snězeno.
„Tak holky, dobrou chuť a užijte si piráty.“ popřeje nám Šimon a ušklíbne se.
„To víš, že užijem a jak!“ rázně ho ujistí Jitka.

Akce se koná u bazénu. Pohodlně se usadíme do třetí řady, je tu hodně lidí. Lidé se usadí a představené může začít.
Přibíhá pirát se šátkem na obličeji, na hlavě klobouk. Za ním další piráti a začínají spolu bojovat. Sama pro sebe mu dám jméno Jack.
Jack přestává bojovat, pohlédne do publika a kráčí směrem ke mně! Udiveně kouknu na Jitku, ta jen pokrčí rameny.
Jack ke mně přiběhne, popadne za ruce a hodí si mě do náruče. V překvapení nestačím heknout ani já ani Jitka. Pirát mě unese a postaví mě na fiktivní palubu. Jen se očima usměje. ty oči odněkud znám.
Jack mi kolem zápěstí omotá provaz, tak abych necítila bolest. „Odveď ji do kajuty, Jacku.“ zavelí kapitán. Hele, dobrý tip s Jackem.
„Už běžím.“
Tak mě čapne za paži a odvádí do pomyslné kajuty.
„Ahoj Elis,“ pozdraví mě, když jsme v zákulisí.
„Ahoj Lukáši.“
„Tys mě poznala?“ diví se.
„Jak by ne. Podle tvého hlasu. Ten poznám všude.“ řeknu m
u kompliment a oba musíme dusit smích.
„Dobře, konec srandy. Teď ti povolím lana a ty utečeš. Paluba je dost velká, aby tě nikdo nezpozoroval při útěku. A ty se v pohodě vrátíš do publika. Lidé budou zaujati hádkou, nevšimnou si tě. Tvůj útěk zjistíme pozdě a prohlásíme, že si se nejspíš utopila. Všechno jasný?“ zeptá se.
„Jasný.“ odpovím a Lukáš se vrací na scénu.
Já utíkám a vše proběhne, jak Jack povídal. kapitán se naštve a Jacka potrestá, že neuhlídal jednu ženskou. Trest je okamžité vylodění.
Po představení následuje diskotéka. s Jitkou si objednáme ovocný koktejl.
Stojím k parketu zády. „Smím prosit?“ slyším Lukáše. Otočím se, je převlečený do civilu. V bílých šortkách a žlutém triku mu to moc sluší. „Samozřejmě.“
Odcházíme na parket, ještě se otočím na Jitku. Ta jen ukáže: super, držím palec.
Hrají ploužák, tak se do sebe zavěsíme. „Jak to že nejsi v recepci?“ zeptám se.
„Už mám volno a službu má kolega.“ odpoví mi s úsměvem.
Asi v polovině skladby se přiřítí Šimon úplně opilý. Prodere se k nám, bolestivě mě uchopí za paži. „Pojď, jdeme domů. Nebudeš tady tancovat s ním.“ řekne tónem nepřipouštějící námitky. „Pusť, to bolí.“ řeknu, ale Šimon nemá žádný ohled. Lukáš chce něco podniknout, ale pohledem naznačím, ať se do toho neplete. Zvládnu to sama. Prostě mě Šimon odvleče, Jitka zůstane jen zírat.
Dovleče mě do pokoje, třesknutím zabouchne dveře. „Co to mělo být?!“ křičí na mě, stále mě držíc. Sílu má obrovskou, určitě budu mít modřinu.
„Co by bylo. Jen jsem tančila.“ snažím se odpovědět v klidu. Jak vidím, tak se to povedlo. Můj klid ho ještě víc rozčílí a vrazí mi facku. Nečekanou ranou spadnu na postel. Sáhnu si na hořící tvář. „Tak to jsi udělal jenom jednou.“ syknu na něj v pláči.
Šimon mě nevnímá, jde do sprchy. Chvíli sedím na posteli, abych se probrala ze šoku. Takového Šimona neznám
Mezitím co je Šimon ve sprše, jdu za Jitkou. Zastihnu ji na schodech.
„Pane bože, Elis.“ zděsí se. na paži jsou jeho prsty, tvář je pěkně oteklá.
Sejdeme do recepce. „Kde je kuchyně“ zeptá se Jitka. Když mě Lukášův kolega uvidí, taky se zděsí. „Dovedu vás tam.“ nabídne se.
V kuchyni okamžitě vyfasuju mraženou zeleninu. „Elis, co budeš dělat?“ ptá se Jitka.
„Jituš, dnes budu spát u vás. Budu ho ignorovat. Zítra se sbalím a odletím do Prahy. Myslím to vážně.“
„A Kdy to chceš udělat?“
„Až bude Šimon vyspávat opici. Neuslyší mě, bude tvrdě spát. Nebo víš co, jdi se za ním podívat. Sbalím se hned.

Po pěti minutách se Jitka vrátí. „Spí jako zabitý. Neuslyší ani ránu z děla.“
Super. Sice vím, že se neprobudí, ale i při sebemenším pohybu trnu strachem.
Uf. Hotovo. S kufrem mi pomůže Erik. „No, Elis.“ hekne. „Prosím tě, buď té lásky a nic neříkej.“ požádám ho.

Ráno. V recepci je Lukáš.
„Ahoj Lukáši, viděl jsi Šimona?“
„Ježkovy oči, Eli. Ahoj, no neviděl. To ti udělal on?“ zeptá se a jemně pohladí mě po postižené tváři .
„Udělal. Ale nic neříkej, jo? Dnes odlétám do Prahy.“
„Už dnes?“ diví se.
„Dnes. Tumáš, moje číslo. Kdykoli zavolej, až budeš v Praze. Tak se měj, Lukáši.“
„Ty taky, Elis a určitě zavolám.“

Dorazím na letiště, mám štěstí, můžu hned odletět.
Sedím v letadle, jsem v klidu a těším se na to, co bude.
Přece ten, kdo je šťastný, se těší při západu slunce z vycházejících hvězd.