Nová naděje

Nová nadějě


„Co po mě vlastně ještě chceš?“ křičí na mě můj přítel. „Omluvil jsem se ti.“ S nechutí na něj kouknu. „Víš co? Od tebe radši už nic! Věřila jsem ti!!“ křiknu na něj, otočím se a s bouchnutím domovních dveří uteču.
Sebíhám schody z pátého patra do přízemí, čekat na výtah je zbytečný, nechci, aby mě dohonil. Ve třetím patře slyším, jak na mě Pavel volá. Trhni se protézou, blbče!
Myslel si, že se mi jeho nevěra nedonese. Omyl. Kamarádky kolem mě chodily jak myšky, nevydržela jsem to a uhodila na ně.
„Tak, která z vás mi řekne, co se tady děje?“ Bára se Soňou se na sebe podívaly a Bára spustila. „Víš, jak byla předminulý týden párty a ty jsi byla s rodičem na horách?“
„Jasně, že vím. A co má být? Pavel mi řekl, že tam bude.“
„Míšo, snad to pochopíš.“ Kristepane, leze to z ní jak z chlupatý deky. „Tak se konečně vymáčkni!“ naléhám.
„No,“ okolkuje. „Pavel se vsadil s nějakým klukem, že nějakou zrzavou Marii opije a svede. Sázku vyhrál.“ hlesne
„Co jste dnes měly k snídani? Vtipnou kaši? To se vám teda povedlo. Pavel by to neudělal.“ Jejich soucitný pohled mi potvrdí, že to sranda není a mě mrzne úsměv. Opravdu to udělal! Zrádce! Nevím, co mám cítit, nevím, jestli mám brečet nebo křičet. Beze slova se zvednu a odejdu. Ty dvě sudičky v kavárně nechám sedět. Než se zabouchnou dveře, ještě uslyším Soňu: „Je nám to líto, Míšo!“ Mě je to taky líto.
Jakmile odemknu domovní dveře, rozezní se mi mobil. Poznám podle melodie, kdo mi volá. Červeným tlačítkem zruším hovor. Nechci Pavla slyšet. Už nikdy. Na následky měl hošánek myslet dřív. Kliďánko zahodil vztah, který trval přes rok.
Volá mi každých patnáct minut, neustávající řev nelze vydržet, jednoduše telefon vypnu. Tak a je to.
Nemůžu mít telefon vypnutý napořád, co kdyby mě někdo sháněl. Aby mě neotravoval změním si číslo. Nápad okamžitě uskutečním.
Sotva se za mnou zabouchnou dveře v pobočce operátora, z útrob prodejny vyleze mladý, hezký kluk. Blonďák, dlouhé vlasy svázané v culíku, nejspíš má zelené oči.
„Dobrý den, copak to bude?“ usměje se na mě.
„Dobrý den, chci si koupit novou SIM- kartu. Pokud možno s lehce zapamatovatelným číslem.
Nějakou chvíli bloumá v počítači. „Tak mám hezké. 776 775 577, berete?“
„Všema deseti a dejte mi k němu paušál. Stačí ten nejnižší.“
Za službu vypláznu 500 Kč.
„Staré“ číslo jsem měla na kredit, ze zbylých peněz hodlám rozeslat SMS kamarádkám a příbuzným pošlu maila.
A heleme se, mamina si zapomněla mobil doma, tak do něj strčím starou simku, do svého novou a nakrmím ji kontakty. Zapnu její komunikační přístroj, hm, zase zprávy o nepřijatých hovorech. Operátora, kterého používám, má asi rok novou službu. Pokud jste nedostupní nebo máte vypnutý mobil a pokud někdo volal, tak vás informuje SMSkou o nepřijatých hovorech. Chytrá služba.
No jo, ale co stou starou kartou? Po chvíli přemýšlení mě napadne spásný nápad. Kluk na prodejně by mi ji mohl vzít zpět.
„Copak? Zase změna čísla?“ žertuje kluk. Může mu bát tak mezi 20 a 22, víc ne.
„Ne, už ne.“ usměji se. „Berete nazpět staré karty?“
„Potěším vás, beru. Pokud teda máte obal.“ Beze slova mu krabičku postavím před nos. Podívá se na číslo, koukne na mě, jakoby věděl, co se mi stalo. Svou domněnku vysloví nahlas. „Dostala jsi kopačky? Že nechceš takový číslo.“ Suverénně mi začal tykat, husy jsme spolu nepásli!
„A kdyby. To je moje věc. Jak můžete vědět, že bylo moje, aha?!“ odseknu. Pokrčí rameny. „Jen jsem myslel.“ „Tak radši nemyslete.“ poradím mu a odcházím.
Sprosťák jeden! Mám to snad napsaný na čele, nebo co?!
Prudce bouchnu s domovními dveřmi, div nevysklím dveře od pokoje. „Co se děje?“ zeptá se mě brácha, který sedí v obýváku a sklání se nad nějakými papíry. „Ty si taky trhni nohou!“ křiknu na něj cestou do kuchyně. Na to brácha už nic neřekne, zná moje nálady. Musím si zvednout náladu, otevřu ledničku a hledám něco dobrého. Byla by dobrá čokoláda. Jenže tady není. Čokoláda je málo, to by chtělo něco jiného. Třeba… dort! No jasně. Povzbuzena touto myšlenkou ze mě zlost vyprchala. „Jdu do cukrárny, brácha, chceš něco? křiknu na něj mezi dveřmi. „Cože? Jo, jasně, kup mi věneček, dík.“
„Hele, ségra, co Pavel?“ zajímá se mě u dortu a kafe. Co mi Pavel udělal, brácha ještě neví. „No, co by, vůbec nic. Rozešli jsme se.“ odpovím s klidem. „Cože? Slyším dobře?“ vykulí oči. „Takový nerozlučný pár, co se stalo?“
„Podvedl mě. Na párty. Vsadil se.“ nevydržím to a rozbreču se. Celou dobu jsem se snažila nebrečet. „To je ale debil!“ rozčílí se spravedlivým hněvem. „Já mu rozbiju hubu, hrozil jsem mu, jestli ti nějak ublíží, tak dostane na budku!“ trochu se pousměji, brácha se mě vždycky snažil chránit, byť je starší o ti roky. „Pojď ke mně.“ natáhne ke mně ruku. S radostí se mu schoulím do náruče a brečím jak želva. „Kašli na něj.“ poradí mi a hladí ě po vlasech. „Jáá se snažíííím, ale nejde tooo. Strašně mě to bolííí.“ fňukám a moje slzy vpíjí jeho tričko. „Já vím a přísahám ti, že mu rozbiju hubu.“ Zvednu hlavu a usměju se. „Díky, brácho. Je mi už líp.“ V podobných chvílích umí brácha pomoci, nemusí nic říkat, stačí že tu je. Máme spolu hezké vztahy, občas jsme se pohádali, to ano, ale jinak to je super. Nikdy jsem nechápala ostatní kamarádky, které se svými sourozenci byly na kordy. Od té doby, co táta odešel, táhneme spolu za jeden provaz.
Všimnu si papírů nad kterými Aleš pracoval. „Co to bude? Polička?“ Aleš vystudoval truhláře a teď je v prvním ročníku na vysoké. Pracovat se dřevem ho baví. Máme doma jeho výrobky, hlavně mističky. „No, polička ne, ale bude to šperkovnice. Pololetní práce, víš.“ usměje se. „Bude to pěkný, jako vždycky. Aleši, musíš to teď dodělat? Potřebuju pomoc.“ „Mám to hotový, takže ne. S čím potřebuješ píchnout? S matikou?“ přikývnu. „Tak pojď, kouknem na to.“
Po třech hodinách vysvětlování vektorů, jsem vyšťavená jak citron. Ani jsme se nevšimli, že mamka přišla domů.
„Aleši! Míšo! Večeře!“ volá na nás mamka z kuchyně. Zaklapnu učebnici. „Už toho mám dost a mám hlad. Necháme to na zítra.“
Máme obalované řízky s bramborem a k tomu bohatou zeleninovou oblohu. Aleš je jedlík, má porci, že by nakrmil celou armádu! Hodně jí a není to na něm vidět, o sobě můžu říct totéž. Zděděli jsme to po mamce. Oba můžeme jíst cokoli a nic to neudělá. Tak třeba Soňa, ta rychlý metabolismus nemá, přibírá například po čokoládě. Svoji postavu neřeší, klukům se líbí. Zastává názor, že kluk si má na něco šáhnout. Žádná kostnatá prdel.
„Míšo, už jsi v pohodě?“ zeptá se mamka. Kouknu na Aleše. „Jo, mami, jsem v pohodě.“
Mamce pomůžu umýt nádobí, brácha se jde do pokoje koukat na nějaký film. Já si pak zalezu s knížkou do postele. Asi po dvou hodinách mamka zaklepe na dveře. Vstoupí do pokoje a sedne si na postel. „Jsi opravdu v pořádku?“ zeptá se znovu. Odložím knížku. „Mami, jsem. Opravdu. Pavlem se už nezabývej. Nechci na něj myslet. Prostě je to pryč.“ povím ji s klidem. „Moc mě zklamal, nemyslela jsem si, že by to udělal.“ poví. „Mě taky, mami.“ ujištěna mou psychikou odejde spát.
Ráno se probudím celá upocená. Uf, byl to jen sen! Zdálo se mi o té párty, ze svého místa pozorovatele jsem viděla všechno. Jak se vsadil s klukama, opil Marii a pak svedl! Opláchnu si obličej studenou vodou, nasnídám se. Odcházím z domu jako poslední. Mamka chodí do práce brzy a brácha si při škole přivydělává.
Sotva si v šatně zuji boty, Barča na mě vybafne. „Hádej co se s Marií!“ Co by sní mělo být? Nechápavě na ni koukám. „Marie je v tom!“ tohle sdělení mě posadí na zadek. „Ne!“ hlesnu. „Ale ano.“ potvrdí. „A co bude dělat?“ zajímám se. „Ví to Pavel?“ „Ona neví, co bude dělat. Pavel si nedal pozor. Nevím, jestli to ví. Řekla mi to Sandra.“ Sandra má přehled o všem a o všech, místní informační centrum.
Profesorka Srpová zatouží po mé přítomnosti u tabule. Sype na mě jednu rovnici vektorů za druhou, po patnácti minutách mě propouští s chvalitebnou! Díky brácho! „To byla klika,“ špitnu Barče. „Včera do mě Aleš tohle hustil asi tři hodiny!“ Páteční den se táhne jak žvýkačka. Po posledním zazvonění se vyřítíme jako stádo skotu vstříc víkendu. „Míšo, zítra večer je v sousední vesnici diska? Půjdeš?“ pozve mě Soňa. „Bude hrát nějaká začínající skupina Opilý pes.“ Jméno skupiny mě rozesměje. „Opilý pes? To jsem zvědavá, kdo to bude zač. Takže půjdu. Jak se tam dostaneme?“ „Doprava zajištěna a lá můj taťulda.“ zažene moji obavu.
Doma narazím na veliké boty, čí jsou? Brácha takové nenosí. Nakouknu do obýváku. Mamka tam sedí s nějakým chlapem. „To není možné! Proč to nevychází?“ rozčiluje se. „Ty už jsi doma?“ všimne si mě. „Jo.“ „Ahoj.“ Zahučí chlápek. Prý ahoj, ani mě nezná a tyká mi! Husy jsme spolu nepásli. „Dobrý den.“
Z klidného čtení mě vyrve telefon. Nechám ho zvonit, to bude určitě pro mamku. „Míšo! Zvedni konečně ten telefon!“ zavolá na mě z obýváku. Sedí tam s tím chlapem přes dvě hodiny! „Míša“ zvednu telefon. „No to je doba,“ slyším na druhém konci Soňu. „Už jsem myslela, že nejsi doma. Hele, ta diskotéka je dnes, jukla jsem na net, abych si ověřila datum a oni to přesunuli, kvůli nějaký kontrole, nebo co. Dej echo, jestli na 100 % půjdeš. Jak tě znám, seš schopná se na poslední chvíli rozmyslet.“ „Dobře, dám vědet.“ rozloučím se. Strčím hlavu do obýváku. „Mami? Můžeš na chvíli?“ Zvedne oči od papírů. „Ano?“ „Jdu se Soňou na diskotéku. Doprava je zajištěna.“ „Se Soňou? Tak dobře, ale Aleš vás doprovodí. A vrať se nějak rozumně.“ zcela spokojena jdu pokračovat ve čtení. Za půl hodiny přijde Aleš. Nakoukne do mého pokoje. „Čau, sestři.“ „Ahoj, Aleši?“ „No?“ volá z kuchyně. Počkám až přijde. „Jdu dnes se Soňou na diskotéku vedle do vesnice. Mamka mě pustí, ale máš nás doprovodit. Je nějaký problém s tím?“ „Doprovod? No problem. Chtěl sem tam stejně jít.“ usměje s na mě. Hned napíšu Soně SMS. CAU, MAMKA ME PUSTI. BODYGUARD JE BRACHA :o) nečekám ani dvě minuty na odpověď: SUPER, TAKŽE V PUL 8 VAS VYZVEDNEM. ZACINA TO V 8.30.
Co budu dělat? To je mraky času, je teprve půl páté a konečně odtáhne ten chlap! Mám hlad, a tak zavítám do kuchyně. U ledničky už dřepí Aleš. „No to je teda výběr.“ prohlásí. „Míšo, zajdi nakoupit pár maličkostí. V kolik odcházíte?“ zeptá se mamka. „V půl osmé tu Soňa bude.“
Těch pár maličkostí myslí několik druhů sýra a salámu, dva bochníky chleba, dvě másla, kilo rajčat a paprik a flašku červeného vína (!). Ono se to nezdá, ale pronese se to.
V šest hodin se začnu připravovat, Alešovi stačí půl hodinka. Osprchuji se, namaluji se, vlasy si vyfoukám pomocí kulatého kartáče, nalakuji a můžu jít vybírat oblečení. Do pokoje se dostanu v sedm! Do šatní skříně koukám jako bacil do lékárny. Po dlouhém přemýšlení si vyberu černé džíny a červenou halenku za krk, přes ramena bolerko stejné barvy. S Alešem se sejdeme u zrcadla. „Teda ségra, tobě to sekne. Vypadáš na 25 a ne na 19.“ vysekne mi poklonu. „Dík, ty taky nejsi k zahození.“ Aleš má tmavě modré džíny a bílou košili s černými vertikálními proužky. Sluší mu to.
Zatroubení auta se ozve přesně v půl osmé. Sonin táta je přesný jak Švýcary! „Tak mami, my jdeme.“ nakouknu do obýváku. Kouká na televizní zprávy. „Hezkou zábavu.“ popřeje nám.
„Dobrý večer.“ pozdravíme Sonina otce, když nastoupíme do auta. „Dobrý.“ Brácha si vleze dopředu, já za Soňou na zadní sedačky. Celou cestu hraje rádio. „Tak mládeži, až se vám uráčí chtít domů, tak mi zavolejte a zajedu pro vás. Domluveno?“ otáže se. „Jasně, tati. Pa.“ ujistí Soňa otce, když nás vysadí před kulturním domem.
Na diskotéku chtějí vlezné 50 kč, uvnitř se tísní tak dvě stě tancuchtivých lidiček, ačkoli kapacita sálu bude tak sto lidí. Než se skupina Opilý pes připraví, pouští místní DJ hudbu všech žánrů. Stůl nalezneme hezky u otevřeného okna. Je sice něco málo k půl deváté, ale je tu cigaretového kouře docela dost, až mě pálí oči. S úderem půl deváté na podium vyleze Pes. „Ahoj,“ zakřičí do mikrofonu kluk. „Ahooooj.“ ozvěna publika odpovídá. „Jsme skupina Opilý pes a jsme rádi, že tu jste. První písnička bude trošku starší, kdo ji zná, ať zpívá s námi.“ s koncem věty udeří do strun kytary. Zábava se roztáčí slibně, parket se začíná zaplňovat. Se Soňou tančíme, brácha šel vystát frontu na bar. „Hele, je tu Pavel.“ upozorní mě Soňa. „No a co? Je mi volný.“ odvětím jí na to. Aleš se mezitím vrátil s pitím a přidal se k nám. Po hodině začínám být trochu unavená a zase žíznivá, tak si jdu koupit drink. postava. Cestou k baru mě zastaví Pavel. „Můžu s tebou mluvit?“ zeptá se. „Ne, nemůžeš. Nechci s tebou mluvit. Dovolíš? Chci projít.“ Myslím si, že mě pustí, ale ne. Chytí mě za paži. „Musím s tebou mluvit.“ naléhá. Z jeho dechu cítím alkohol, brr. Kouknu na jeho ruku. „Pusť mě!“ syknu. Chci se vytrhnout, ale má větší sílu. „Pusť ji.“ slyším bráchu. „Co se stane, když ji nepustím?“ zeptá se Pavel. „Dostaneš na budku.“ Vyhrožuje mu Aleš. Pavel mě nepustí, tak od bráchy schytá pěstí. „To máš za Míšu! Varoval jsem tě!“ Pavel to nečeká, rána ho posadí na prdel. I přes tmu vidím, jak se mu rýsuje monokl. „Dík, brácha. Měl větší sílu než já.“ „V pohodě, ségra. Zasloužil si to. Pojď, koupíme to pití.“
Vracíme se s jablečnými džusy, Soňa tančí s nějakým klukem. Usadím se a chvíli pozoruji lidi kolem. Oči mi zůstanou na dlouhovlasém blonďákovi. Je mi povědomý, ale odkud? Nedokážu ho zařadit. Můj pohled zaregistruje a usměje se na mě a dál se věnuje kámošovi, co stojí vedle něho. „Hele ségra, tam naproti. Ta hnědovlasá bruneta.“ ukáže mi jí. „Tak jdi za ní, ne? V čem je problém?“ Alešovi nemusím říkat nic dvakrát a už je u ní. Ze rtů mu odečtu, že jestli se jí chce tancovat, ona přikývne a odejdou spolu na parket. Koukám na ně, a ani si nevšimnu, že někdo ke mně přišel. „Smím prosit?“ ozve se. „Fuj, to jsem se lekla,“ odplivnu si. Kluk se rozesměje. „Jasně.“ Směji se s ním. Odněkud tě znám, ale nevím odkud.“ oznámím mu. „Já tebe taky. Z obchodu, šla si vrátit SIM kartu.“ Teprve teď se mi rozsvítí. Tenkrát se choval jak křovák! „Všechno v pohodě?“ zeptá se. „Jo, všechno v suchu.“ Odpovím mu, ačkoli nevím, na co naráží. Prohlédnu si jeho obličej a zadívám se mu do očí a uvědomím si, že je podobný Pavlovi! I když skladba nekončí, vytrhnu se z jeho náručí a uteču. U vchodu se otočím, stále stojí na parketu s nechápajícím pohledem. Vrátím se ke stolu, sedí u něho Soňa. „Míšo? Co to mělo být? Viděla jsem tě, jak tančíš s tím hezkým klukem. Proč si utekla?“ „Víš, asi je to hloupé, ale je děsně podobný Pavlovi! A to mě dokonale rozhodilo.“ přiznám.
Domů se vrátíme něco málo po jedné hodině po půlnoci. „Míšo, co říkáš na tu brunetku?“ zeptá se Aleš, když sedí v mém pokoji. Je to taková tradice. No, tradice, spíš zvyk. Když jsme byli menší, povídali jsme si spolu dlouho do noci. Když jsme povyrostli, mamka sehnala větší byt, aby nám dopřála mít vlastní pokoj.
„Je hezká. Teda co jsem stihla zaregistrovat. Líbí se ti.?“ Alešovi se rozzáří oči. „Líbí a skvěle si spolu rozumíme. Ve všem.“ To si dokážu představit, brácha je společenský typ, zaujme každého a nikdo se s ním nenudí. „Máš její číslo?“ zajímám se. Znovu se mu oči rozsvítí. „Mám, zítra ji chci zavolat a někam ji pozvat. Ale bojím se, že mě odmítne.“ vysloví obavu. „Když to nezkusíš, nikdy to nezjistíš.“ „Risk je zisk a uvidím. Hele, rozpustíme to. Jsem ospalý,“ zvedá se z postele. „Dobrou.“ popřeje mi.
Mamka nás vzbudí na oběd. Ještě u stolu oba zíváme. „Jaké to bylo?“ zajímá se a nandavá kuřecí řízky s bramborem. „Úplně super,“ odpoví Aleš. „Bavili jsme se oba, viď, Míšo.“ „Jo, bavili.“ zakřením se.
Chvíli po obědě Aleš zavolá „své“ brunetce Ivě. „Ahoj, tady Aleš,“ říká do sluchátka. „Nevzbudil jsem tě? To se mi ulevilo. Máš dnes odpoledne čas? Super, takže třeba ve tři na náměstí. Paráda, zatím ahoj.“ a zavěsí. „No vidíš, jak to jde. Ani to nebolelo.“ plácnu Aleše do zad. Přemýšlím, co budu dělat. Aleš jde na rande, mamka oznámila, že taky někam jde a samotná doma nechci být. No co, zkusím zajít za Barčou. Snad bude doma.
Projdu kolem obchodu s mobily, blonďák je vevnitř. Doufám, že si mě nevšiml. Chvíli na to už zvoním na Barču. Nikdo se neozve do domovního telefonu, a ani nikdo nevykoukne z okna. Zazvoním znovu. Hm, není doma. Tak se vrátím stejnou cestou. „Hej!“ slyším za sebou. Otočím se. Bože, je to on. „Ahoj.“ pozdraví mě. „No nazdar.“ moc z jeho přítomnosti nadšená nejsem. Jak mu mám vysvětlit ten útěk? „Máš čas?“ zeptá se naférovku. „No..mám,“ odpovím po krátkém zaváhání. „Něco chceš?“ „Chci,“ usměje se. „Tě pozvat na zmrzlinu. Půjdeš?“ Pozvání mě zaskočí a bude to mnohem lepší než být sama doma. „Tak na co čekáš? Jdeme, ne?“ čapnu ho za ruku a táhnu k nejbližší cukrárně. „Táhneš mě jak malý dítě.“ směje se.
„A jak se vlastně jmenuješ?“ uvědomí si, když sedíme se zmrzlinovými poháry v cukrárně. „Nestihl jsem se tě zeptat.“ usměje se. „Míša, a ty?“ „Radek.“
Přijdou na řadu koníčky, v mnoha věcech se shodneme, hlavně ve filmech! Každou chvíli vybuchne granát smíchu.
Celý usmátí mě doprovodí domů. „Co si to takhle někdy zopakovat?“ zeptá se mě, když se mnou stojí před barákem. „No proč ně,“ usměji se. „Zastav se někdy.“ Povím m, když pomalu za sebou zavírám dveře. „Ahoj.“
Tralala. Se skvělou náladou vyhupsám schody do našeho patra. Náš dům takovou vymožeností jakou je výtah neindisponuje.
Hm, nikdo doma. Plna energie uvařím vanilkový puding. S pudingem usedám do proutěného křesla na balkon. Máme výhled na řeku, za ní park. Hodně lidí tam chodí na procházky, hlavně maminky s kočárky a pejskaři. Uslyším blafnutí psa. Trochu se vykloním, vidím kluka s hnědými vlasy do culíku. Dlouhé vlasy jsou snad v módě, nebo co. Pes je jedna velká chlupatá koule.
Bouchly dveře. Aleš nebo máma. Brácha. Kroky má těžší.
„Čau, ségra,“ strčí hlavu na balkon. „To tady sedíš celý den?“ zeptá se. „Ne, byla jsem taky venku. Přece tu nebudu strašit, když ty s mámou jste někde v luftě. Co rande?“ „Úplně super, hodně jsme si rozuměli. A co tady tak voní?“ „Hledej, šmoulo.“ nenechá se pobízet dvakrát a zmizí do útrob bytu. „Jé, puding.“ slyším jeho zvolání. A už sedí vedle mě s ním. „Potkala jsi někoho?“ zajím se. „Potkala.“ usměji se tajemně. „Copak? Nová objev?“ doráží. „To nevím, ale kluk to byl. Jaks to poznal?“ vykulím oči. „Úplně jednoduše. Svítíš jako sluníčko.
„Ahoj Míšo, viděla jsi už Pavla?“ vysype na mě Bára v šatně ve škole. „Nějak jsem to nestihla. Co je s ním?“ „Někdo mu natáhl. Fasádu mu zdobí monokl.“ „Víš Baruš,“ uchichtánu se. „Ten někdo byl Aleš, dostal ji za mě. Dobrý co?“ „Jo ták, zasloužil si to.“ poví v osvícené chvilce. Celé story vylíčím cestou do třídy a smějeme se na celé kolo.
Maturitní ples se neúprosně blíží, takže půjdeme s mamkou vybrat šaty. Jakmile vkročíme do salonu, ohromí nás krása všech přítomných rób. Modré, žluté, růžové, zelené i svatební šaty. Po dvou hodinách mám vybráno. Tmavě růžové šaty, sukně do A. Krása dech beroucí, sepíšeme smlouvu a 19.2. si je mám vyzvednou. Juchů.
Den D. Jenom si zajít ke kadeřnici a hotovo, a pak jenom dorazit v 5 na zkoušku nástupu a půlnočního překvapení. Ples začíná v 7.
Ples je úžasný. Skvělá atmosféra, sál má kapacitu asi 800 lidí, nikde nevidím prázdné stoly.
„Teď vyhlašuji sólo pro rodiče a pak pro maturanty.“ vyhlásí moderátor. Brácha se zvedne a já mu dám svoji ruku, vede mě jako nějakou královnu. Zatančíme si walz. Po skončení sóla si pro mě přijde Radek. „Moc ti to sluší.“ „Děkuji, tobě taky.“ Tančíme valčík a já zjišťuji, ačkoliv mi Radek nebyl ze začátku sympatický, že se mi začíná čím dál víc líbit.