Pikovej král

Poušť.
Poušť, která je naprosto vyprahlá žárem slunce, které v této části země zničilo snad veškerý život, který samo kdysi stvořilo. Uprostřed toho všeho je žlutá písečná bouře, přemísťující takové kolosy písku, které by neuzvedly největší stroje světa.
A prší. Ano – prší.

Sedí tu starý chlap v dokonale padnoucím obleku, s dírou na loktu saka a vydřeným kolenem. Nejspíš se to snažil ne příliš dokonalým pokusem zašít. Jednou rukou drží pikovou sedmu, křížového junáka, srdcovou osmu a pikovýho krále. Druhou rukou hraje poslední tóny docela chytlavé melodie, která – kdysi dávno – slavila svůj úspěch.

Nejspíš kouká do karet životu. Připadá si jako ve scénáři nějakýho hloupýho americkýho filmu, nicméně s tím rozdílem, že tyhle filmy mívají happy endy.
Záměrně pozoruje tu srdcovou osmičku. Je stejně dokonalá jako ona, je to snad nejhezčí tvar, co kdy viděl. Nejen proto, že když ji položíte, získáte pojem pro nekonečno. Protože ona je nekonečno.
Nebýt tý černý pikový sedmy, co se mu jako oštěp zaryla do srdce silněji, než cokoli jiného. Pokud tedy srdce měl, a ne pouze kapesníček v kapse svýho saka, kde ten hloupej sval bejvá. Tehdy mu tím kapesníčkem otírala slzy, když odcházela. Styděl se. Ne za ty slzy, ale za sebe. Za to, že ji ztratil. Jeho Nekonečno.
Prokletý datum, sedmýho, tehdy v srpnu. Věděl co je ta karta zač, neměl to číslo rád už když byl malej. A někdy prej šťastný číslo. Někdy…

Přívětivě se podíval na křížového junka, který se na něj přátelsky usmíval i z té komiksové karty. Byl to přítel - říká se, že dokonce nejlepší přítel člověka. Na to já nevěřím, mají duši. Cítil, že je tehdy něco špatně – a já byl za něj rád. I ten jeho vlhkej čumák mě po ránu dokázal potěšit. A mou srdcovou osmu taky. Měla ho ráda. Mě možná.

Poslední karta, pikovej král. Věděl kdo to je, ale nevěděl, jakou roli ve svém životě hraje on sám. Možná že se to už nikdy nedozví. Možná že ano.
Tuhle kartu totiž máme ve svý partii rozdanou všichni. My si vybíráme pouze ty tři další karty. Osud není. Protože my jsme osud.