Třídní schůzka

A/N: Tuhle povídku bych chtěla věnovat své učitelce ze základky, která se nás snažila naučit lásce k umění, ale neuvědomila si, že my jsme byli jen banda ošklivých znuděných puberťáků.
A vůbec všem učitelům, kteří jsou ve školství zatím příliš krátce na to, aby vzdávali své sny.


Eutanázie Soplová, třídní učitelka 9. G, se nudila. Pozorovala silikonem nafouklé rty paní Nastasiji Jánovny Kokořínkové, jak se v neuvěřitelném tempu otvírají a zavírají, a občas pokývala hlavou. Už se nemohla dočkat, až bude po třídní schůzce a ona si pěkně zapálí ve svém kabinetu, který měl mezi žáky přezdívku ,,Plynová komora“.

Eutanázie Soplová nesnášela třídní schůzky, nesnášela rodiče, nesnášela žáky, nesnášela školu a nesnášela učení. Měla tedy všechny potřebné předpoklady pro povolání učitelky.

,,Víte, my chceme, aby naše děti dosáhly toho nejlepšího možného vzdělání a k tomu jim mají pomáhat učitelé. A ty za to platí stát. A když někteří učitelé nedělají to, co mají, je naší občanskou povinností na to upozornit!“

Paní Nastasija Jánovna Kokořínková byla vlastenka. Byla též rozená Ruska, která se ve svých dvaceti letech provdala za bohatého pana Kokořínka a přestěhovala se do České republiky, kde poznala, jak skvělá země je Amerika.

Všechny přítomné matky a jeden otec kývali hlavami na podporu jejího tvrzení. Ani jeden už nevnímal, co se vlastně řeší.

Většina matek, zvláštně těch rozvedených, ale nebylo to pravidlem, měla stejně příliš práce s nervózním usmíváním a náhodnými pohledy na čerstvého vdovce, automechanika a milujícího otce Petra Hassenbauera. Samotný Petr Hassenbauer zachytil pouze minimum těchto úsměvů a pohledů, měl totiž příliš práce se čtením nejnovějšího vydání motoristického magazínu.

V tu chvíli přerušilo monolog paní Nastasije Jánovny Kokořínkové zaklepání na dveře a následný vstup učitelky Kateřiny Hartové. Kateřina Hartová byla učitelka výtvarné výchovy. Svůj předmět milovala a náplň jejích hodin byla přimět k lásce k němu i své žáky. Její žáci v jejích hodinách většinou hráli piškvorky.

,,Tady je! Tak jak nám vysvětlíte, paní učitelko, že si naše děti stěžují, že se ve vašich hodinách nic nenaučí?!“

Ve třídě se rozhostilo ticho a Kateřina Hartová, plachá umělkyně, se nervózně usmála. ,,Stěžují? Ale to snad ne. Zrovna teď přece budeme dělat projekt o Žižkovu, děti si vezmou palety, štětce a plátna, a půjdeme na hřbitov zaznamenávat ducha Žižkova!“

,,Tak vy jdete na hřbitov chytat duchy? Co to s našimi dětmi děláte? Teď už se nedivím, že má můj Lukášek noční můry a ještě se počůrává!“ vložila se rozhovoru Dominika Pemzová, matka největšího frajera třídy.

,,Bude to krása, uvidíte. Budou se snažit nějakým způsobem vystihnout, co jim říká Žižkov, náladu, jak na ně působí… mohli bychom z toho na chodbách udělat takovou galerii, a uspořádat o velké přestávce něco jako vernisáž…“

,,Co je to za blbosti? O výtvarce vystihovat nějaké nálady, chodit po hřbitovech a dělat vernisáže! Proč nemůžou normálně kreslit temperami jaro?“

Kateřina Hartová se přívětivě usmála na Nastasiji Jánovnu Kokořínkovou. ,,Já nechci, aby děti jenom kreslily. Chci, aby o výtvarnu přemýšlely, aby cítily, co se nám snaží říct, aby ho chápaly…“

,,K čemu jim to bude, přemýšlet? Co je za novátorské způsoby? O výtvarné výchově se má kreslit a hotovo! Ministerstvo vás neplatí za to, abyste učila děti přemýšlet!“

Kateřina Hartová zmlkla. Nastasija Jánovna Kokořínková pokračovala ve svých výčitkách. Za chvíli všechny výrazy okolo přestřela téměř viditelná mlha. Eutanázie Soplová si pomyslela, že Nastasija Jánovna Kokořínková by měla rozhodně talent pro učitelské povolání.

Jediná Kateřina Hartová ji pozorně poslouchala, a tvářila se čím dál více zlomeně. Poté, co Nastasija Jánovna o pár nekonečně dlouhých minut později skončila a lapala po dechu, Kateřina Hartová řekla:,,Asi máte pravdu. Budu se víc snažit. Řekněte prosím dětem, ať si na pondělí místo palet vezmou čtvrtky a tempery, a nějaké ovoce, budeme ho kreslit.“

Nastasija Jánovna Kokořínková se důležitě vytáhla do výšky. ,,To doufám. A když uslyším nějaké stížnosti od své dcery, půjdu už rovnou na ředitelství!“

Tím byl problém vyřešen. Eutanázie Soplová s radostí ukončila třídní schůzku a šla si konečně do svého kabinetu zapálit.