Tenkrát to (NE)bejvalo jiný ...

Pláčeš?
.
a
Tvůj
nářek
a
slzy
ještě
bolest
kterou
cítíš
můžou
zhojit
.

Víš, Mariano, spousty lidí dnes říká Miluji Tě, se slzami v očích, s úsměvem. Ale jen málo, hrstka, z nich to myslí vážně, dokonce bych řekl, že Ti,co své city nikdy nevyslovili nahlas, cítili to vždy dvakrát tolik..
a možná i víckrát. Nesmělí.
A je tak neměnné, že spoustě těm, kteří potřebovali nutně jejich vyznání ve chvílích smutku (kdy je přepadaly myšlenky o nevěrách a koncích) slyšet,
tekly slzy, jako dnes tobě, má malá .
Některé věci nezměníš, a přesto v ně musíš zkrátka umět věřit ( a přijimat bolest lásek ) ,
protože jsou tolik nedotknutelné
a nelze bez nich žít..
/ Podívala se na mě slanýma, hnědýma očima, jako by chápala smysl mých stařeckých, popletených vět. Tolik zbytečných, právě v této chvíli. Kdy jí chybí, chybí.... (š),
A pak se na mě napůl úst nesobecky usmála, hřála..a nechala se pohladit po Tvých zlatých vlasech, drsných. Jako tenkrát byly přezrálé klasy, jejichž barvu tolik připomínají. Ach , dlouho jsem ji neviděl zdrcenou, tak utrápenou....nesamostatnout dýchat i žit....Myslím, že to bylo naposledy tenkrát, když i já jsem tuto schopnost na rozdíl od ní nadobro ztratil ....
/

Léto, roku xxxx
-
Kolik nám mohlo být? O rok, dva víc. Sedmnáct? A svět se od té doby v něčem vůbec , ale ani trochu, nezměnil. Bohužel.
Bohudík.
Stával jsem opřený o zrezivělé zábradlí u pomalu se rozpadajicí autobusové zastávky,
a připadal si jako někdo. Někdo víc. Kouřil jsem vždy čtvrtou ranní cigaretu( nejlevnější co bys našla),
když vyjížděla ze zatáčky osmička
a z obchodu vedle byly slyšet zprávy... o loupežích, vraždách a hospodářských krizích a politice (jako dnes) ,
a pak vždy pustili rock and roll,
a mně i přesto všechno bylo tak hezky.(jako dnes už ne) Když jsem čekal. A pak vystoupily z autobusu všechny ty holky v minisukních a prsa jim lezly z výstřihů a víš co, mně to bylo úplně jedno.Nahlas se smály, věřily si a taky jim patřil svět. Byly hezký, tojo, ale když jsi vystoupila Ty, neznámá, jejich svět byl jenom jejich. A záře zhasla. Všichni měli oči jenom pro tebe. Anebo jsem se toho jen tolik bál, nádherná... Zapomínal jsem vždy pravidelně dýchat a kouř z vlastní čtvrté cigarety mě rozkašlával. Jako by byla vůbec tou první. Celé to vypadalo vtipně, ale myslím, že sis mě vlastně nikdy předtím ani nevšimla ...až ...objevila jsi se ve dveřích v květovaných šatech, které se při sebemenším záchvěvu větru tak pěkně vlnily a poodkrývaly zákoutí, o kterých se mi popravdě- zdávalo. Vlnily. A v rukou jsi nesla síťovku, tu z filmů pro pamětníky, plnou pomerančů ..velkých, oranžových a uvěřil bych, že sladkých. Jako ty. Leskla se Ti prozatím ještě zimouřivě bledá kůže a já , jako blázen největší, jsem záviděl Slunci a jeho paprskům, že se Tě smějí dotýkat a hřát Tě a...
pak se rozsypaly.
A i když přiběhlo hodně kluků, chlapů, pánů napomoc, já byl ten první, kdo Ti ty pomeranče očima vracel a dával zpět. Jsou divný touhy, mám Tě rád...
Kutálely se.
Pod autobus.
K obchodu.
Ke mně.
Přišla jsi, sehnula ses pro něj , promnula jsi ho ve svých něžných rukou a pak ses na mě podívala..a já byl nadobro ztracen. Naše oči se střetly jako v těch bláznivých amerických telenovelách, na které jsem se nikdy nedíval a moje máma u nich brečela... a proto jsem Tě k sobě nepřítáhl blíž, ani neřekl nic pěkného ( i když bych to uměl ) , típl jsem cigáro a s ironickým úsměvem jsem se pozval na džus z těch Tvých pomačkaných pomerančů. Jako někdo víc.
A přitom,
jsem byl nejšťastnějším frajerem u odřeného zábradlí a ty mou spásou...
.
Víš, když jsme se začali vídat častěji (bylo to divný, ale asi ´s ve mně našla zalíbení ), uvědomoval jsem si, že bez tebe nemůžu žít. Zahodil jsem cigaretu, bez které jsem žít mohl... A to mi bylo teprve sedmnáct. A . Držel jsem se Tě,
ale nikdy Ti to neřekl. Snad ze strachu, že by ses mi mohla smát. Mému vyznání víc , než kožené bundě, která by se k tomu vůbec nehodila...Lásko.
Kino,
procházka,
pozvání domů.
Zamilován.
A Tvoje vlasy barvy klasů. Naši mě nepoznávali, když jsem se smál, když jsem se upravoval,když jsem se začal učit a o víkendech vydělával, když jsem trhal květiny z babiččina záhonu a sousedům kradl jahody. Pro tebe a né pro partu hladových kámošů. Byl to krásný čas. A já si to vůbec nepřipouštěl...
a po roce propletených rukou a sladkých pus u vrátek,
jsem Tě vzal na procházku do Ráje... tenkrát to nebylo jiný a kluci holky chtěli hned a tvrdě / a pak je odkopávali / ,
ale na tebe se zkrátka vyplatilo čekat.. a nikomu o tom nevyprávět. Byla jsi tajemstvím mého srdce, už tenkrát , když padaly
pomeranče.
.
Ale jak rostl strom, který jsme na naší zahradě společně zasadili,
a čas zatraceně letěl,
tobě se zvětšovalo bříško... Tak mladá, a já tak hloupý..
Nezkušený,
frajer.
A bylo nám devaténáct let. Smutní... bolaví... Uzavřela ses do sebe, v obavách- co bude dál. Jak budeme žít, jak dýchat, jak studovat,
jak ? Aniž bys myslela na všechno to krásné, to mezi námi.Jako by byl konec.. A mně to všechno předtím tolik chybělo.. Víc než bych byl schopný kdy připustit. A tak když jsme malovali náš společný byt, a ty stále tak krásná a tichá, odcházel jsem kupovat barvy ( a v podchodu to dělal s největšíma děvkama v okolí,
ve stoje,
v odpadkách,
všude,
abych zapomněl ) a pak jsem to zatíral v obyvacím pokoji namodro, v kuchyni nazeleno a v dětském království růžově. A měl výčitky svědomí,
to víš, že měl. Tys byla mou největší láskou, jenže byli jsme tak mladí
a ty tak zdrcená...
.
A pak se nám narodila dcerka, tys mě obejmula. A já ti dal pusu na upocené tváře, cítil jsem z nich pomeranče..opět tím nejšťastnějším ...chlapem, tátou..Jako by se nám blýskalo na lepší časy(a všechno zlý bylo pryč, to jen mně se chtělo zvracet vždy , když jsem se díval na žlutou barvu našich stěn ) , milovali jsme se (a já už nepotřeboval děvky ),
chodili na procházky s kočárkem ( a proplétali jsme si ruce) .
Měl jsem dvě holky, dvě princezny a bylo mi dvacet let.
Sice jsem musel chodit častěji do práce, vydělávat. A zbylo málo času na trhání květin,
našlo se však vždy pár minut na lásku.
A hladové oči.
.
Začal jsem kouřit.
.
Pracoval jsem, pracoval..abych nás uživil.Zprávy o krizích ani rock and roll nepřehlušil.. Byl jsem tím nejhodnějším frajerem, anebo jsem se o to vážně tolik snažil. Udělal bych pro Vás dvě všechno,
a i když jsem občas ve stereotypu přicházel domů a nehledal už tolik smysl svého štěstí,
a Tvoje vlnící se šaty ve mně nezpůsobovaly již třesk,
to když mi bylo jednadvacet let,
stále jsem Tě miloval. A tys byla tou nejnádhernější,
nejsladší,
nejvíc chtěnou
dívkou,
mou ženou.
.
A pak ses začala opět malovat a vonět,
a když jsem se vracel- nacházel jsem jen lístek a studenou večeři v troubě, když Mariana spinkala u babičky. A Tvůj svět ztrácel mě.
Chodila jsi se prý bavit s kamarádkami,
což jsem přeci musel pochopit. Já, který Tě zbouchnul,
zblbnul,
zavázal tak mladou ... A co zbylo z nás???
.
Ráno jsem kouřil osmou ranní cigaretu( starý, zničený, utrápený, ztracený frajer )
a zprávy mě ani trochu netěšily.
Nastal převrat. Tys byla v nejlepších letech, a tak jsi zmizela do ciziny.
S tím,
co Ti nejméně dvakrát denně říkal,
jak moc Tě miluje.
( a měl na tebe čas -studoval, měl motorku, měl prachy od rodičů a dům v cizině
a pro tvůj výstřih do půli pasu Ti slíbil,
co jsem nikdy nedovedl. )
...
/ A tak se tu dnes sám snažím radit naší dceři,
aby neplakala proto, že jí její princ neříká..jak moc ji miluje. Že stačí, aby miloval. Řekl jsem jí všechno to, co tobě nikdy ne. ( a nelituji toho) ... Chybíš nám. To víš, že ano. - jak jen jí mám radit o gynekologii, o práškách, o tom..jak se z ní stane žena?
Občas zahlédneme Tvé fotky z plakátu a já si říkám, že jsem měl tenkrát pravdu v tom, že se na tebe všichni dívali... měli a stále mají proč. ( teď už ale nejsi tak nevinná)
A je to k ničemu. Krása nestačí...
a proto si přeji, když Marianě loupu pomeranče,
aby vždy cítila,
aby uměla mít ráda
aby byla spravedlivá
a neopouštěla,
zkrátka aby nebyla jako ty,
má stále tolik milovaná...

/

Pro Tvé vlasy barvy klasů,

...