Divá Bára

// Něco uvnitř mě
Tě nutí dál malovat
hrát,
žít,
milovat
i brečet ... //

Každý den se opakuje(š),
vracíš se brzy k ránu, tolik smutný, umělče. A hned v předsíni s odložením bílého baretu, zapomeneš na všechny naučené, nadrcené, povinné, nutné scénáře života, setřeš do rukávů rudou rtěnkou namalovaný ( falešný ) úsměv a stáváš se sebou. Sám. Zamyšlený, zničený.. A jak jsi, tiše projdeš po pokoji, a plaše víc než-li letmo se podíváš na svůj zaprášený klavír(prokleješ přitom jeho ladiče) a přehraješ si prostě jen v duchu svou oblíbenou tesknou melodii, a protože suché slzy nejsou, lesknou se ti u oka a potom Ti stékají po bílých tvářích až na ramena.Ty bolavé, černé slzy.. To všechno vím, tu hru (a fantazii) znám stejně dobře jako ty ( možná i líp ) , když mě s mrknutím kontroluješ, zda jsem na svém místě, jestli jsem tu stále s tebou..(jediná) Víš, celé to proběhne v kratičkém okamžiku, který tolik připomíná snahu najít alespoň pár důvodů ke štěstí, a přeci ho nelze jen tak přejít, vymazat..ten studeně mrazivý (divný) chlad, i když máš všude kolem sebe, kam se jen podívám,namalované plameny, malíři. Nezavírej, prosím, předčasně svůj dech do futrálu,nedělej jako bys neuměl žit a v Tvém světě, za zdmi Tvého bytu, se stmívalo vždy po poledni...
.
//A proto Tě žádám rozsviť všechny lampy, vem do ruky léty ztvrdlý štětec a domaluj mě. Má ústa, abych mohla promluvit..mé ruce, abych Tě mohla pohladit anebo obejmout, je to jedno, protože obojí potřebuješ..
(Víš, často mívám pocit, že mi právě tyto části chybí, protože z nich máš strach, rád se trápíš..?)
Dávám tohle přání do repetic dennodenně a ty mi jej ani napodruhé nikdy nejsi schopný splnit.Tak se sama sebe ptám, proč mám tedy oči, které vidí? A srdce, které puká... //
.
Řekla bych Ti, že podle mě stmívání není konec nýbrž začátek noci, kdy se Ti může se mnou všechno krásný zdát. Že můžeme mít malé tajemství- od večera do rána ( kdy funguje kouzlo nás prokletých ) ,jsem totiž schopná Ti poskládat úsměv do řeckých vln a slíbit, že to vlnobití vydrží věčně. (což znamená do té doby, dokud Ti budou moje slova i mlčení něco říkat, jako příteli.. ) Chtěla bych Tě naučit spousty věcí,vždyť je toho tolik co zkoušet, které nelze vyčíst z žádného scénáře ani not ( improvizace je to nejtěžší ) , které tvůj černo-bílý svět zkrátka rozzáří a vytvoří paletu barev, na které bychom měli monopol, pierote.. Chtěla bych, abys pocítil skutečnou lásku.. A tak se to stalo...Bůh, na kterého nevěřím proletěl pokojem z jednoho rohu do druhého, rozvířil vzduch a s novým nádechem Ti dal nový dech a trochu naděje na lepší zítřky..v podobě temper..
.
Kroužil jsi, maloval.. začal sis vytvářet svou vysněnou dívku. (a všechno ..Všechno špatně. ) Tu První, zavřenou do rámu. Milovanou. Hladil jsi ji štětcem, aniž by ses jí jedinkrát dotknul. A tvé krásné oči se stávaly její součástí. Vy blázniví, vy co balancujete po čarách osudů.( pieroti a jejich kolumbíny, divý Báry ). Se zatajeným dechem jsi každého večera seděl s těžkou hlavou a sepisoval jsi seznam věcí na mě nejlepších, Tvá hlava se stávala lehčí.. A kdybys ji neztrácel právě pro mě, radovala bych se. ( Co Ty víš o životě za plátnem ) Tohle bylo vždy to, co jsem Ti přála.. to co jsem chtěla. Abys pocítil, jen já jsem měla být přítelkyní..tou bez křídel..( Víš, že tam za plátnem je někdo, kdo smí mi říkat ženo.) . / přátelství je láskou bez křídel / a teď je všechno jiné.. tak zvláštní..tak hořko- sladké... tak zvrácené...a tolik pochopitelné ( tak jsi asi druhý, a druhý je asi lepší než třetí ... ) Jako bys tušil, že ač uděláš jakoukoli chybu, řekneš cokoliv -z vyznání- ( prý není důležité koho, ale důležitější je mít vůbec rád) ,
já Ti prominu ! ( protože nemám čisté svědomí, protože je černější než-li Tvá každodenní slza )
.
Ale sobě? ... Vylezla jsem z rámu, aniž by mě kdo zval. Vryla jsem se Ti pod kůži a sála, pocit tepla. Bez ostychu. Je totiž tolik věcí, co lze zkusit.. A strašně ráda jsem poslouchala Tvá slova, věř tomu.. I když šlo o nářky, i když to bylo celé truchlivě krvavé.. A rty jsem Tě kolébala, v rukou Tě měla.. vždy, když Tě nestvůry strašily, slíbila jsem, že zaženu všechny stíny, jestli se jich bojíš.. ( udělám to kdykoli, jestli o to pořád stojíš. ) Šeptala jsem Ti každým večerem do ucha, od večera do rána. A tys tušil, že jsem Tvá dívka z obrazu, umělče můj..A noci krásný se zdaj. Nic víc. ( stačí Ti to? )
.
Můžu Ti už jenom ublížit a ( ubližuju ) pak mě to mrzí.
Nemůžu být Tvá ( Co Ty víš o životě za plátnem,vždyť jsi jen před ním...co dělá Dívá Bára, když přes den hraješ..? ) a brečíš..
,
mám ten pocit, že další rozednění a rána pro nás budou nemálo bolestná, nerada nám chybím..nedovedu chybět obrazu. Patřím mu, mám ho ráda. Víš, od začátku jsem měla být v něm..s ním ( tak proč máme oči, proč máme srdce..) , kdybych jen tušila, že to dojde až sem ( jsi šťastný? ) ..tak nikdy nevystoupím ( ale jsem Div/n/á ),
a nechala bych Tě, sice bez citu, ale žít
a ne přežívat ( kdyby!!) ..
.

Ale nejhorší na tom všem je, že si nemůžu slíbit, že už se víckrát nepohnu ( I přestože tam za plátnem miluju, šťastně žiju...I přestože tam za plátnem s ním Divá Bára spí .. ) ,
pierote, můžeš být komická postava anebo zhrzený milovník,
takový úděl ti byl dán ve Francii, a proto jestli mě máš rád...
snaž se ( být přítelem ) a nedívej se na mě tak

vždyť víš a, ostatní to nepotřebujou ( máme své malé tajemství, od večera do rána / na růžích neustláno/ ) ......