Věrnost...

.
.
Jak jen se má člověk cítit,
tvářit a
chovat / žít ? / ,
když zjistí,
že kdykoliv odolal pokušení,
bylo mu krásně,
ale když mu podlehl,
bylo to krásnější.. ?
-

Přivezli ji k nám ve 4:30, ptáci se probouzeli do slunného , letního dne. Zpívali, když byla celá nemocnice kvůli ní na nohou. Zřízenci s ní projeli nemocnicí na lehátku, rychlostí formule, jako by si chtěli splnit nějaký z dětských snů. Sestry tolik vyděšené lítaly z jedoho pokoje do druhého/ jako by tím někomu pomáhaly / , hledaly mě, a třicetiosmiletá žena stále bez diaknózy. Čekajicí na zázrak anebo smrt. Křičela, klepala se. A tam někde mezitím jsem byla i já.Mariana Mantalová, doktorka. Měla jsem zrovna jednu ze svých ranních služeb, pila jsem horkou kávu na probrání, namáčela jsem si do ní loupák, snídala jsem jako už tolikrát , a popravdě jsem vůbec netušila o ruchu za dveřmi mého lékařského pokoje. A možná, navzdory mé povinnosti pomáhat, to tak mělo i zůstat.
Neměla jsem dostat svůj první( a poslední ) velký případ:
Doběhly pro mě s duší, kterou vypouštěly při slovech, ať se rychle připravím. Šlo to ráz na ráz, převlékla jsem se, umyla jsem se, ale smýt ze sebe ten neskutečný strach
a třes v rukou, jak jsem tolik chtěla a mnohem víc potřebovala,
se mi nepodařilo. Zavolala jsem si na pomoc příslužbu. I když to nakonec nebylo vůbec třeba. Ustal ten největší nápor ..a Dál.. Nikdo z nás nevěděl, co je té drobné blondýnce s pomněnkovýma očima, které po tvářích stékal pot. A manžel ji tak starostlivě držel za křehkou ruku. Když jsem je viděla, musela jsem se navzdory všemu /špatnému i zlému/ pousmát. Takhle nějak jsem si představovala lásku,
v těch nejtěžších chvílích. Tolik oddanou,
čekajicí,
lásku. Měla jsem na starost její život a přitom mi v hlavě probleskávalo, že vypadají mile, sympaticky, zamilovaně ... asi něco jako malé poblouznění mysli.A pocit lásky. Měla jsem krátce po škole, vystudováno, červený diplom, málo času na přítele a na pohlazení, byla jsem trochu mimo... a ona jako by to tušila, se nakonec zklidnila, puls se jí vrátil do normálu, dokonce i usnula. Bohužel pro nás však na dlouhých 18 hodin, denně. A tak začala má nejdelší,
bolavá, směna.
Výsledky se nelepšily, byly stále tolik špatné.Přespávala jsem v nemocnici. To když, Veškerá má skripta z let medicíny byla k ničemu,
teoretická
a v praxi se nám všem objevovaly na hlavách šediny. Byli jsme tak malí,
a bezmocní. Spala..a my nevěděli, co za nemoc nám ji bere. Kam se nám vytrácí z erární košile?
Nakonec po vyškrtání všech možností,
při selhávání jejích jater
i plic / když jsme zkoušeli všechny možné varianty,
abychom se zachránili a vypadali, že něco děláme /
nám došlo, že jde o africkou nemoc,
tu spavou / se všemi příznaky, v pokročilém stádiu /
Jenže jak se nakazila nám bylo záhadou..? Nebyla v Africe, její manžel nebyl v Africe, příbuzní nebyli v Africe. Ani známka po záděrách, aftech, krvi.. Jak se ksakru nakazila?Od 4:30 toho dne byla mou součástí a já jsem to musela zjistit.,musela . Byla jsem jako posedlá, jako bych potřebovala pomoc já sama, v oddělení o patro níž (na psychiatrii ) .. nakazila se... , Životem, jenže ani jeden z nich- ve chvílích, kdy se dívala utahanýma modrýma očima do bílých doktorských kalhot, na nás- nepřipouštěl nevěru. Protože všechny nemoce přenášené krví, jdou přenést i pohlavním stykem. Poučka podtržená fialově, medina druhák. A tak bezmezně si věřili. Zamilovaní. Tvrdohlaví, čím déle lhali-tím víc ji zabíjeli.
Stál u automatu na čaj, ospalý, smutný a sám . Nebylo to vhodné, leč nutné slyšet pravdu. Přišla jsem k němu, hodila do té krabice desetikoru a za tenhle peníz jsem chtěla, aby si překopal celý svůj život. Aby zvládnul zkoušku nejtěžší.. ,,Byl jste své ženě nevěrný ?“
podíval se na mě slanýma, hnědýma očima, schopný a odhodlaný věřit. Do své poslední slzy. Protože svou ženu- miloval..
//Víte paní doktorko,
poslední půl rok jsem to kazil..a mé ženě to moc a moc ubližovalo. Neskutečně. Se trápila. Zasekl jsem se někde ve svém egu, pracoval jsem. Vydělával. Bydlel v Praze, neboť to tak bylo výhodnější, vídali jsme se jen o víkendech.. Visel jsem ve vzduchoprázdnu a ve svém stereotypu jsem ztrácel ten krásný pocit štěstí. Nevěděl jsem, co chci. Kde chci být. Ale svou ženu jsem ve skutečnosti nikdy nepřestal mít rád, to nikdy. Ale partnerský život je strašně...ani ne snad koplikovaný, jen...známe se od školy.Už nějakých 15 let. A jako bychom stále ještě neuměli řešit problémy, občas se nám vytrácí schopnost komunikovat. A tak jsem asi na moment potřeboval čas a klid. Je to tak jednoduché, člověk obklopený lidmi je vystaven tolika lákadlům, až vlastně přestane přemýšlet nad tím, co je pro něj důležité . Je to hrozné.. Možná jsem se díval po jiných dívkách, po těch mladších, dravějších. A snad jsem na nějakou i myslel. Jen myslel. Ale to je vše. Znám důvod bušení svého srdce, příčinu radosti..teď už ano. Dokonce jsme začali pracovat na miminku. Před týdnem.Vidíte, až když na to člověk přijde, je skoro pozdě. Je pozdě. Ale nikdy jsem ji nepodvedl,
nemohl bych spát ani se milovat s někým jiným.. na to jsem bez nadsázky příliš velký trouba. Takže jestli šlo o můj sex s nějakou třetí osobou, má odpověď zní ..NE.
A vaší ženě věříte, důvěřujete jí..? že když jste pracoval, nebyl doma, nechybělo jí..že si nemá s kým povídat, necítí pocit bezpečí..? Je to velmi důležité, bez vašeho svolení a potvrzení pohlavního styku se třetí osobou, nemůžeme zahájit léčbu..//
Byl tolik zoufalý, bledý, jak jen bledá byla stěna nemocničních chodeb. Praskla žárovka,
jako znamení.
Za okny byl stále krásný, letní den. Ptáci stále zpívali, tak bezohledně . Když nám všem bylo špatně...a težko. Zaťal ruce v pěst, až se trochu zamotal. Musela jsem ho podepřít,
chtěla jsem ho obejmout. Nešlo být profesionální, šlo o mnohem víc.
// Víte, má žena je dokonalá. Vážně. Už od té doby, kdy jsme spolu seděli povinně o hodinách češtiny, od té doby jsem se nepřestal usmívat. Smála se ráda a často. A když jsme spolu začali žít, bylo to moc krásné. Její smysl pro maličkosti a čerstvé květiny na stole. Je to s ní moc krásné...//
ubíhal nám čas,
// Jen jednou,na ten den nikdy nezapomenu, přišla z práce, dala mi jen letmou pusu na tvář
a celý večer brečela nad knížkou. A ve vzduchu bylo takové to dusno a strach se ptát. Víte, nikdy víc se to nestalo...a tak jsem doufal, že šlo třeba jen o platonickou lásku
a chlapa v kravatě,
co jim jednou týdně chodil kontrolovat kopírku,
a raději jsem se nepátral po příčině jejích slz,
protože jsem se bál.
A taky jsme si na začátku našeho manželství slíbili stoprocentní důvěru, nechtěl jsem si připadat hloupě.. a teď?
Vám povoluji, aby jste začali s léčbou ...
i když pokud to potvrdí nevěru,
přál bych si spíš, aby má žena zemřela //
Bylo to od něj tak sobecné a zavržení hodné, oklepala jsem se..jak hnusně na mě dopadla jeho slova. Bylo mi dvacet šest let a byla jsem ráda, že jsem se před šesti lety nerozhodla jít na psychologii, protože to bych zaručeně nezvládla. Nápor citů
a bolestí..
jenže když jsem se nad tím cestou pod dlouhé nemocniční chodbě zamyslela.. v neposlední řadě to bylo i pochopitelné. Jak on jen svoji ženu miluje – nejvíc jak jen to lze- a teď by měl zjistit, že ne on ale to ona ničila jejich vztah... Chtělo se mi brečet,
když ani já jsem neměla na mobilu žádnou sms zprávu
s otázkou, kde jsem se zdržela. Zda jsem v pořádku..a to jsem byla v nemocnici dlouhé tři dny
a co se stalo s láskou??
Všechno se obracelo k lepšímu, jak slábl jeho stisk její ruky, tím pravidelněji bilo její srdce a zkracovaly se intervaly jejího spánku. Hladila ho po vlasech, snažila se mu beze slov omluvit. Snažila se omluvit to, co bylo díky jejím červeným licím tolik prozrazené. Pátý den od té chvíle, co jsme je poznala, jsem jim potvrdila, že vše bude zase v pořádku,
on se na mě podíval... tak smířený s tím, že čas už tomu nepomůže,
že ví, kde nechce být,
že nesnese nevěru,
řekl, že všechno už v pořádku nebude.
Zvedl se a odešel, bez jediného slova . Bez toho, aby jí vynadal, aby jí řekl, co si o ní myslí, aby se jí vybrečel na ramenou / a snažil se odpustit, pochopit. Nešlo to, zemřela pro něj / ,
a tak jsme alespoň plakaly my dvě.

-
Protože jak je jasné, musela nám říci jméno pána v kravatě, se kterým její sliby vzaly za své / a smazaly tak obraz milosti / a touhy vzlétly k nebi. / a smazaly obraz sympatie / A tak mi místo
díků za záchranu života,
za podání kapesníku,
za to všechno... mi objasnila, proč už mi dlouho nechodí krásné smsky,
nechodí zprávy plné strachu,
proč už mi nechodí vůbec žádné zprávy.
A tak jsem si i já na věrnost a její počest musela píchnout do žil proti spavé nemoci,
abych svým prvním (a posledním ) velkým případem pochopila
smysl mých šesti let studia.
a unesla tak nápor citů
a bolestí ...