První odstavec se mi líbí nejvíc. Tam sis s tím pěkně pohrál a ty paradoxy mě opravdu baví. Také se mi líbí, jak to působí dojmem promyšleného pozadí. Myslím, že by to pak časem chtělo vymyslet mapku Hlubočice a zakreslit do ní místa, kde se v některém příběhu něco stalo.

Ve větě "A právě jedna skupinka členů tohoto spolku se právě prodírala lesním křovím nedaleko hraničních kamenů." mi trochu vadí, že je tam dvakrát "právě". Je to sice pokaždé jiné "právě", ale stejně si myslím, že by to znělo lépe, kdyby tam bylo nanejvýš jedno z nich.

mannaz: Děkuji za návštěvu. Vážím si toho. :-) Ta koza mě překvapila, nic víc o ní bohužel nevím.

Trasu na Barrandov trochu znám a líbí se mi, na tramvajovou smyčku ve Stromovce se příště určitě podívám.

Severak: Výborně. V tom případě se těším na pokračování.

I když se v úryvku vlastně skoro nic nedozvím (snad až na skrytou reklamu na kočičí stelivo Mikeš), je svým způsobem napínavý; nicméně takový styl se mi nelíbí. Já oceňuji spíš povídky, které nejsou napínavé, ale hodně se v nich dozvím.

Téma mi připomíná civilní obyvatelstvo vojenských újezdů. Tam asi k podobným situacím dochází docela často.

poll: To mám radost. Děkuji za přečtení. :)

Moc se mi líbí tvůj přístup k světu. Tématicky mi tento text připomněl moji povídku Zájmy a city o tom, jak Barbora Janů slastně vnímá krásy přírody, ale bolí ji, že její sestra nic z toho nevnímá a nechápe. Nicméně, ty dokážeš ty krásné vjemy mnohem podrobněji a emotivněji vyjádřit. Snad je to tím, že píšeš o sobě a v první osobě.

Líbí se mi, jak dokážeš "ve špinavé kaluži vidět nebe". Někdy mám podobný pocit, i když asi úplně jiný.

Děkuji ti za možnost do tvého světa nahlédnout ("nakouknout"). Je pro mě nádherný a velice příjemný. Kdyby tě někdy zajímalo podobné nahlédnutí do mého "světa", zkus navštívit moji "Krásu obřanskou" ( http://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=26608-krasa-obranska ).

mannaz: Děkuji za návštěvu a skvělou myšlenku. Možnost, že by člověk viděl jen odraz a předpokládal, že je odrazem něčeho hmatatelného, mě ani nenapadla. S tím vnitřním světem a rozdílným vnímáním také zcela souhlasím. Skvěle jsi moji úvahu doplnila. :)

Mimochodem, o tom, jak každý vidí něco jiného, už psal kdysi i Severák v úvodníku "Tvar stanic metra".

Amelie M.: Ty jsi mě zase potěšila zajímavým komentářem. :)

Chléb s mrkví musím někdy ochutnat, abych zjistil/a, zda je lepší jíst je dohromady, nebo každou věc zvlášť...

Mám radost, že tě zaujala témata jako nostalgie či Jan Palach.

Neptuna mi v této epizodě připadá charakterizovaná dost ploše (tzn. jednostranně, bez zjevných vnitřních konfliktů), ačkoliv to je z části dáno tím, že tam nemá dostatek prostoru; všechny postavy na začátku začínaly takto, takže to nepovažuji za chybu.

Nedostatek peněz je pro mě v tomto seriálu docela důležité téma. Ve třídě se setkávají spolužáci, jejichž rodiny jsou chudé (Moje vinná réva), bohaté (Astra) a něco mezi tím (ostatní), a i když nenosí školní uniformy, jejich vztahy to zase tak moc neovlivňuje, ty se řídí spíš podle toho, jak se k sobě chovají a do jaké míry si věří, než kdo si co může dovolit. A tak by to podle mě mělo být.

Přemýšlím nad "na jednu stranu víceméně dětské, na druhou zase velmi dospělé". Je to určitě dobrý postřeh, ačkoliv já jejich uvažování takto nevnímám. Beru to spíš tak, že člověk se z dítěte v dospělého vyvíjí postupně a často nerovnoměrně, takže v tom "přelomovém" věku kolem osmnácti let jejich uvažování opravdu takové může být. Vždyť spoustě dospělých zůstane třeba hravost, naivita, důvěřivost, nebo jiná "dětská" vlastnost. Ale mám radost, že tě takové uvažování baví. :)

Určitě bude ještě jedna a možná i několik dalších epizod, i když pomalu uvažuji i o možnosti seriál Ester Krejčí ukončit a začít se zabývat něčím "dospělejším". Každá epizoda ale trvá řadu měsíců, protože napsání takového scénáře je dlouhodobá činnost, která zahrnuje jak studium odborných knih v knihovně, tak sbírání inspirace. (A nakonec také vyškrtávání věcí, které se tam rozsahově nevejdou nebo tématicky nehodí.)

I mě kdysi napadlo použít kontakt s mimozemšťany k ilustraci mezilidských vztahů, ačkoliv moji mimozemšťané by byli od lidí mnohem odlišnější psychicky. (Tento mimozemšťan mi připadá až příliš lidský, nebo dokonce spíš mužský.)

Co se týče tématu, napadá mě, že muži si dnes stěžují zhruba na totéž, na co si před nějakými zhruba sto lety stěžovaly ženy. Jak by to asi dopadlo, kdyby si tehdy část mužů někdo odvezl? Hm...

"Ta, co fotí město bez lidí..." - nemohu se ubránit dojmu, že mluvíš o mně. Městské ulice fotografuji bez lidí proto, že lidem to může vadit a mohou se bránit, fyzicky i právně. Stromům, skalám, zvířatům, zastávkám apod. to nevadí nikdy.

Nádherná báseň. :)

pešu: Určitě to jde a myslím, že dřív ti to šlo lépe, hlavně v případech komisaře Kráka. Taková Velká loupež mě bavila neuvěřitelně.

Přemýšlím, co té grotesce chybí... Snad sklouzává příliš do všedních a očekávatelných (předvídatelných) situací. (Ačkoliv třeba to "Vím to stejně tak dobře jako to, že jste dneska k obědu měla hovězí guláš posypaný čerstvě nakrájenou cibulí. / Je mi to jasné od té chvíle, co jste na mě promluvila." je dobré :D .) Groteska může být i napínavá (o to větší je pak uvolnění s další komickou situací), ale tato je napínavá, jen když se na scéně objeví Duch.

Nemusí to být sci-fi, dokonce by tam ani nemusely být záchody, ale podle toho, co jsem četl/a, dobrá komika se vyznačuje tím, že vytváří určité předpoklady, které vzápětí překvapivě zneplatní. Nevím... neumím dokonale poradit, ale snad ti můj komentář pomůže.

Souhlasím se Severákem - vynikající nahrávka. Ale text pohádky je také moc povedený a jsou tam zajímavé nápady (třeba ten univerzální klíč :D ). Na tom, co princezna řekla, je možná trochu moc poznat, že jsi to psala ty; princezny v běžných pohádkách mluví obvykle trochu jinak, ale to nevadí.

Líbí se mi ty zkratky na začátku i komolení jména "paní Tiché". Myslím, že groteska je to povedená. Zajímavé je, že mě nebavila po celou dobu, ale spíš jen v několika určitých momentech, kdy mě přiměla se zasmát, ale tak to asi má být.

poll: Děkuji. :)

Ještě mě napadlo, jak asi v Absurdistánu funguje zdravotnictví: Lékař pacientovi napíše recept, na který může dostat pouze jeden druh léku (ten nejlevnější) bez ohledu na to, co mu vlastně je. Pak je pacient povinen léčit se sám podle vlastní úvahy (což často dopadne lépe, než by to zvládl lékař) a hlásit změny zdravotního stavu lékaři, který je zapíše do evidence.

Tato pohádka je velice neobvyklá, plná neobvyklých nápadů a má neuvěřitelně překvapivý konec. A krásné je na ní i to, že je ten konec šťastný. :) Líbí se mi.

Líbí se mi to postupné rozvíjení - že v první části se dozvím začátek a konec, ve druhé je rozvinuto téma a třetí povídku dál rozvádí. Myslím, že to je dobrý nápad, jen nevím, jak to bude fungovat jako celek, až bude dopsaná.

Objíždění studánek je zajímavé téma. První dvě části by mi vlastně docela stačily, mně by nevadilo, že by jel celou cestu sám, ale další části si určitě přečtu, pokud je dopíšeš. :)

Mimochodem, k názvům jako "Holé stráně" tě inspirovala moje galerie "Ironické názvy ulic v Brně"?

Moc se mi líbí. Máš zvláštní styl vyprávění, na který když člověk není zvyklý, tak ho pěkně pobaví a to opakování tam nevadí, když si to poslechnu jen jednou. Ale konkrétně na této povídce se mi nejvíc líbí, že má opravdu zajímavou myšlenku, i když je smutná. I smutné myšlenky jsou důležité.

Je toho hodně. Něco mě i pobavilo, ale nic není tak zásadního, že by mi to stálo za zapamatování.

Ohledně toho požádání o radu pomůže trpět samomluvou - když totiž požádáš o radu sama sebe, funguje to také a vypadáš pak jako přiblblo jen sama před sebou.

Pobavilo mě to, ale podle mě to spíš odhaluje, že je nám reklama zdrojem inspirace než jak nám ovlivňuje život. Život bez reklamy by, myslím, vypadal dost podobně, jen by byl popsán jinými slovy.

ŽblaBuňka: Abys mohl něco označit za klam (tzn. neskutečnou představu či zkreslený vjem), musíš mít představu "jak to ve skutečnosti je" a to je ten problém. Člověk totiž ze své podstaty tuto představu nemá (je omylný a jeho smysly jsou nedokonalé). Když před takové zrcadlo s jablkem postavíš dítě, které nemá přístup k naší kulturní tradici, a necháš ho vymýšlet fyziku, může vystavět funkční (a tedy "pravdivou") teorii založenou na předpokladu, že to druhé jablko opravdu existuje v paralelním vesmíru, který je s tím naším funkčně propojen. Jediným důvodem, proč to neudělá skutečná věda, je Occamova břitva - vysvětlení s pomocí paralelních vesmírů by sice ničemu neodporovalo, ale bylo by komplikovanější než vysvětlení pomocí odrazu světla (zvlášť v případě poškození zrcadla).

Víra je tedy způsob náhledu na skutečnost, který člověk potřebuje ze dvou důvodů: jednak proto, že se skutečností nemá bezprostřední kontakt, a jednak proto, že lidská představa o světě zahrnuje jiné vlastnosti než ta "vědecká" (např. ve světě víry mají předměty "barvu", zatímco ve světě vědy mají pouze "spektrální charakteristiku").

Navzdory tomu si myslím, že je prakticky výhodné budovat si svět víry co nejbližší světu vědy, jak to půjde, tedy v podstatě "věřit vědě", i když je klidně možné, že třeba velký třesk je také klam, jen jsme ještě nevymysleli nic lepšího. (Nemluvě o subatomárních částicích...)