Nechci a nemůžu jinak

Zvláštní.

Můj svět má křehké rysy, vybledává, vidím-li ho jen já. Proto tak toužím, aby někdo byl vedle mne a díval se se mnou. Proto tak často o něm vyprávím a opakuji staré historky, aby snad docela nezmizel a já nezůstala sama se sebou na bílém plátně. Proto maluju si pomocí optických čoček a digitálních přístrojů obrázky svého světa. Křehkou květinku, oprýskané okno, západ slunce, své lidi. Proto píšu. Ve slovech a větách si zachytávám okamžiky, tak abych se vždy uměla k sobě vrátit, abych ve svém světě už neměla místa, kde „žijí draci“.

Procházela jsem se, je to pár dní, po dně rybníka. Slunce mu vypilo tolik vody, že jeho část byla suchá jako poušť. Bloudila jsem tou velkou pouští, dívala se na hladinu rozzářenou slunečními paprsky. Byl nádherný, v té vyprahlé bídě, v tichu a žhnoucím slunci. Ztratila jsem se na chvíli, jak by všechno zmizelo a byl jen on. A teď je můj, můžu o něm psát, nezmizí jen tak. I slabý pach rybiny už zůstane. I když já už k němu třeba nikdy nepřijdu.

Procházela jsem se po Zelené Hoře a bloudila Santiniho ambitem ve tvaru hvězdy, vyhlížela okny na kostel Sv. Jana Nepomuckého, vždy se mi ukázal v rámu z ladného okna, pokaždé maličko odlišný, pokaždé překrásný. Hrála jsem hru se světlem padajícím okny na podlahu, brodila se v něm. Prsty jsem přejížděla po kameni a omítkách, pod novou malbou tušila to staré a původní. Vzhlížela jsem vzhůru a v duchu mi to pokaždé udělalo mohutné „ááááách“, pro tu čistou linii.
Už je můj. Nezmizí a bude tu. Jen a jen takový, jak ke mně přišel a jak se mi ukázal, ačkoliv jiný by ho v mém popisu třeba nepoznal.

Držím si u sebe to pěkné a milé. Úsměvy a západy slunce, poletující světlušky a smích z radosti. Vzpomínám na vůni mateřídoušky na horké stráňce a ledovou vodu v řece. Povídám o lidské laskavosti a o dobrých skutcích.

Někdy... někdy se ale vyděsím. Světy okolo jsou tak jiné. Bolavé, bez krásy. Co když nic z toho mého není pravda? A tak znovu vyprávím a ptám se, jak to je? Pamatuješ na to slunce a na tu vůni a jak byla ta zem suchá, ale přesto se zdála živoucí, plná energie? A pak tajně pláču, když je pochybností moc, pak se to ošklivé z jiných světů ke mně dere a vnucuje se.
Hledám strážce. Strážce mého světa, který tak jako já, ve špinavé kaluži spatří bílá oblaka a pomyslí si, že je v nebi. Který se dojme rozpraskanou starou zdí, u oprýskaných dveří do neznáma zkusí kliku, jestli snad nevedou do Rajské zahrady.