Dům

Země se cenila zlověstným úsměvem tmavých útesů, ostrých a smrtonosných. Voda se pod nimi vařila v bílé pěně, vlny ohromnou silou bušily do břehu, drtily, odlamovaly s nekonečnou trpělivostí kusy skály, odhodlány získat vodnímu živlu další území.

Snad, aby to zranění pevniny, to věčně bolavé místo nebylo vidět, halila celé dny útesy hustá mlha.

V takových krajích často bloudily nešťastné a ztracené duše. Sedávaly na mokrých studených kamenech, choulily se zimou a usedavě plakaly.

Anděl Bedříšek měl v těchto končinách pravidelnou službu. Dohlížet na lodě, aby se nenechaly odnést proudy a větry na nebezpečná skaliska. Práce to byla těžká a Bedříška k tomu trápil věčný vzlykot a kvílení dušiček na pobřeží.
Častokrát k nim zalétl a těšil je tichým andělským hlasem, až na chvilenku zmlkly, počaly se rozhlížet a hledat kdopak to k nim tak utěšlivě hovoří. Poté je ale zase musel zanechat samotné a letět ukázat správný směr zatoulanému škuneru a dušičky se znovu ponořily do svého žalu.

Po čase se i sám Bedříšek stával utrápeným a ustaraným, nevěda, jak těm nebožátkům pomoci, jak jim ulevit. Až jednou z rána zahlédl sluneční paprsky, kterak zalily hladinu moře zlatavou září, tak jasnou, tak nádhernou, že mu srdíčko radostí poskočilo. Bylo to světlo naděje.

„Dušičky potřebují místo, které by je vzalo do své náruče a chránilo je, a hojilo jim rány. Krásné místo,“ povídal si sám pro sebe. V hlavě už měl jasno.

A že byl obzvlášť nádherný den, kdy se i na černočerných útesech zvedla mlha a vlny skaliska jen líně olizovaly, Bedříšek se mohl věnovat svému nápadu. Do večera stál nad útesem pevný a krásný Dům a krajinu kolem sebe osvěcoval teple zlatým světlem.

Najednou černé zubící se útesy ztratily svou ostrost, zaoblily se, mlha nad pobřežím se zdála krásnou, jako by se nad zemí vznášel medově žlutý závoj. Moře zklidnilo své vlnění, šumělo tichou a pokojnou hudbou mírného příboje.

Dušičky přestaly plakat. Zvedly se ze svých studených sedátek a jako omámené spěchaly k Domu.

Obcházely ho a nahlížely dovnitř okny. A každá z nich tam uviděla to, co ji nejvíce scházelo, to, co ji dokáže utěšit.

A protože Dům byl stvořen andělem, byl zázračným. Každá dušička mohla vstoupit a usadit se tu. Vešly se tam všechny.

Od těch dob se krajina změnila. Krásněla spolu s láskou, kterou k tomu místu dušičky cítily, s péčí, jakou Domu a jeho okolí věnovaly. Tu přibyl strom, tu záhonek květin, lavička, krmítko pro ptáčky, keříček růží.

Anděl Bedříšek se sem zalétal dívat, i když už měl dávno odslouženo. Sledoval, jak dokáže drobounké semínko radosti košatět a krásnět a přetrvávat věky.