Děšťová

Obloha klesla až k chodníku. Procházím po něm a přece jsem chvílí na zemi, chvíli v oblacích, šedých, mrazivých. Kroky nejde slyšet. Tepe to kolem, tap, tapy, tap. Všechno v tom zvuku zaniká. Slova, smích, pláč, dech. Tlukot srdce. Vše zmizelo. Je jen to věčné tap, tapy, tap. A věčná zima. Od úst nevychází pára, snad ani vzduch, ale žiju, hrudník se nadzvedává, vtahuje mlžný mrak, klesá a vyhání ho ven, na jazyku zůstává kovová pachuť. Stávám se součástí. Ledové krůpěje mi dopadají na tvář, čas od času je stírám. Jen ze zvyku. Mokro a chlad nevadí. Jsem a nejsem, pozemská, oblačná, jsem, nejsem, bez bolesti, rozbolavělá.
Chci dojít.
K moři. Tak jako řeka. Z pramene zrozená, z potoků živená, svoje i všech. Život i zkáza. Pradávná, budoucí.
Neohlížím se přes rameno. Na promočené ploty, šedivé omítky. Do bot teče mi. Trochu oblohy, trochu země. Jdu dál.
Chci dojít.
Tam, kde příboj se smísí s věčným tap, tapy, tap. Rozplynu se jako řeka v široké deltě.