Krása obřanská

  Jednoho slunného květnového dne jsem se rozhodla udělat něco pro zdraví svého těla i duše, a tak jsem vyrazila na procházku po okolí jedné z nejmalebnějších tramvajových smyček v Brně. Tramvaj linky 4 projela pod klenbou železničního viaduktu a zastavila na vnitřní koleji dvoukolejné smyčky Obřany, Babická, obrostlé svěží letní trávou, a už to mi navodilo příjemný dojem, že jsem dorazila na místo styku lidské asfaltobetonové civilizace a sice udržované, ale přesto ještě relativně volné přírody.


  Vystoupivši, pocítila jsem ojedinělou klidnou atmosféru tohoto místa, vyplývající z jeho odlehlosti od rušných silnic a z jemného zurčení nedalekého jezu. Uvolnila jsem se a s uklidněnou myslí jsem pomalým, nenuceným krokem vyrazila na procházku. Dýchala jsem zhluboka a se zájmem jsem se rozhlížela po okolí. Neušla jsem ani sto metrů a už mě zaujala skupina osob s kozou. Ach, příroda, pomyslela jsem si.


  Na nedaleké lávce přes řeku byl celkem rušný cyklistický provoz. Když jsem tam viděla cyklisty nejrůznějšího věku a pohlaví, převážně v upnutých oděvech zvýrazňujících skutečné tvary jejich velmi různých, a přece tak stejných těl, pomyslela jsem si - takto přece vypadá člověk, žádná sukně či kravata, ale dvě ruce a dvě nohy v pohybu a hlava, díky níž ty ruce a nohy vědí, co mají dělat.


  Postavila jsem se k zábradlí a zahleděla se do dálky. Zdejší krajina není tak pustá jako třeba u Jundrovského mostu na ulici Veslařské. Jsou tu vidět lidská obydlí a cesty, ale zapadají do krajiny a ta díky nim působí zajímavěji.


  Voda řeky Svitavy pozvolna přitékala z kraje lišky Bystroušky a Knihy lesů, vod a strání, a třebaže na ní bylo patrné určité znečištění, pohybovalo se v ní velké množství nenápadných rybek. Až mi bylo líto, že musejí žít ve vodě jako je tato.


  Ještě chvíli jsem se procházela a bylo mi příjemně. Nebylo, kam spěchat, a vše mělo svůj čas. A když ten čas nastal, prošla jsem pod viaduktem a zastavila se na místě s uklidňujícím výhledem na šumící svitavský jez.


  Nějakou dobu jsem setrvala na místě, a když jsem pocítila, že je čas vydat se dál, rozloučila jsem se v myšlenkách s tímto výjimečným městským zákoutím a vydala se k nedalekému Obřanskému mostu.