Prokop z Absurdistánu

Inženýr Prokop (jeho příjmení nesmím zveřejnit s ohledem na zákon o ochraně pachatelů trestné činnosti) byl klidný, plavovlasý, třicetiletý heterec. Měl vystudovanou počítačovou grafiku, ale když po promoci horlivě navštívil úřad přáce, nechali ho dva roky ztrácet pracovní návyky a pak mu vnutili místo učitele v státní mateřské školce. Nebylo to špatné povolání – jeho úkolem bylo hlídat děti, aby se nepovraždily, dokud se jejich rodiče nevrátí z práce. Ukázalo se, že na to má vynikající kvalifikaci – pustil dětem online RPG hry, ve kterých se mohly vraždit virtuálně a opakovaně, a spolehnul se na to, že nikoho z nich nenapadne zkoušet něco podobného v realitě. Ačkoliv odváděl mizernou práci, jeho plat byl několikrát zvýšen, přestože o to nestál. Prokop byl milionář – jako každý (milion absdukátů stačil sotva na levnější zimní bundu z výprodeje); patřil sice k těm chudším milionářům, ale to se mělo už brzy změnit.

Zatímco na pracovišti se zlepšoval v řešení sudoku nebo doháněl nedostatek spánku, vrátivši se domů, tvrdě pracoval. Žil doma sám a obvykle alespoň dvě hodiny denně věnoval různým domácím pracem, další dvě hodiny proseděl u počítače, kde si přečetl nejnovější zprávy, vyřídil e-maily a oslňoval svými názory to, co se na sociální síti vydávalo za jeho přátele. Pak vypnul počítač a zbytek dne po večerníčku a večeři věnoval psaní románu jménem Mandala. Psal ho velmi usilovně, ale román měl stále sto stran, protože Prokop napsal každý den jednu až dvě nové stránky a odpovídající počet nejstarších stránek „odložil“ do skartovačky. Přesto pro něj byla Mandala nesmírně důležitá, protože díky jejímu psaní musel poznávat, jací mohou lidé být, jak se chovají či jaké mohou mít k sobě vztahy; rozšiřovat si přehled v různých oborech a hledat inspiraci.

Dvakrát měsíčně navštěvoval Prokop v léčebně dlouhodobě nemocných svého jediného žijícího příbuzného: otce, který mu pokaždé dal na rozloučenou milion absdukátů, což bylo slušné přilepšení k platu a také jediný důvod, proč tam Prokop jezdil.

Jednou se však stalo, že do školky nastoupilo problémové dítě, které počítačová hra nezaujala a zmlátilo tři další děti tak, že z toho měly podlitiny. Jeden z rodičů první oběti a jeden z rodičů druhé byli na základě toho odsouzeni do vězení za týrání svých dětí; rodiče třetí oběti měli šikovného advokáta, který vinu svedl na školu. Problémové dítě z incidentu nikdo nepodezříval, ačkoliv proti němu svědčil Prokop i oběti. To proto, že bylo nezletilé.

Tehdy si ředitel-žena školky pozvala Prokopa do kanceláře a sdělila mu toto: „Jste vynikající učitel a děti vás jistě milují, ale ráda bych vám nabídla následující příležitost ke kariérnímu růstu: Když od nás teď odejdete a budete si hledat uplatnění jinde, vyplatíme vám finanční náhradu za celý následující rok včetně třináctého až čtyřiadvacátého platu.“

Sama od sebe by určitě řekla něco jiného, už dávno Prokopa nesnášela a chtěla se ho zbavit, ale v Absurdistánu bylo zakázáno říkat o lidech negativní věci, protože by takového člověka mohlo urazit, kdyby někdo zpochybňoval jeho dokonalost, neomylnost a názor, že je nejlepší na světě.

Prokop nabídku přijal a vydal se hledat rozumné využití pro svůj nově získaný volný čas. Ze zvědavosti se zašel podívat do ulice Luxusní, kde ještě nikdy předtím nebyl. Oslovil ho tam jakýsi starší otrhaný muž a vnucoval mu okousaný rohlík. Další podobný člověk mu o kus dál nabízel koženou peněženku a třetí vyřezávanou dřevěnou truhličku. Těmto lidem se v Absurdistánu říkalo „žebráci“ – postávali na ulici a vnucovali kolemjdoucím zbytečné krámy. Ve městě se vyskytovali od doby, kdy byly zrušeny veřejné odpadkové koše, aby do nich teroristé nemohli házet bomby.

Aby se vyhnul dalším žebrákům, přešel Prokop na druhou stranu ulice. Tam ho zastavil policista, vysoká mladá žena v uniformě.

„Jste si vědom svého přestupku, pane?“ řekla přísně a se zvláštním důrazem na slovo „pane“.

„Ano, přešel jsem na červenou,“ přiznal Prokop.

„Správně,“ řekl policista. „Předložte mi váš absurdní průkaz, pane.“

Prokop ukázal policistovi kartičku, na které nic nebylo, ale všichni občané Absurdistánu ji museli povinně nosit.

„V pořádku,“ řekla žena. „Budu vám muset dát pokutu milion absdukátů, když slíbíte, že už to znovu neuděláte, pane.“

„Slibuji,“ řekl Prokop.

„Dobře, pane,“ řekl policista a dal mu milionovou bankovku.

„A co kdybych to náhodou znovu udělal?“ zeptal se ze zvědavosti Prokop.

„Tak slíbíte znovu, že už to neuděláte, a dostanete další pokutu,“ odpověděla žena. Prohlédla si ho. Byl s odpovědí spokojený. Podle chování a výrazu v očích ho odhadla. Ten den mu bylo všechno jedno a nechal by si líbit, i kdyby ho třeba okradli. Nevšiml si, že se koutkem úst pousmála. Služba policisty ji nebavila. Zdejší policejní hlídky byly zásadně jednočlenné, aby jim zločinci mohli snadněji utéci, takže se cítila hrozně osaměle. (Policisté sice procházeli psychotesty, které měly podobné problémy odhalit, ale na místním oddělení je dělal vyučený řezník a podle toho také dopadaly.) Toužila se stát lékárníkem – nosit bílý plášť, vyznat se v lécích a vydávat je lidem, kteří je potřebují a stojí o ně; jenže málokterá kariéra tu dopadla podle očekávání. Byla naštvaná na systém a na to, že musí v tvrdé uniformě hrdě reprezentovat hodnoty, v které nevěří. Potřebovala si ten vztek na někom vybít a už jí nestačilo ponižující zdůrazňování jeho odlišné genderové příslušnosti.

„Postavte se na hlavu, pane,“ řekla.

„Promiňte, ale to nezvládnu,“ odvětil bez zaváhání Prokop. „Mám na to lékařské potvrzení.“

„Dobře,“ řekl policista. „Tak budete alespoň tancovat, jak zapískám, pane.“

Policista vytáhl služební flétnu a začal s ní vydávat podivné, skřípavé tóny a Prokop kolem něj neobratně poskakoval.

„Kdybych na to alespoň uměla hrát...,“ pomyslel si policista. „Stačí,“ řekl nahlas. „Můžete jít, pane.“

Prokop došel na autobusovou zastávku V Zákazu zastavení a na zneužití pravomoci veřejného činitele, jehož se stal obětí, rychle zapomněl. Posadil se na lavičku vedle osoby v oranžovém tričku a pustil se s ní do řeči. Tvrdila, že čeká na spoj linky 666, který má přijet, až nastane konec světa. Zatím přijel autobus okružní linky 000 a Prokop do něj nastoupil. Po cestě přistoupila mladá žena s dítětem v kočárku. Dítě klidně spalo, ale žena plakala, tak se jí zeptal, proč pláče. Prý proto, že se jí narodilo dítě. Prokopovi to pak vrtalo hlavou.

Za něco přes hodinu autobus objel celé město a Prokop z něj vystoupil zpět na zastávku V Zákazu zastavení. Pomyslel si, že i cesta může být cíl. Osoba čekající na linku 666 tam stále byla, jen teď měla fialové tričko, četla jakousi knihu a radovala se, že bude válka s Fanatistánem: „Píšou tu, že vojáci Fanatistánu nám zdarma zboří staré, nepotřebné budovy a až nás porazí, zaplatí nám válečné reparace, za které si postavíme nové, moderní. A také nám zdarma pozabíjí všechny bezdomovce a žebráky a ty příživníky, co žijí z podpory v nezaměstnanosti, a vůbec všechny ty lidi na okraji společnosti, o kterých se nesmí říkat nic špatného, ale všichni si myslí, že je většina skrytě nenávidí a ráda by se jich zbavila.“ Prokop s ní nesouhlasil, ale nechtěl se hádat, tak mlčel, i když se obával, že takové mlčení podporuje nástup extrémistických politických stran k moci.

Doma, když šel na záchod, si všiml, že umývadlo vypadá trochu špinavě, tak si oblékl rukavice, vzal čisticí prostředky a pustil se do čištění. Přitom přemýšlel, co by dělal, kdyby měl za partnera ženu a narodilo by se jim dítě. Děti tu skoro nikdo nechtěl, protože podle zákona patřily státu, ale rodiče se o ně museli starat, přebalovat je, živit je, platit za ně nejrůznější poplatky a chodit za ně do vězení, když spáchaly něco trestného. Ti, kterým se narodilo, pak zpravidla předváděli pevnou víru, že to dítě není jejich, a to i v případech, kdy je sami porodili. Narození dítěte patřilo k nejčastějším příčinám rozvodu (po „on/a už mě nebaví“ a libovolném malicherném důvodu k hádce). Navíc panovalo všeobecné přesvědčení, že šťastný vztah je možný jen bez dětí; jak by dva lidé mohli být spolu šťastní, když by je nechtěný vřískavý zárodek cizího člověka okrádal o společný čas a peníze?

Říkalo se, že děti se rodí těm, kdo se je nesnaží počít, zatímco těm, kdo se o to aktivně pokoušejí, se to obvykle nedaří ani s pomocí umělého oplodnění. Protože lidé děti nechtěli, snažili se na to vyzrát tak, že se o jejich početí aktivně pokoušeli; díky tomu se však děti nadále rodily. Prokop se o početí dítěte nepokoušel a doufal, že se k němu nějakým zázrakem nějaké nedostane.

Po umývadle vyčistil ještě vanu a do automatické pračky naházel špinavé ponožky. Když si pak zapnul počítač, o válce nikdo nepsal, ale dočetl se, že v poslední době je rekordně málo požárů, takže hasičský sbor bude v rámci úsporného programu zrušen a případné požáry si lidé uhasí sami hasicími přístroji, kterými na svoje náklady povinně vybaví domácnost. Chtěl k článku napsat komentář, ale už jich tam bylo přes tři tisíce a ty, které přečetl, svědčily o tom, že jejich autor si nepřečetl nejen komentáře ostatních, ale ani původní článek. Jeden z nich třeba končil: „Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno.“ Přitom Kartágo už bylo zničeno před více než dvěma tisíci lety.

Ačkoliv dostal zaplaceno na rok dopředu, hned další den ráno šel Prokop na úřad práce shánět nové zaměstnání. Ani sám vlastně nevěděl proč. Měl určité obavy, co mu nabídnou, ale tentokrát dostal přidělenu podporu v nezaměstnanosti na doživotí, aby zaměstnání nepotřeboval.

Doma ho navštívil podomní prodejce a nabídl mu termínovaný vklad: dnes vloží do banky sto milionů absdukátů a za deset let dostane zpět devadesát. Prodejce tvrdil, že to už udělaly tisíce lidí, dokonce i někteří Prokopovi přátelé (ne že by o nich něco dalšího věděl) a že tím ušetří deset milionů oproti konkurenční nabídce, kde by mu po deseti letech zbylo jen osmdesát milionů. Prokop nabídku k prodejcově překvapení odmítl.

Už bylo skoro poledne, tak si uvařil oběd. Odpoledne pak zašel na hrad, kde mu prezident Absurdistánu vyložil budoucnost z nedopité láhve whisky: Na konci života zemře a jeho duše se reinkarnuje do světa, který dává smysl. Prokop tomu uvěřil a od té doby mu tato věštba dodávala naději na lepší budoucnost. Těšil se, že už brzy zemře ve válce a bude oslavován jako národní hrdina, až ve jménu Absurdistánu naběhne na fanatistánský bajonet. Válka sice nebyla, protože to, co ta osoba na zastávce četla, byl jen román, ale stejně se těšil, až nějak zemře, a tak začal kouřit cigarety a doufal, že dostane rakovinu plic. (Nápis na krabičce to sliboval.)

Následující týden se dozvěděl, že lékaři již nezvládli jeho otce udržet při životě, a tak po něm Prokop zdědil deset miliard absdukátů. Spočítal si, že při zachování aktuální deflace mu to vystačí na spokojený život až do důchodu (i na cigarety). Když se s tím svěřil svým přátelům na sociální sítí, ti mu to rozmlouvali. Tvrdili, že by se měl přihlásit do programu pro odvykání kouření, měl by mít děti a zaplatit za ně poplatky, nebo alespoň adoptovat hladové africké dítě, které nikdy neuvidí. Protože ale tehdy v Absurdistánu kouření ještě nebylo zakázané, Prokop se zařídil podle vlastního uvážení: odhlásil se z úřadu práce, založil si živnost a podnikal podobně usilovně jako dříve pracoval v zaměstnání. Vedle toho ovšem dál psal Mandalu. A tak žil Prokop z Absurdistánu šťastně až do smrti, protože měl naději.