Dočasná pracovní neschopnost a trocha masochismu.

Hledání sebe sama po záchodcích kdesi vprostřed pivní pěny pokrytecké normálnosti

Where is my mind? ~mimochodem, taky si všímáte jak "chci" je blbě divný slovo? Zní to tak.

Bylas vše, co jsem viděla. Bylas vše, co jsem potřebovala. Již to tak není, je to jinak, ale ~ já to potřebovala napsat. Já to potřebovala ukončit.. Sama v sobě.

"Říkala jsem mu, ať přestane, ale zmáčkl mě loktem pod krkem, nemohla jsem nic dělat. Taky mi roztrhl triko, to už jsem měla strach, začala jsem křičet. Myslela jsem, že mi přijdou na pomoc." Zase ten přerývaný dech jako na začátku, pýcha a vzdor jsou pryč. Utírá si nos hřbetem ruky, podávám jí papírový kapesník. "A oni přišli, jenže ne na pomoc," doříkávám za ni.

Ač to tak nejdřív nevypadá, je to příběh o subjektivitě hodnocení amatérské umělecké tvorby. A taky o lži ve službách dobra.

Peklo se zdálo snesitelnější. A mrdání bylo o citu.

.. nejsem si jista, jestli by to nemělo být zařazeno v oddílu "tragická" :))

...jen slovo?

Žiju vlastně docela vtipný život, když se tak na to podívám.

Napsáno na motivy kamarádova zážitku

„Víš, žena, ačkoliv je na světě od nepaměti, je stále méně prozkoumána nežli sněžný muž yeti…“

Každý, komu se to bude chtít číst, ať prosím napíše komentář. Chci vědět jak se vám to líbilo. Moc to pro mě znamená.