PECH NA DRUHOU

„Tak kdy už konečně vyklidíš to staré harampádí ze sklepa? Pro ten neuvěřitelný nepořádek nemám kam uschovat obnošené šaty a tady to překáží“, slyšel jsem už po několikáté výtky od své ženy Marty. Měla pravdu. Bydleli jsme v rodinném domku, nepříliš velkých rozměrů, kde každá věc měla svoje předem určené místečko. Ve sklepu překážela stará rozebraná lednička, kousky rozbitých střešních tašek a řada dalších nepotřebných věcí v několika igelitových pytlích.
„No jo, Marto, ale kam s tím?“. Tahle skoro nerudovská otázka se přímo nabízela.
„Dříve existovaly železné neděle, teď nic a jen tak vyndat před barák to prostě nemůžu!“.
„Míro, a ty nevíš, co je to sběrný dvůr?“, snažila se mě Marta ohromit svými znalostmi.
„No, samozřejmě že to vím, ale ty nevíš, že všechno ti tam nevezmou, musel bych to třídit a ještě za to platit. Na to se ti můžu vykašlat, na to nemám ani čas a po pravdě řečeno ani náladu!“, reagoval jsem podrážděně, protože věčné a čím dál tím častější připomínání mého nesplněného úkolu mi začínalo „lézt na nervy“.

Blížila se neděle, když jsem se konečně rozhodl, že se dám do úklidu. Na pomoc jsem si zavolal našeho syna Petra.
„Tatí, a kam to povezeme? Sběrný dvůr má přece v neděli zavřeno!“, říkal mi do telefonu Petr, když jsem ho v pátek k nedělní pomoci vyzýval.
„No, to vím taky, ale za městem u lesa je přece takové místo, víš, ta stará paseka, každý tam leccos vyhazuje a tak to tam taky dáme, co říkáš?“
Petrovi se můj nápad moc nelíbil. Ale když jsem mu vysvětlil, kolik různorodých druhů harampádí v našem sklepu je, souhlasil.
„No dobrá, přijdu v neděli ráno a pomůžu ti!“,. Domluvili jsme se na osmou hodinu.

V neděli ráno mě probudilo do oken jasně svítící jarní sluníčko. Bylo krátce před osmou hodinou, když zazvonil telefon.
„Tady Petr. Tatí nezlob se, ale nemůžu přijet. Ireně se udělalo špatně a povezu ji do nemocnice, snad to bude dobré. Tak promiň, domluvíme se někdy příště“. Irena, Petrova manželka, byla nemocná dost často a tak jsem se Petra ani nezeptal, co se vlastně stalo. Snad jen obligátní žlučník, jako už v minulosti tolikrát.

„Petr už je na cestě?“, ozval se z kuchyně Martin hlas. Když jsem jí tlumočil obsah hovoru, rozčílila se.
„Tak zase z toho nebude nic, co? Žádný takový! Prostě dneska to vyklidíš, kdyby hromy a blesky lítaly. Já už toho mám dost! A když nemůže Petr, můžu já! Přece nějakou páru taky mám, nebo ne?“
Musel jsem uznat, že páru, hlavně tu slovní, Marta opravdu měla. Když se do něčeho obula, byly jakékoliv protiargumenty zcela zbytečné. Teď to nebylo jiné.
„Marto a kdo bude tu naši škodovčičku řídit? Ty řidičák nemáš a já řídit nesmím, sama dobře víš proč.Vlastně teď taky řidičák nemám. Co když mě chytí, co bude pak?“
„Prosím tě, ty toho naděláš. Popojedeš kousek za město a tam u lesíka, kde jsme už dříve několikrát byli, tě přece nikdo neuvidí. Budeš za chvilku zpátky. Děláš, jako bys byl jediný, kdo jezdí bez řidičáku. A komu se co stalo?“. Snažil jsem se sice ještě protestovat, ale Martu jsem měl přečtenou dokonale. Když si něco vzala do hlavy, muselo se to uskutečnit.

Za její pomoci jsem harampádí naložil na přívěs a nastartoval svoji starou stodvacítku. Za volantem jsem seděl naposledy před čtvrt rokem. Tehdy jsem se vracel s Martou z bálu, trošku společensky unavený a co čert nechtěl, kontrolovali nás policajti. Výsledkem této kontroly byla nejen vysoká finanční pokuta, ale také zákaz řízení na půl roku.
„No, snad se to tentokrát nebude opakovat“, obával jsem se a dvakrát zalitoval, že Petra jsem nemohl k řízení auta použít. Marta zůstala doma.
„Co bych tam s tebou dělala? Jen bych ti překážela“, říkala mi.
„Ženská jedna sakramentská“, myslel jsem si pro sebe. „Vyprovokuješ mě k tomu a nakonec budeš dělat mrtvého brouka. No počkej, máš to u mne schovaný do budoucna“. Nahlas jsem se ovšem neodvážil ani špitnout.

Jízda po městě probíhala bez potíží. V jedné z okrajových částí jsem zastavil u známého lesíka. Přede mnou byla travou zarostlá paseka. Ale k mému údivu, nikde žádná hromada odpadu, která tam byla ještě nedávno. Místo toho se uprostřed skvěla velká cedule, upevněná na sloupku a z ní na dálku jsem mohl číst velkými červenými písmeny nadpis: „SKLÁDKA ZAKÁZÁNA!“. „No, to mi ještě tak scházelo! Krucinál, že já se nechal od Marty zbaňkat, já blbec….“, nadával jsem si. Ale že bych s naloženým přívěsem přijel zase domů, to prostě v úvahu nepřicházelo.
„I co“, daleko-široko nikdo. Kdo mě tady může vidět? Než si mě tu někdo všimne, budu dávno pryč!“ S těmito úvahami jsem zajel na paseku tak, abych přívěs měl co nejblíže umístěné cedule a přímo k ní jsem začal vykládat nashromážděný odpad. Svojí prací jsem byl tak zaujatý, že jsem vůbec nezaregistroval, že za mým přívěsem zastavilo další auto – bohužel s modrým blikajícím majáčkem.

„Tak copak pane řidiči, vy neumíte číst?“, ozvalo se za mými zády. Ukrutně jsem se vylekal. Když jsem se otočil a za sebou spatřil vysokého policistu atletické postavy, krve by se ve mně nedořezal. Asi jsem civěl dost dlouho, protože policista pokračoval:
„Vy nejen, že neumíte číst, ale ještě ani neslyšíte, na co se vás ptám?“
„No, já tady…“, snažil jsem se rychle vymyslet něco přijatelného, ale můj mozek prostě nefungoval a nic kloudného mě nenapadalo.
„No, vy tady! Vy tady vykládáte bordel, to vidím, to mi ani vysvětlovat nemusíte! Před týdnem to firma tady uklidila a od té doby prostě toto místo hlídáme, abychom přistihli takové výtečníky, jako jste vy sám! Vyjel jsem za vámi už na konci města, kde jsem vás s naloženým přívěsem viděl. Mimochodem vám na něm chybí jedna zástěrka a to mě upoutalo. Tak co mi k tomu povíte?“.
Povědět jsem toho moc nemohl. Policejního vozidla za sebou jsem si nevšiml. Snad proto, že jsem se pekelně soustředil na jízdu, abych neudělal nějaký přestupek a nepřišlo se na to, že nemám řidičák. Prostě pech na druhou. Nezbývalo mi, než přiznat, že jsem opravdu chtěl na pasece obsah přívěsu zanechat.
„Tak co s tím uděláme?“, hlas policisty byl neúprosný.
„To, co jste si tu vyložil, okamžitě naložíte zpátky do přívěsu, rozumíte?“
Nic jiného mi nezbývalo. Stará rozebraná lednička, nefunkční šicí stroj a tři igelitové pytle nejrůznějších v domácnosti již nepoužitelných hadrů se tak ocitly na zbytcích rozlámaných střešních tašek, které jsem z vozíku ještě nestačil vysypat. Docela jsem se přitom zapotil.
„Tak. To bychom měli“, s uspokojením sledoval policista moje počínání.
„To je první etapa. A teď druhá. Dostanu dva tisíce!“ Z kapsy uniformy vytáhl pokutový blok a začal ho cestou k mému vozidlu vypisovat.
„Jméno?“, zavrčel.
„Mi…Miroslav“, hlas se mi zadrhl a příjmení Nadrchal už jsem ze sebe nedokázal ani vypravit. Strach, že po mě policista bude chtít řidičák, mi svázal nejen jazyk, ale snad zablokoval i normální myšlení.
„Člověče, vy nevíte ani jak se jmenujete? Občanku!!“ Otevřel jsem dveře škodověnky a z přihrádky u řidiče vytáhl doklad.
„Tak pane Nadrchal. A teď ….. čekal jsem napjatě. Řekne řidičák, nebo ne?
„A teď – ty dva tisíce!“ , uslyšel jsem a na chvilku se mi ulevilo. Z peněženky jsem vytáhl požadovaný obnos a s omluvami, že to bylo určitě naposledy, jsem si do peněženky uložil vypsaný pokutový blok.
„No dobrá, dobrá“, reagoval policista a začal obcházet moji starou škodovku.
Pane bože! Teď bude chtít, abych nastartoval a zjistí, že mi nesvítí jedno brzdové světlo, přičte k tomu tu chybějící zástěrku a bude průser….. honilo se mi hlavou. Stál jsem jako solný sloup a čekal, co se bude dít.
„Tak pane řidiči, ……“, chtěl pokračovat policista. Z jeho auta se však ozval hlas vysílačky: Tady vektor 4, vektor 4, ozvěte se vektor 1…..
„Vektor jedna - slyším!“ „Máme zadržené dva pachatele krádeže v supermarketu, za jak dlouho tam budeš?“, hlas ve vysílačce mi v tuto chvíli zněl nadmíru příjemně.
„Za deset minut jsem tam – končím!“. Policista nasedal do služebního vozidla a já stále nevěděl, zda svůj odjezd myslí opravdu vážně.
„No, co tak koukáte, my už jsme tady spolu skončili. Pokutu jste zaplatil, binec uklidil. Chtěl jsem sice ještě trochu prohlédnout technický stav vašeho auta, ale jak jste slyšel, povinnosti volají. Tak se tu mějte a já jedu. Jen na jedno bych se vás rád zeptal. To působím tak přísně, že jste se mě tolik bál?“.
Dodnes nevím, co jsem odpověděl. Pamatuji si jen, že jsem blekotal něco o tom, že nejsem na setkání s policisty zvyklý, že mám k nim respekt a takové podobné fráze. Chudák mi to, zaplať pán bůh, spolkl i s navijákem.

S přívěsem plným harampádí jsem se vydal na zpáteční cestu domů. Pomalu se stmívalo, když jsem zastavil před vraty do naší malé zahrádky. Marta, když mě uviděla, měla sice připravenou řádně vybroušenou řeč, ale když jsem jí vylíčil svoje zážitky, bez komentářů mi pomohla sundat ledničku i šicí stroj a umístit je zase zpátky do sklepa. Teprve za čtrnáct dnů, kdy jsem za pomoci Petra vyklízené věci bral do rukou už po páté, se nám společně podařilo je udat v nejbližším sběrném dvoře a ve sběrných surovinách. Ve sběrném dvoře jsem zaplatil dalších 500,- Kč a tak jsem se vlastně zbavil nejdražšího odpadu přinejmenším v evropské unii. Za situace, kdy druhý, mnohem vážnější prohřešek zůstal utajen, se mi to vlastně ještě vyplatilo. Ale odvahu k tomu, abych se i po druhé volantu chopil já, jsem už nenašel.