BYLA TO JEN NÁHODA?

Tento příběh začínal naprosto podivně. Už proto stojí za vyprávění…...

Jako každé časné ráno jsem nastoupila do svého zaměstnání. Pracovala jsem jako uklízečka v jednom z velkých supermarketů. Práce mi šla od ruky jedna radost. Snad k tomu přispívalo i vycházející letní slunce a obloha bez mráčku. Léto jsem moc milovala a už jsem se těšila na víkend. Slíbila jsem dětem, že půjdeme k rybníku, když počasí vydrží. To se mi honilo hlavou, když jsem se se smetákem oháněla ve skladu potravin. V tu chvíli jsem uslyšela zajímavý zvuk.
„Óóc“, tak podobně a značně tlumeně to znělo. Zpozorněla jsem, ale dál jsem nic neslyšela.
„Mám asi nějaké halucinace po ránu“, konstatovala jsem si pro sebe s úsměvem a namočila hadr, abych mohla pořádně vytřít podlahu. Ještě dřív, než jsem stačila koště položit na zem, uslyšela jsem ten zvuk znovu. Teď byl trochu hlasitější i zřetelnější a připomínal jakoby volání „pomóóc!“
„Tady snad straší“, konstatovala jsem, teď už nahlas. V celém skladu jsem byla úplně sama, nikde ani živáčka. Když jsem vytírala podlahu za regálem u zdi, hlas se ozval po třetí. Teď již bylo jasné, že někdo volá o pomoc. Zareagovala jsem otázkou.
„Kde jste? Vždyť tady nikdo není!“
Na to jsem uslyšela znovu zoufalé volání o pomoc a pochopila, že hlas se ozývá kdesi za zdí, u které jsem vytírala. Nevěřícně jsem zakroutila hlavou. Bylo mi záhadou, odkud ten hlas přichází. To již do supermarketu přicházel správce.

„Josefe, pojďte se mnou, tady se děje něco podivného, snad tady straší, nerozumím tomu“, s těmito slovy jsem Josefa rovnou vedla do skladu potravin. Cestou jsem mu stručně vylíčila, co jsem zažila. Josef se na mě podíval nevěřícnýma očima. To budou zase nějaké babské fantasmagorie, pomyslel si pro sebe.
„Ale Jano, jak by se tam kdo dostal, vždyť za tou zdí je šachta, kam ústí vzduchotechnika. To přece není možné!“.
Ale když jsem své zážitky zopakovala, pro klid své i mojí duše na zeď skladu zabouchal. Opět se ozvalo zoufalé volání o pomoc. Mužský hlas, evidentně na pokraji sil.
„No vidíte Josefe, přece nejsem blázen!“, zavyčítala jsem si.
„No, jo. Výjimečně máte pravdu. Omlouvám se. Ale jak by se do té šachty někdo mohl dostat? To je přece úplný nesmysl!“ uvažoval Josef.
Znovu zabouchal na stěnu, aby se ujistil, že se mu to opravdu nezdá.
Volání o pomoc zaznělo zase. Josef již nepochyboval, že v tomto prostoru se kdosi nachází. Přístup tam však byl možný jen ze střechy objektu.
„Jano, jdu se podívat nahoru, počkejte tady!“, To už rychle, ale opatrně vystupoval po nouzovém schodišti na rovnou střechu.
„No, to snad není možné!“ , zareagoval nahlas, když viděl odstraněný kryt od vyústění vzduchotechniky a pochopil, že zřejmě někdo do šachty musel spadnout. Ještě se o tom ujistil a do šachty zavolal:
„Je tam někdo? Slyšíte mě?“ Když se mu dostalo kladné odpovědi, zalarmoval hasiče a policii.

Dlužno říci, že dalo mnoho práce, než hasiči muže, uvízlého v šachtě vyprostili. Museli přitom vybourat část zdi ve skladu, aby se k němu dostali. Šest hodin poctivé dřiny dalo všem zabrat. Ke spěchu vybízel i sám postižený. Po hodině bourání a kopání přestal totiž se svými vysvoboditeli komunikovat….. Záchranáři již s přistavenými nosítky netrpělivě čekali. Po vyproštění neznámého muže jej v bezvědomí a se vztyčenýma rukama, neboť jiného pohybu nebyl pro naprostou ztuhlost svalů schopen, okamžitě převezli do nemocnice. Naštěstí, kromě pohmožděnin, odřenin a psychického šoku náš neznámý žádné vážnější zranění neutrpěl.

Od vyšetřujících policistů jsem se dozvěděla, že tajemný dobrodruh se jmenuje Rudolf. Po třech dnech pobytu v nemocnici, kdy již podle informací ošetřujícího lékaře byl schopen vylíčit, co se vlastně stalo, jsem se s Josefem za ním vydala na návštěvu. Zpočátku s potížemi, ale pak již plynule, začal své vyprávění…..

„Ten večer jsem s kamarády oslavoval své narozeniny v restauraci nedaleko zmíněného supermarketu. Nálada byla skvělá. Společně jsme se předháněli, kdo víc vydrží a po dobré večeři víno i tvrdý alkohol tekl proudem. Všichni jsme toho vypili více než bylo zdrávo. Kolem půlnoci jsme se procházeli kolem supermarketu po parkovišti, protože jsme potřebovali „na vzduch“. Já měl navíc pocit, že před svými kamarády se musím nějak blejsknout.
“Co kdybych po nouzovém schodišti vylezl na střechu toho baráku?“, zeptal jsem se svého kamaráda Martina a podíval se nahoru. Při pohledu na hvězdnou oblohu se mi zamotala hlava.
„Ty jsi asi nerad zdráv, ne?“ , reagoval na to Martin.
„Podívej se na sebe, jak vypadáš, nemůžeš pořádně ani chodit. Pojď , doprovodím tě domů, tam tě čeká postel, to bude nejlepší, co říkáš?“ Ale já jsem si ten nápad vymluvit nenechal.
„Já tam ale mu… musím“ , vyjadřoval jsem se s obtížemi.
„Nahoře je lepší vzduch, víš? Jdeš se mnou?“
„To zapomeň! Budu na tebe čekat támhle na zastávce trolejbusu, ty dobrodruhu! Ale rozmysli si to ještě, na světě jsi jenom jednou! Já s tebou nahoru nejdu, sám jsem rád, že chodím po rovině!“.

V té době jsme již oba zůstali na parkovišti sami. Ostatní oslavenci nastoupili do noční linky trolejbusu, který zastavil na konečné a vydali se domů. Říká se, že při opilých v kritických situacích vždy stojí nějaký ten „strážný anděl“. U mě tomu nemohlo být jinak. Ani nevím, jak se to stalo, ale skutečně jsem vylezl po mřížích u točivého nouzového schodiště na střechu supermarketu, a to docela rychle, až jsem se tomu sám divil. Chvíli jsem se tam jen tak procházel. Byla krásná, teplá letní noc. Pak nevím, co mě to napadlo, ale upoutalo mě vyústění vzduchotechniky.
„Co kdybych se tam podíval?“, snažil jsem se šrouby na krytu povolit rukou. Ale nešlo to.
„Krucinál, to by bylo, abych se tam nedostal!“, zaklel jsem nahlas a sáhl do kapsy kalhot pro kapesník v domnění, že s jeho použitím budu mít větší šanci.
„Hele kleště!“, uvědomil jsem si, že jsem si je vzal z auta, než jsem šel s kamarády do hospody a domů jsem se již nevracel.
S kleštěmi se mi šrouby podařilo povolit za chviličku, protože na zrezivělém krytu stejně moc nedržely. Kryt jsem zvedl a položil jsem jej stranou. Nějakou dobu to přece jenom trvalo.
„Jestlipak tam ještě čeká Martin?“, napadlo mě a vydal jsem se k okraji střechy, abych na něho zamával a dokázal mu, že nemožné se stalo skutkem. Nikoho jsem však neviděl. Konečná stanice trolejbusu zela naprostou prázdnotou.
„Srab jeden, odjel a nechal mě tady“, konstatoval jsem nahlas a vydal se po střeše na cestu zpátky. Zatočila se mi hlava a zapotácel jsem se.
„No tak, když jsem se dostal sem, tak se snad taky dostanu odsud“, zavelel jsem sám sobě. Moje chůze však byla čím dál tím víc klikatá.
„Já blbec“, začal jsem si nadávat, proč jsem nezůstal s Martinem? Teď už jsem dávno mohl spokojeně pochrupovat ve své postýlce!“. Soustředil jsem se na každý krok. Teplá letní noc a vypitý alkohol udělal své. Odkrytou šachtu jsem zcela přehlédl. Poslední, co jsem si uvědomoval bylo, že jsem nohou šlápl do prázdna. Pak jsem cítil, jak se propadám a okamžik těch několika setin sekund mi připadal nekonečně dlouhý….

Vyprávění jsme s napětím poslouchali. Rudolf se zhluboka napil, pohodlněji se uvelebil na nemocničním lůžku a pokračoval:

„Zůstal jsem viset na kabelu elektrického vedení, který se mi bolestivě zaklínil mezi nohy, ve čtyřmetrové hloubce, s rukama vzpaženýma, v šachtě o průměru necelého půl metru, bez možnosti jakéhokoliv pohybu….

Zpočátku jsem nevnímal vůbec nic. Jisté bylo jen to, že jsem stoprocentně vystřízlivěl. Když jsem překonal první šok, uvědomil jsem si, že bez cizí pomoci se zpátky nedostanu. Spočítal jsem si, že bude krátce po jedné hodině v noci. Všude naprosté ticho, v supermarketu ani živé duše.
„Musím přežít do rána!“, to byla jediná myšlenka, která mi utkvěla v hlavě.
„Nesmím omdlít, jinak mne zde nikdo nenajde“, tak jsem uvažoval.
“K čemu mi je v kapse kalhot mobilní telefon, když se nemůžu ani hnout? Bože, najde mne tady vůbec někdo? To byl ale pitomej nápad!“.
Podobných myšlenek jsem se nedokázal zbavit. Doba, než začalo svítat, mi připadala jako celý týden. Nad sebou jsem cítil jen otvor, kudy do šachty vnikal chladný vzduch. Ten přísun kyslíku mi zřejmě zachránil život. Proto, když jsem slyšel za zdí neurčité zvuky a usoudil, že poblíž je zřejmě nějaký člověk, začal jsem volat o pomoc. Pocit, že se snad dočkám vysvobození, mi vlil nové síly do žil. Pokračování již znáte…..

Vyprávění jsme vyslechli beze slova. Několik otázek se však neustále nabízelo a nešlo se Rudolfa nezeptat. Byla to skutečně jen náhoda? Při jeho vyprošťování mu z kapsy u vesty vypadly kleště a šrouby, pocházející z krytu šachty na střeše….. Proč tyto kleště s sebou měl? Byla to skutečně jen opilost a zvědavost, která jej k otevření krytu na střeše vedla? Či chtěl touto neobvyklou cestou do prostor supermarketu vniknout? Rudolf na tyto otázky odpověděl bez zaváhání a samozřejmě:

„Před tím, než jsem šel slavit, vzal jsem si kleště z auta a chtěl si je vzít domů, kde jsem je potřeboval na opravu tekoucího odpadu.Na to, že je mám pořád u sebe, jsem v době,kdy jsem lezl na střechu úplně zapomněl. Jiný důvod, kromě zvědavosti, proč jsem s nimi odstraňoval šrouby na krytu vzduchotechniky, opravdu neznám. Byl jsem opilý, a v takovém stavu člověk dělá věcí! Šrouby jsem si dal do kapsy, abych je neztratil až kryt budu chtít vrátit zase zpátky.“

Tohle tvrzení se nepodařilo vyvrátit ani policejním vyšetřovatelům. I když jsme Rudolfovu vyprávění v tomto směru vůbec nevěřili, skutečnou pravdu o tom, proč na střeše objektu byl a co bylo cílem jeho výpravy, znal nepochybně jen on sám a nikomu ji neprozradil.

Když jsem se s Rudolfem v nemocnici loučila, neodpustila jsem si mu připomenout, že narozeniny může od tohoto dne slavit dvakrát. Poděkoval mi. Ani on nechtěl domýšlet, jak by to dopadlo, kdybych zvuky, které jsem slyšela, skutečně posoudila jako halucinace a spokojila se s vysvětlením, že v supermarketu „straší“.