|
lehký odkaz na píseň pana Mansona. Heart Shaped Glasses.
 06.02.2012 2 981(9) 0 |
Dvě postavy, sotva viditelné v ponurém šeru, které na ně působí uklidňujícně. Mrtvý, zemřelý lunapark.
Sedí na kolotoči a drží se v objetí, hlavy vzájemně položené na ramenech a oči dokořán zavřené. Nikdo jiný nechápe. Nikdo jiný tady není. A i kdyby byl, byl by nechápal.
Ticho. Žádný pohyb, žádný zvuk. Jeden z nich ho přeruší. Za normálních okolností příjemný hlas, doprovázený zvonivým smíchem. Teď zastřený maskou okolní atmosféry a nejniternějších myšlenek. Proč to tak je? Kdo ví..
"Don't break.. don't break my heart. Please.." nese se nepropustitelným tichem. Možná dívčí hlas. Ale to je vedlejší. Teď a tady, není to podstatné. Odpověď v podobě dalšího ticha. Mlčení. Zahryzává se hluboko do nitra a nechává jizvy, otisky zubů v podobě mnoha malých obav, tvořící osobní osobitou propast. Jako díry v silonkách..
"And don't break," pokračuje, po zdánlivě nekonečné chvilce čekání, již ustaranějším, zastřenějším a přitom nejveselejším tónem, "don't break my heart-shaped glasses," a po těch slovech - pár okamžiků klidu. Ničím nerušeného.
Ale potom.. šelest látky, skoro neslyšitelný, když se druhá, oslovená postava odtáhla, vymanila z objetí. Oči dokořán otevřené. Čtyři. Dva páry. Dvě duše. Tři barvy.
Čelo opřené o čelo. Dlaň, chladná jak čerstvě napadlý sníh a téměř totožné barvy, lehce se dotýkajíc hořící tváře. A chvění.
Chvění ušních lalůčků. Všech těch, skrytých mezi chuchvalci cukrové vaty. Všechny barvy, všechny chutě.
"Kiss me," tak zní odpověď. A první obrys těla pomalu poslechne. Polibek? Setkání rtů. Jedny chladné jak kamená zídka na které sedí Bílá Holubice s Černým Havranem, druhé horké a sladké jako medový čaj. Neutuchající vůně kopretin se pronáší tím okamžikem..
Nikdy se nezapomene - i kdybychom chtěli. Nepůjde to. Zastřené hlasy, zastřené všechno. Kromě těch dvou duší, které jsou si vzájemně stále otevřeny.
"It'll heal, but - it won't forget.."
Sedí na kolotoči a drží se v objetí, hlavy vzájemně položené na ramenech a oči dokořán zavřené. Nikdo jiný nechápe. Nikdo jiný tady není. A i kdyby byl, byl by nechápal.
Ticho. Žádný pohyb, žádný zvuk. Jeden z nich ho přeruší. Za normálních okolností příjemný hlas, doprovázený zvonivým smíchem. Teď zastřený maskou okolní atmosféry a nejniternějších myšlenek. Proč to tak je? Kdo ví..
"Don't break.. don't break my heart. Please.." nese se nepropustitelným tichem. Možná dívčí hlas. Ale to je vedlejší. Teď a tady, není to podstatné. Odpověď v podobě dalšího ticha. Mlčení. Zahryzává se hluboko do nitra a nechává jizvy, otisky zubů v podobě mnoha malých obav, tvořící osobní osobitou propast. Jako díry v silonkách..
"And don't break," pokračuje, po zdánlivě nekonečné chvilce čekání, již ustaranějším, zastřenějším a přitom nejveselejším tónem, "don't break my heart-shaped glasses," a po těch slovech - pár okamžiků klidu. Ničím nerušeného.
Ale potom.. šelest látky, skoro neslyšitelný, když se druhá, oslovená postava odtáhla, vymanila z objetí. Oči dokořán otevřené. Čtyři. Dva páry. Dvě duše. Tři barvy.
Čelo opřené o čelo. Dlaň, chladná jak čerstvě napadlý sníh a téměř totožné barvy, lehce se dotýkajíc hořící tváře. A chvění.
Chvění ušních lalůčků. Všech těch, skrytých mezi chuchvalci cukrové vaty. Všechny barvy, všechny chutě.
"Kiss me," tak zní odpověď. A první obrys těla pomalu poslechne. Polibek? Setkání rtů. Jedny chladné jak kamená zídka na které sedí Bílá Holubice s Černým Havranem, druhé horké a sladké jako medový čaj. Neutuchající vůně kopretin se pronáší tím okamžikem..
Nikdy se nezapomene - i kdybychom chtěli. Nepůjde to. Zastřené hlasy, zastřené všechno. Kromě těch dvou duší, které jsou si vzájemně stále otevřeny.
"It'll heal, but - it won't forget.."
15.02.2012 - 13:36Opět tak mrazivý, jako to počasí venku. Možná že ta inspirace Mansonem, ale povídka tvoje. Brrr, jak ty dovedeš sakra dobře psát. MM spojuje dobro a zlo nejen ve jménu, tvé texty mi připadají vždy pochmurné, ale někde v jádru to nevidim až tak bolestivé. Vnímam tam cosi, no nevim, asi mladost, no piš, já na to přijdu.
06.02.2012 - 23:05D_P
Hm hm ty máš talent to jiste ale také hodne bolesti - nu kdyby něco ďábel je tu pro všechny - můžeš kdykoli napsat ;)
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Noční štreka : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Myšlenky milující Z.et
Předchozí dílo autora : Beznaděj Šílenců šeptajících křikem
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» řekli o sobě
Martin Patřičný řekl o (ne)známá_firma :Před pár lety literatura přežila i svůj šílený nadbytek, těch, kdo píší, začalo být víc, než těch kdo čtou…ale – došlo k něčemu jinému: Tak dlouho se čekalo, že knihu zlikviduje televize, že knihy a čtení změní čtečky a audioknihy, o internetu nemluvě. Ale njestalo se to. Co se stalo doopravdy? Proměna je v tom, že vyhrály ženy. A vůbec nejde a nešlo o nějaké zápolení či o vítězství. Prostě jen daleko víc žen než mužů kupuje knihy, daleko víc žen čte a dnes myslím že i víc žen píše. Ženy zkrátka převzaly žezlo i otěže literatury a muži se sami odsunuli na vedlejší kolej, mimo mísu. Co všechno se muselo stát a stalo se od těch časů, kdy muži psali skoro všechny knihy a stvořili i všechny ženské postavy, o tom mám pár poznámek pod článkem. Literatura, královna kniha, byla vždycky něčím a nějak „ohrožená“. Teď tedy odkládá brnění a obléká košilku a sukni. Proměna literatury začíná. Co přinese, bůh suď. Nebo spíš bohyně?
