S ním je všechno jiné

S ním je všechno jiné. Lepší. Život se zdá snesitelnější. Neznám ho zas tak dlouho, ale věřím, že to bude láska na celý život. Je pořád se mnou. Pokaždé když ho potřebuji, je mi na blízku. Lidé kolem mě ho mají taky rádi. Moc si ho oblíbili. Pochybuju ale, že s ním cítí to samé jako já. Jak jsem se s ním seznámila ? Přes Toma. Poznal ho loni na jednom koncertě. Ze začátku se ho prý bál, ale když ho poznal, hned si ho zamiloval. Tak jako já. Já jsem se ho popravdě nebála. Spíš mě šíleně přitahoval od prvního pohledu. Musela jsem ho zkusit. Budu to mít vše pod kontrolou a nedopadne to špatně.
Lidé jsou jiní. Říkají, že jsem se změnila, že jsem jiná. Že za to může on. Nevěřím jim. Není to pravda. Jsem s ním a všechno je skvělé. Ve škole mi to jde lépe než dřív, v práci mě taky chválili. Nevím, proč ho najednou ze všeho obviňují. Je mi to jasné, žárlí na mě. Žárlí, že to všechno tak skvěle nesu. Že to mám pod kontrolou. Nikdy bych ho za nic nevyměnila. Jen se o něm nesmí dozvědět doma.
Dozvěděli se o něm. Máma začala vyšilovat. Prý ho musím okamžitě vymazat ze svého života. Přestat s ním. Jinak prý poznám, co je peklo na zemi. Všechno se změnilo od toho dne, kdy se o něm dozvěděli. Nechodím už tolik ven. Jsem s ním méně. Nechápu, co jim na něm vadí. Vlastně chápu, ale nechci si to připustit. Nechci si připustit, že jsem na něm tak šíleně závislá. Člověk si nedokáže přiznat závislost na jiném člověku, myslíme si, že jsme úžasně samostatní. Copak si tedy já dokážu přiznat závislost na něm ? Opustit ho, ale taky nezvládnu. Dáme si pauzu, na pár dní. Než se to doma uklidní.
Po tý pauze mi příjde, ještě jako větší vysvobození, jako ještě lepší útěk. Myslím si, že ho opravdu miluji, ale nahlas to neříkám. Nestýkám se stejnými lidmy jako před tím. Jsem teď venku s jeho kamarády. Nikoho tu vlastně neznám, ani nevím, jak jsem se sem dostala, ale cítím se docela příjemně. Hlavně že jsem s ním, s ním je všechno jiné. Nejlepší.
Už to neovládám. Šíleně jsem zhubla. Ano, kvůli němu. Mám strach. Neustále mám deprese. Neovládám vztek. Vybíjím si ho doma. Máma to zase poznala. Zase mě držela doma, ale bylo to k ničemu. Utekla jsem. Už bez něj nedokážu být ani den. Co den, ani půl dne bez něj nevydržím. Jsem blázen. Jsem? Nikdo z mých přátel se mi nepodívá ani do obličeje. Nemám kam jít. Nemám nikoho. Jen jeho. Zůstali jsme sami. Tak to chtěl celou dobu.
Nenávidím ho. Zničil mě. Udělal ze mě trosku. Trosku neschopnou žít samostatně. Musím se ho zbavit jednou pro vždy. Chci pomoc. Potřebuju jí. Půjdu domů a všechno řeknu mámě, ke všemu se přiznám a poprosím o pomoc. S ním je všechno jiné. Horší.
Tak a je to. Jsme zavřená mezi čtyrmi zdmi v psychiatrické protidrogové léčebně. Zde to končí. Můj vztah s pervitinem a dalšími drogami. Je to svinstvo. Nic s nimi není lepší, všechno akorát zhorší.