Jinak, obecně co se týče hledání inspirace, doporučuji dívat se kolem sebe. Na ulici se občas dějí (nebo mohou dít, když se zapojí fantazie) dost zajímavé věci.

Napadl mě námět na pokračování: Nepohybují se po té čtvrti nějaké chlapecké gangy? Zkus o nějakém něco napsat. Napiš třeba, jaký k nim má Hell vztah, případně co si o nich myslí.

Je to vtipné a je tam řada pěkných nápadů, nejvíc se mi líbil ten, jak Práskačova máma byla občas jeho teta. :-D Škoda, že se nedořešilo to s tím autem.

Připadne mi to trochu zvláštní. Lidé, kteří mají imaginární světy, je většinou spíš chtějí někomu ukázat, protože sdílet myšlenky s někým je příjemné. (Nebo by alespoň mělo být.) To s motýly a láskou nechápu.

V tom úryvku je ještě naznačeno, že tím, že Goethe nechal svoji postavu spáchat sebevraždu, jako by ji spáchal sám. To stojí také za úvahu. Literární tvorba, stejně jako jakýkoliv role-playing či herectví, představuje hru s identitami. Člověk vymýšlí, jak by jiné bytosti jednaly, a aby to vymyslel správně, musí se do nich více či méně vžít, přijmout v myšlenkách jejich identitu. Stát se milionářem, astronautem, bezdomovcem, překrásnou dívkou, podlým zlodějem, nesmrtelným elfem, trpaslíkem apod. Není to žádná tvůrčí nízkost, ale spíš nezbytnost. Když chci popsat věrohodné chování zloděje a nemám zrovna žádného po ruce, musím na chvilku uvažovat jako zloděj. Pochopitelně to nikdy nepůjde dokonale, vždy se do toho promítne i trocha mého vlastního uvažování, ale čím méně ho bude, tím lépe.

Zajímavé téma. Přiznám se, že někdy také do určité míry psaní používám jako "terapii", a nemyslím, že by to bylo nutně špatně, jen člověk nesmí zveřejnit tu první "hnusnou" verzi, která mu vyteče z mozku, a musí ji důkladně zpracovat, nechat uležet a později, za zcela jiné nálady, přečíst z pohledu čtenáře, přepracovat a dát si na tom záležet - shánět zdroje (např. na Wikipedii), opravovat logické chyby, nahrazovat horší formulace lepšími atd.

Vždyť sny jsou přesně taková terapie a některé z nich jsou opravdu pěkné, ale jen pro toho, kdo je sní, pro ostatní jsou to jen změti asociací. Přesto lze i těmto změtem obrazů vdechnout hodnotnou myšlenku a jednotnou formu a učinit je uměním, nebo se jimi alespoň inspirovat.

Jinak, psaní jako terapie určitě funguje. Ester Krejčí to dělá také, jen se svými výtvory obvykle moc nechlubí. (Často vypadají jako ten referát, který přednášela v epizodě Vánoční agitace.)

Tato kapitola je pěkně napsaná, ale mám k ní několik výhrad. Snad moje kritika nevyzní příliš tvrdě.

Nelíbí se mi prokládání významných dějových linií. Nevidím to rád v televizních seriálech, a v knihách už vůbec ne. Ideálně by se (dokud se nesetkají) měla každá kapitola věnovat buď Aislin, nebo Nie s případnými vsuvkami vedlejších linií (např. té o duchu krále Torana). Když se kapitola k jedné linii vrací (v tomto případě jde o Niinu cestu do Darkswenu), činí to román nepřehledným a bude se v něm špatně vyhledávat. Proto bych se přimlouval k tomu spojit obě části kapitoly věnující se Niině cestě do Darkswenu k sobě s vhodným vyjádřením, že meztím uplynul nějaký čas. Jinak, už jen samotné střídání dějových linií podle mě může představovat problém - čtenář-muž či čtenář-žena si může některou linii zvlášť oblíbit a chtít ty ostatní přeskakovat, aby věděl/a "jak to bude dál" s její/ho oblíbenou postavou.

Zmínka o Niině matce je příliš stručná. Matka je pro většinu lidí dost významná osoba, takže čtenáři-ženě či čtenáři-muži se při takové zmínce mohou vynořit spousty otázek, chtělo by to více se o ní rozepsat: Proč už nežije s Niou? Nechal ji král Marcas popravit? Před kolika lety se s Niou viděly naposledy? Když si kladu otázky, na které text neposkytuje rozumně dohledatelnou odpověď, zatímco pojednává o něčem pro mě ne tak zajímavém, ztrácím motivaci číst dál. (Nebo alespoň část té motivace.)

Nepoznala by Nora Aislinino pohlaví podle hlasu? Nezdálo by se jí na Aislin vůbec nic divného? Chápu, že v tu chvíli měla Nora důležitější věci k přemýšlení, ale časem by jí to mohlo začít vrtat hlavou, pokud je citlivá k jemným náznakům, které není tak snadné skrýt přestrojením.

VKate: Děkuji za komentář. Spousta úvah by se o tom napsat dala, ale stejně mi to připadá smutné. Je tak snadné na cestě životem udělat chybu, která někomu ublíží.

Lenora: Děkuji.

"To jste nečekali." - To mě moc pobavilo :-D

Je tam řada věcí, které stojí za zamyšlení, ale i takových, které zní "legračně", zvlášť při srovnání s dnešní realitou.

"těžko říct, která z nás jede dopředu a která zpátky" - podle mě jedou obě dopředu, jen každá ze svého pohledu. Svět je relativní.

Vidím v tom řadu obrazů položených vedle sebe, ale jako celek mi to nedává žádný smysl.

Pěkně popsáno.

Líbí se mi, že tuto báseň lze číst jako radostnou i jako smutnou. Je to takový zvláštní pohled na lásku, líbí se mi.

Začíná to vypadat ještě zajímavěji než minule. A ta poslední věta ("Ale nevím, ta dívka byla na plakátech už minule. ") tomu dodává takový nádech neobvyklosti a zajímavosti.

Vtipné, pobavilo mě to, zajímavý stroj. :-)

"Vrtochy, benefity a možnost kolektivního vyjednávání" - dobrý nápad.

Souhlasím s hereticbeast. Chválím, že předem deklaruješ, že tam mohou být historické nepřesnosti. Tím samozřejmě přicházíš o část čtenářů, kteří by rádi zúročili svoje znalosti o tehdejší době, ale není to chyba, pokud je to záměr. I když psát ze současnosti by (alespoň pro začátek) bylo možná opravdu lepší. Zloděje (včetně zlodějek) nemám rád, nicméně pokud bude pokračování, přečtu si ho.

Zazpíval jsi to velmi pěkně, jen se mi nelíbí rozdíly mezi textem, který zpíváš, a který je napsaný. Pocit, který zachycuješ, je určitě zajímavý. Až ty lidi všechny poznáš, můžeš o nich psát povídky. :-)

Připadne mi trochu zvláštní, že král Marcas oslovoval Aislininu babičku "babičko", spíš bych čekal, že jí řekne buď jménem, nebo nějak neurčitě, ale to nevadí, spíš na to jen nejsem zvyklý.

Když si babička nalila něco do čaje, čekal jsem, že to bude buď uspávací prostředek nebo jed, ale i tak to bylo velice zajímavé řešení. :-)

V odstavci, který začíná "Sama Aislin" se dvakrát brzy po sobě opakuje "od Eldenu", myslím, že by to šlo říct nějak lépe, co třeba "odhadovala, že míří na severozápad"?

Atmosféra rozloučení s Abastorem je moc pěkná, připomnělo mi to rozpad Společenstva prstenu (na konci filmu Pán prstenů: Společenstvo prstenu, byla to podobná situace) a hodí se mi k tomu i melodie The Breaking of the Fellowship z toho filmu: http://www.youtube.com/watch?v=sQ9NOV3KNpY

Být člověk nevadí. I člověk může být velice neobyčejný.