13.05.2014 2 1457(4) 0 |
Kapitola X.
Princezna Nia seděla v kočáru, který směřoval do Darkswenu. Loučila se s Eldenem, s místem, kde vyrůstala, a s jediným místem, které znala. Vzpomínala na své dětství, na všechny ty radostné chvilky prožité se svou matkou, jež jí byla jedinou opravdovou přítelkyní – jedinou přítelkyní, než poznala Aislin. Pak se všechno změnilo. Nia byla tak šťastná jako nikdy předtím v životě, poprvé zakusila, jaké je to milovat a být milován. V Aislinině náručí zapomínala na všechno špatné a snila o novém dokonalém životě. Nyní ale nemohla říct, zda byla Aislin skutečně její přítelkyně. Kdyby byla, nikdy by ji takhle nezradila. Co však bylo pro Niu nejvíc skličující, byl pocit, že i přes to vše ji stále milovala a snad by byla schopná jí odpustit, i kdyby si kvůli ní musela projít peklem.
„Podívejte, Vaše Výsosti, poslední pohled na Elden,“ vyrušila princeznino hloubání komorná Deidra, která seděla v kočáře naproti ní.
Princezna pohlédla z malého okénka a naposledy spatřila siluety hradu, v němž strávila celý svůj dosavadní život. Nebylo jí líto, že odjíždí, přesto doufala, že se jednoho dne alespoň na krátký okamžik vrátí.
„Deidro, co si o tom všem myslíš ty?“ chtěla slyšet názor své komorné princezna.
„O čem, Vaše Výsosti,“ zeptala se Deidra, i když musela tušit, co má princezna na mysli.
Po chvíli ticha proto pronesla: „Jestli myslíte to, co udělala Aislin, tak vám mohu říct jen jediné. Už od první chvíle se mi zdála podezřelá. A doufám, že ji král Marcas řádně ztrestá, až ji dopadne.“
Pochopitelně stejně jako princezna i Deidra věděla, co Aislin čeká jako případný trest. Na rozdíl od princezny by však Deidra Aislininu popravu viděla ráda. Ne proto, že by jí snad Aislin něco provedla, nýbrž proto, že pod vlivem krále Marcase se z Deidry stala závistivá a krvelačná žena. Bohužel pro princeznu Niu uměla své intriky dokonale schovávat tak, jak ji to král naučil, a princezna netušila, že i tato hyena neustále jen čeká na okamžik, kdy její kořist bude nejzranitelnější.
Aislin se i nadále potácela lesem, který se zdál být čím dál hustší. Od jejich rozloučení s Abastorem uplynulo již několik hodin, během nichž se Aislin ani na chvíli nezastavila. Začínala pociťovat hlad a jen stěží se držela na nohou. Byla už téměř celé dva dny na útěku, ale odmítala byť jen zpomalit do té doby, než to bude bezpečné.
„Zastav a odpočiň si,“ našeptával jeden hlas v její hlavě, „tady tě nikdo nemůže najít.“
„Nezastavuj,“ ozýval se druhý hlas, „musíš jít dál, dokud ti ještě zbývají nějaké síly.“
A aby toho nebylo málo, jako třetí hlas se přidalo svědomí: „Proč jsi to udělala? Proč jsi vůbec tenkrát v lese princezně pomáhala?“
Aislin se chytila za hlavu. „Už takhle dál nemohu,“ pomyslela si. „Musím se začít soustředit. Ale jak? Jak?“ řekla a padla na kolena.
Dopadla těsně vedle malého potůčku, do kterého okamžitě ponořila své ruce a ovlažila si tvář. Zadívala se na křišťálově čistou vodu a vybavila si, že i ona taková kdysi bývala. Pak vstoupil do jejího života král Marcas, jenž převrátil naruby každičkou věc, která pro ni něco znamenala. Teď už není nikým a jediné, co ji naplňuje, je nenávist, především nenávist ke králi samotnému.
Ponořena do vlastní zloby zaslechla Aislin ženský výkřik.
„Nechte mě být,“ křičela žena, „já nic nemám.“
„Ale máš,“ zazněl chraplavý mužský hlas, „to, co máš pod sukní, se nám bude náramně hodit.“
Aislin posbírala poslední zbytky sil a postavila se znovu na nohy. Nedaleko od sebe spatřila, jak dva muži pevně drželi neznámou ženu zezadu za ruce a třetí z nich přejížděl nablýskaným ostřím svého nože ženě po krku.
„Dej nám, co chceme, nebo se takhle kráska zakousne do tvé kůže,“ vyhrožoval třetí muž, který byl zřejmě vůdcem celé bandy.
Aislin se zhluboka nadechla a z plných plic zařvala: „Nechceš si troufnout na někoho, kdo se umí bránit?“
Všichni tři muži zpozorněli. Ti dva, kteří drželi ženu, se na sebe výsměšně uchechtli.
„Jestli chceš, můžeš se podívat, jak to dělají pořádní chlapi, hošánku,“ pronesl muž s nožem. Odplivnul si na zem a dodal: „A potom ti to ukážeme na tobě.“ Načež všichni se všichni tři muži začali zmítat v záchvatu smíchu.
Aislin protočila oči a odsekla: „Škoda, že se toho nedožiješ.“
Vůdce celé skupiny se naštvaně ohlédnul po Aislin a vypadalo to, že se proti ní chce rozběhnout.
„Co si to…?“ rozzuřil se, rozmáchnul se a chtěl po Aislin hodit svůj nůž.
Ta však byla rychlejší. A než muž dokončil svou větu, shodila ze zad svůj luk, vytáhla šíp z toulce a vyslala jednu smrtící střelu jeho směrem. A trefila přesně. Šíp se muži zavrtal mezi jeho oči, a ten bez dalšího výdechu padnul mrtvý k zemi. Jeho kumpáni se vyděsili, pustili ženu a dali se na útěk. Aislin je sice mohla nechat běžet, místo toho se rozběhla, za běhu vytáhla z toulce další šíp a vystřelila znovu. Šíp jen těsně minul ženino rameno a zapíchl se do zad jednoho z uprchlíků. To však Aislin nestačilo. Vytáhla i třetí šíp, kterým usmrtila i posledního muže.
„Není vám nic,“ přiběhla Aislin k vystrašené ženě.
„Nic mi není. Jen díky tobě jsem v pořádku. Jak se jmenuješ, chlapče?“
Aislin si uvědomila, že od té doby, co opustila babiččinu chaloupku, putuje v přestrojení za muže. Chvíli váhala, protože doposud nepřemýšlela nad tím, jaké by si měla zvolit jméno, pak ale odpověděla: „Jmenuji se Cedric.“ A vzápětí padla vyčerpáním znovu na kolena.
„Mé jméno je Nora,“ řekla žena, „a jak vidím, ty jsi moc unavený. Pojď, dovedu tě do své chaloupky, tam si budeš moct odpočinout.“
Znavená Aislin neměla síly odporovat, neměla síly Noře vysvětlovat, že po ní pátrá král a že je pro ni nebezpečné ji zvát k sobě domů. Proto jen přikývla, vytáhla z mrtvých mužů své šípy, kterých neměla nazbyt, a Noru následovala.
Zanedlouho obě ženy došly k Nořině chaloupce, která vypadala spíše jako nějaká chatrč. Přístřešek byl vybudován okolo nevelké skalní vypoukliny. Ve stěnách postavených ze dřeva se nacházela spousta škvír, kudy musel v zimě pronikat dovnitř studený vítr. A Aislin si na okamžik pomyslela, jak vůbec mohla být Nora schopná přežít uplynulou zimu.
„Tak jsme tady,“ řekla Nora podpírajíc Aislin podpaží.
Aislin se chtěla na něco zeptat, ale Nora ji posadila na lavici a odešla se slovy, že přinese něco k jídlu. Za okamžik se vrátila a v ruce držela tlustý krajíc chleba.
Aislin poděkovala a krajíc si vzala.
„Jak? Jak…?“ chtěla už konečně vyslovit svou otázku Aislin.
Do jejích slov zaznělo hlasité kašlání a Aislin byla znovu ve střehu na nohách.
„To je můj syn, Cedriku, nemusíš se ničeho bát,“ chytila Nora Aislin za ruku a posadila ji zpátky na lavici. „Je nemocný.“
„Jestli je nemocný,“ pronesla Aislin a ukousla z krajíce jedno velké sousto, „bude tohle potřebovat mnohem víc než já,“ a podala zbytek chleba Noře. Načež se uložila na lavici a bez dalších otázek tvrdě usnula.
Král Marcas netrpělivě přecházel po své komnatě a očekával, až nastane půlnoc. Věděl, co přijde, a věděl, že konfrontace s jeho pradědem nebude příjemná. Jak mu vysvětlí, že téměř zhatil celý jejich plán? Jak mu rozmluví, že ne vše je již prohrané?
Světlo měsíčního úplňku zalilo místnost a naproti oknu se zjevil duch krále Torana. Vypadal úplně stejně, jako kdykoliv jindy. Jen výraz v jeho tváři byl dnes jiný – to král Marcas poznal okamžitě. Přesto nic neříkal. Jako by čekal, že sám Marcas začne jejich rozhovor nějakou smysluplnou omluvou.
Král Marcas se nikdy nikomu neomlouval. A přestože věděl, že tentokráte udělal fatální chybu a že před ním stojí – nebo lépe řečeno se vznáší – jeho praděd, jeho veliký vzor, král Toran, nemínil s omluvami začínat.
„Jsi hrdý král, Marcasi,“ začal Toran tuše, na co Marcas myslí. „Znal jsem spoustu hrdých králů. A většina z nich skončila buď s hlavou na špalku, nebo s šípem v srdci. Vždycky jsem si myslel, že ty jsi jiný, že jsi výjimečný. Ten, který zabrání proroctví. Ten, který mu zabrání za každou cenu a neudělá při tom jedinou chybu. A podívej se, kam tě ta tvá hrdost zavedla.“
Král Marcas hleděl mlčky do země. Pokud byl na světě někdo, před kým měl respekt, pak to byl právě jeho praděd.
„Předpokládám, že si pamatuješ na mé zjevení před dvaceti lety?“ otázal se Toran.
„Ano, pamatuji, jako by to bylo teprve včera. Bylo to poté, co mě ve snu zastřelil neznámý vrah.“
Duch krále Torana se téměř bez pohybu vznášel ve vzduchu. Jediné, co se hýbalo, byly Toranovy rty, které znovu promluvily.
„Takže si zajisté pamatuješ, když jsem ti řekl, že jsme velice blízko a ty nesmíš udělat chybu.“
„Ano,“ vydechl král Marcas, který věděl, že nyní si bude muset vyslechnout pradědovo pokárání.
Jako kdyby nestačilo, že celé své mládí musel poslouchat neustálé výtky svého šíleného otce a chválu, která byla připisována na účet jeho bratrovi.
„Maelon tohle a Maelon tamto. Podívej se na Maelona. Z něho bude jednou skvělý král. Tomu se ty, Marcasi, budeš jednou klanět.“
I po tak dlouhé době zněla králi Marcasovi slova jeho otce v uších. K jeho překvapení ale Toranův hlas nezněl tak káravě. „Je to tvůj život, Marcasi. Je jenom tvůj a můžeš si s ním dělat, co se ti zlíbí. Ale uvědom si jednu věc. Uvědom si, kde bys beze mě dnes byl. Pravděpodobně bys někde leštil brnění svého bratra Maelona a odevšad bys poslouchal, jak skvělý je to král. To díky mě ses jej zbavil a jsi teď králem ty a jen díky mě jím můžeš zůstat napořád. Udělal jsi obrovskou chybu. Neměl ses královnou Elisou nechat oklamat a především jsi měl hned, jak jsi tu holku spatřil, jakmile ses jí podíval do očí, poznat, že má krev Whitespearů.“
„Copak jsem to mohl vědět?“ namítal král Marcas. „Zelené oči může mít kdokoliv. To jsem měl snad nechat popravit všechny své poddané se zelenýma očima.“
„To jsi dělat nemusel. Ty jsi totiž věděl, co je zač už od první chvíle, vzpomínáš?“
Král Marcas se zamyslel a vybavil si výraz Aislininy tváře, když ji poprvé uviděl. Jistě. Přesně ten samý výraz už předtím někdy spatřil. Byl to výraz královny Elisy v okamžiku jejího posledního vzdoru, v okamžiku, kdy umírala u nohou svého vraha.
„Vidíš. Já ti říkal, že máš být opatrný,“ ozval se opět Toranův hlas, „jestli se Aislin někdy vrátí, tak…“
„Nevrátí se,“ zarazil krále Torana král Marcas. „Nikdy se sem nevrátí, to vám mohu zaručit. Na její hlavu je vypsaná tak velká odměna, že by byla velice pošetilá, kdyby se k Eldenu jen přiblížila. A k tomu ještě navíc moje dcera, její jediný důvod, proč by přece jen mohla riskovat návrat, je v Darkswenu a nenávidí ji za něco, co vlastně ani neprovedla. Opravdu se nemusíme bát toho, že by Aislin měla chuť se vrátit.“
„Dobrá, věřím ti,“ zakončil král Toran a postupně začal mizet s ubývajícím měsíčním svitem.
Král Marcas byl nesmírně spokojený s tím, jak mu jeho plán dokonale vyšel a jak o tom přesvědčil i svého praděda.
„Varoval jsem tě, Aislin,“ řekl si pro sebe a na jeho rtech se objevil ďábelský úsměv.
Princezna už ani nepočítala, kolikátým dnem byli na cestě do Darkswenu, a tak, jak byla ihned po odjezdu nadšená, tak ji teď přepadala stále melancholičtější nálada. Viděla sice během putování spoustu krásných míst, přesto jí stále něco scházelo.
Jedním z oněch krásných míst bylo jejich tábořiště kousek od vodopádů, kde si udělali zastávku před dvěma dny. Bylo to jako krásná pohádka, jako romantická svatební cesta, když se s princem Viktorem procházeli lesíkem cestičkou k vodopádům.
„Toto místo jsem objevil na jedné ze svých výprav,“ započal své vyprávění princ Viktor. „Místní lidé tyto vodopády pojmenovali Phaoraigh. Jsou to největší vodopády, které kdy kdo viděl.“
Princezna se letmo snažila vnímat Viktorův monolog. Toto místo jí připadalo dočista fascinující, téměř až magické. Zahleděla se proto do padající řeky. Za třpytícími se kapkami spatřila nahou siluetu – ženu, která své dlouhé vlasy zaplétala do proudů průzračné vody. Tou ženou byla Aislin. Niin pohled byl připoután k Aislininu nahému tělu, k jejím hebkým zádům. A Nia byla téměř rozhodnutá, že skočí do vody a doplave za ní.
Aislin se otočila a znenadání držela v ruce dýku s pozlacenou rukojetí a vlasy, které si ještě před chvílí omývala ve vodě, změnily svou barvu do ruda. Celá její kůže byla pokryta krví. Z vodopádů se náhle staly tekoucí proudy krve.
Princezna hlasitě vykřikla a svalila se na zem, jako kdyby jí někdo udeřil. Chytila se za hlavu a začala vzlykat. Princ Viktor netušil, co se děje, nechal proto pro jistotu přivolat své osobní stráže. Pomohl princezně postavit se na nohy a užuž jí chtěl položit svou otázku, vtom se odněkud vynořila Deidra a zavolala si prince k sobě. Princ poslal své stráže, aby doprovodily princeznu zpět do tábořiště. Poté přišel k Deidře, která mu vysvětlila, že princezna Nia takové záchvaty mívá od jejich svatební noci, ale že se princ nemusí ničeho obávat, že dostává nějaké léky, díky nimž by měla být brzy v pořádku.
Princ, ač se na začátku manželství jevil stále jako kavalír, odvětil: „V to doufám. Odmítám totiž sdílet jedno lože s nějakou hysterkou.“
Hned na to se odvrátil a následoval svou milovanou ženu.
Aislin si s Norou velice dobře rozuměla, Nora jí připadala jako matka, kterou nikdy nepoznala. A nora Aislin přijala jako své vlastní dítě. A čím více tyto dvě spolu rozprávěly, tím více Aislin mrzelo, že tak skvělá žena jako Nora musí žít v tak příšerných podmínkách a při tom se starat o svého nemocného syna. Aislin cítila, že by mohla Noře pomoci, aby se její syn uzdravil. A tak ji jednoho dne přesvědčila, aby se na něj mohla podívat.
Aislin vstoupila do boční téměř ukryté čísti skalní vypoukliny. V jejím rohu spatřila malou dřevěnou postýlku a v ní do kůží zabaleného Nořina syna.
„Tohle je můj syn, Art,“ tiše promluvila Nora a představila také Aislin, „Arte, to je můj přítel Cedric.“
„Ahoj, Arte,“pozdravila Aislin a mile se usmála na kloučka, kterému mohly být tak tři, nebo čtyři roky.
Art nic neříkal a po chvíli ticha se rozkašlal.
„Jak dlouho je nemocný?“ dotázala se Aislin.
Nora se zatvářila smutně. „Od konce zimy. Pomáhal mi sbírat větve na oheň, protože nám došly zásoby dříví, a spadl do ledového potoka. Od té doby je to s ním čím dál horší. Před několika dny dostal horečku.“
Aislin přistoupila k postýlce a sáhla Artovi na čelo. Okamžitě ucítila jeho žhnoucí kůži a také si povšimla jeho skleněných očí. Měly úplně stejnou barvu a stejný tvar jako ty Aislininy.
Nora postřehla zaujatý Aislinin pohled. „Má oči po svém otci. Jeho otec měl přesně takové nádherně smaragdové oči.“
„Jeho otec?“ podivila se Aislin.
„Ano, jeho otce, můj muž Ciar,“ odvětila Nora a na moment se zarazila. „Když jsem tě poprvé z dálky spatřila, Cedriku, myslela jsem, že jsi on. Jste si tak moc podobní.“
„A kde je teď?“
„Minulou zimu sem přišli nějací muži – konkrétně ty tři, které jsi zabil – a někam ho odvedli. Řekli mu, že pro něj mají práci, díky níž by mohl zajistit naši rodinu na další dvě zimy. Neptali se ho, jestli chce jít, nebo ne. Prostě ho odvedli. A já už ho nikdy více nespatřila.“
Aislin byla zamlklá. Nenašla vhodná slova k utěšení Nory, a tak se raději omluvila s tím, že půjde připravit léčivo pro malého Arta.
Nora pohladila Arta po tváři, vtiskla mu polibek na čelo a odebrala se za Aislin.
„Zkoušela jsem všechno možné – zábaly, bylinky, zkrátka vše, co mi doporučily babky kořenářky v nejbližší vesnici,“ přiznala Nora.
Aislin nechtěla být příliš zvědavá, ale nemohla se nezeptat. „A kde jsi na ty jejich cenné rady vzala peníze?“
Nora udělala krok zpátky a svraštila obočí. „Kde se dalo. Zoufalá matka je schopná pro záchranu svého dítěte udělat cokoliv.“
Nora nemusela dál nic vysvětlovat. Aislin to bylo všechno jasné a ještě více se tak zamyslela nad neblahým osudem nebohé ženy a rozhodla se, že Arta musí zachránit za každou cenu. Ohnula se ke své brašně a vytáhla z ní malou skleněnou lahvičku, na níž bylo napsáno „všeholék“. Byla to jedna z mála věcí, které si vzala z chaloupky, neboť si dobře pamatovala, jak jí babička jako malé vysvětlovala, že tuto směs může použít k vyléčení jakékoliv nemoci, která by ohrožovala její život. Nesmí s ní však plýtvat, protože k její přípravě je potřeba speciálních bylin, jež jsou již tak vzácné, že je prakticky nemožné celou směs připravit znovu.
Aislin se vrátila zpátky k Artovi, řekla mu, že mu přinesla lék a že po jeho vypití se zcela uzdraví a bude moct běhat v lese tak jako dřív. Art poslušně spolkl polovinu obsahu lahvičky, kterou mu Aislin nalila do úst, spokojeně zavřel oči a zažvatlal: „Táta.“
Aislin se ihned sebrala a přiběhla k Noře. „Najdu ho!“
„Koho najdeš, Cerdiku?“
„Tvého muže. Najdu ho a přivedu ti ho zpátky. Art potřebuje otce.“
„Ale co když je Ciar dávno mrtvý?“
„Není mrtvý. Cítím, že není, jen mu něco, nebo někdo nedovoluje se vrátit.“
Nora stále zoufale hleděla na Aislin. „A co si tady počnu bez tebe já? A co Art?“
„Neboj se, Noro,“ snažila se Noru ukonejšit Aislin, „Art se ti uzdraví a až se vrátím s Ciarem, budete znovu šťastná rodina tak jako předtím.“
Přesvědčovací schopnosti Aislin zabraly, a tak Nora přikývla hlavou a objala Aislin na rozloučenou.
„Dávej na sebe pozor, Cedriku.“
„Ty na sebe dávej pozor, Noro, a dávej pozor na Arta,“ řekla Aislin a ze své brašny vytáhla kožený váček, který položila Noře na dlaň.
Když Nora váček otevřela, spatřila v něm hromádku blyštících se zlaťáků. Chtěla protestovat a peníze Aislin vrátit. Jakmile ale zvedla svou hlavu, Aislin už naproti ní nestála. Nora došla ke dveřím a z dáli uslyšela volání.
„Já ti Ciara přivedu,“ zazněla poslední Aislinina slova, která se mísila s šuměním listí v korunách stromů.
„Děkuji, Cedriku,“ povzdychla si Nora, zadumaně se zadívala před sebe a přála si, aby se Aislinin slib splnil.
Princezna Nia seděla v kočáru, který směřoval do Darkswenu. Loučila se s Eldenem, s místem, kde vyrůstala, a s jediným místem, které znala. Vzpomínala na své dětství, na všechny ty radostné chvilky prožité se svou matkou, jež jí byla jedinou opravdovou přítelkyní – jedinou přítelkyní, než poznala Aislin. Pak se všechno změnilo. Nia byla tak šťastná jako nikdy předtím v životě, poprvé zakusila, jaké je to milovat a být milován. V Aislinině náručí zapomínala na všechno špatné a snila o novém dokonalém životě. Nyní ale nemohla říct, zda byla Aislin skutečně její přítelkyně. Kdyby byla, nikdy by ji takhle nezradila. Co však bylo pro Niu nejvíc skličující, byl pocit, že i přes to vše ji stále milovala a snad by byla schopná jí odpustit, i kdyby si kvůli ní musela projít peklem.
„Podívejte, Vaše Výsosti, poslední pohled na Elden,“ vyrušila princeznino hloubání komorná Deidra, která seděla v kočáře naproti ní.
Princezna pohlédla z malého okénka a naposledy spatřila siluety hradu, v němž strávila celý svůj dosavadní život. Nebylo jí líto, že odjíždí, přesto doufala, že se jednoho dne alespoň na krátký okamžik vrátí.
„Deidro, co si o tom všem myslíš ty?“ chtěla slyšet názor své komorné princezna.
„O čem, Vaše Výsosti,“ zeptala se Deidra, i když musela tušit, co má princezna na mysli.
Po chvíli ticha proto pronesla: „Jestli myslíte to, co udělala Aislin, tak vám mohu říct jen jediné. Už od první chvíle se mi zdála podezřelá. A doufám, že ji král Marcas řádně ztrestá, až ji dopadne.“
Pochopitelně stejně jako princezna i Deidra věděla, co Aislin čeká jako případný trest. Na rozdíl od princezny by však Deidra Aislininu popravu viděla ráda. Ne proto, že by jí snad Aislin něco provedla, nýbrž proto, že pod vlivem krále Marcase se z Deidry stala závistivá a krvelačná žena. Bohužel pro princeznu Niu uměla své intriky dokonale schovávat tak, jak ji to král naučil, a princezna netušila, že i tato hyena neustále jen čeká na okamžik, kdy její kořist bude nejzranitelnější.
Aislin se i nadále potácela lesem, který se zdál být čím dál hustší. Od jejich rozloučení s Abastorem uplynulo již několik hodin, během nichž se Aislin ani na chvíli nezastavila. Začínala pociťovat hlad a jen stěží se držela na nohou. Byla už téměř celé dva dny na útěku, ale odmítala byť jen zpomalit do té doby, než to bude bezpečné.
„Zastav a odpočiň si,“ našeptával jeden hlas v její hlavě, „tady tě nikdo nemůže najít.“
„Nezastavuj,“ ozýval se druhý hlas, „musíš jít dál, dokud ti ještě zbývají nějaké síly.“
A aby toho nebylo málo, jako třetí hlas se přidalo svědomí: „Proč jsi to udělala? Proč jsi vůbec tenkrát v lese princezně pomáhala?“
Aislin se chytila za hlavu. „Už takhle dál nemohu,“ pomyslela si. „Musím se začít soustředit. Ale jak? Jak?“ řekla a padla na kolena.
Dopadla těsně vedle malého potůčku, do kterého okamžitě ponořila své ruce a ovlažila si tvář. Zadívala se na křišťálově čistou vodu a vybavila si, že i ona taková kdysi bývala. Pak vstoupil do jejího života král Marcas, jenž převrátil naruby každičkou věc, která pro ni něco znamenala. Teď už není nikým a jediné, co ji naplňuje, je nenávist, především nenávist ke králi samotnému.
Ponořena do vlastní zloby zaslechla Aislin ženský výkřik.
„Nechte mě být,“ křičela žena, „já nic nemám.“
„Ale máš,“ zazněl chraplavý mužský hlas, „to, co máš pod sukní, se nám bude náramně hodit.“
Aislin posbírala poslední zbytky sil a postavila se znovu na nohy. Nedaleko od sebe spatřila, jak dva muži pevně drželi neznámou ženu zezadu za ruce a třetí z nich přejížděl nablýskaným ostřím svého nože ženě po krku.
„Dej nám, co chceme, nebo se takhle kráska zakousne do tvé kůže,“ vyhrožoval třetí muž, který byl zřejmě vůdcem celé bandy.
Aislin se zhluboka nadechla a z plných plic zařvala: „Nechceš si troufnout na někoho, kdo se umí bránit?“
Všichni tři muži zpozorněli. Ti dva, kteří drželi ženu, se na sebe výsměšně uchechtli.
„Jestli chceš, můžeš se podívat, jak to dělají pořádní chlapi, hošánku,“ pronesl muž s nožem. Odplivnul si na zem a dodal: „A potom ti to ukážeme na tobě.“ Načež všichni se všichni tři muži začali zmítat v záchvatu smíchu.
Aislin protočila oči a odsekla: „Škoda, že se toho nedožiješ.“
Vůdce celé skupiny se naštvaně ohlédnul po Aislin a vypadalo to, že se proti ní chce rozběhnout.
„Co si to…?“ rozzuřil se, rozmáchnul se a chtěl po Aislin hodit svůj nůž.
Ta však byla rychlejší. A než muž dokončil svou větu, shodila ze zad svůj luk, vytáhla šíp z toulce a vyslala jednu smrtící střelu jeho směrem. A trefila přesně. Šíp se muži zavrtal mezi jeho oči, a ten bez dalšího výdechu padnul mrtvý k zemi. Jeho kumpáni se vyděsili, pustili ženu a dali se na útěk. Aislin je sice mohla nechat běžet, místo toho se rozběhla, za běhu vytáhla z toulce další šíp a vystřelila znovu. Šíp jen těsně minul ženino rameno a zapíchl se do zad jednoho z uprchlíků. To však Aislin nestačilo. Vytáhla i třetí šíp, kterým usmrtila i posledního muže.
„Není vám nic,“ přiběhla Aislin k vystrašené ženě.
„Nic mi není. Jen díky tobě jsem v pořádku. Jak se jmenuješ, chlapče?“
Aislin si uvědomila, že od té doby, co opustila babiččinu chaloupku, putuje v přestrojení za muže. Chvíli váhala, protože doposud nepřemýšlela nad tím, jaké by si měla zvolit jméno, pak ale odpověděla: „Jmenuji se Cedric.“ A vzápětí padla vyčerpáním znovu na kolena.
„Mé jméno je Nora,“ řekla žena, „a jak vidím, ty jsi moc unavený. Pojď, dovedu tě do své chaloupky, tam si budeš moct odpočinout.“
Znavená Aislin neměla síly odporovat, neměla síly Noře vysvětlovat, že po ní pátrá král a že je pro ni nebezpečné ji zvát k sobě domů. Proto jen přikývla, vytáhla z mrtvých mužů své šípy, kterých neměla nazbyt, a Noru následovala.
Zanedlouho obě ženy došly k Nořině chaloupce, která vypadala spíše jako nějaká chatrč. Přístřešek byl vybudován okolo nevelké skalní vypoukliny. Ve stěnách postavených ze dřeva se nacházela spousta škvír, kudy musel v zimě pronikat dovnitř studený vítr. A Aislin si na okamžik pomyslela, jak vůbec mohla být Nora schopná přežít uplynulou zimu.
„Tak jsme tady,“ řekla Nora podpírajíc Aislin podpaží.
Aislin se chtěla na něco zeptat, ale Nora ji posadila na lavici a odešla se slovy, že přinese něco k jídlu. Za okamžik se vrátila a v ruce držela tlustý krajíc chleba.
Aislin poděkovala a krajíc si vzala.
„Jak? Jak…?“ chtěla už konečně vyslovit svou otázku Aislin.
Do jejích slov zaznělo hlasité kašlání a Aislin byla znovu ve střehu na nohách.
„To je můj syn, Cedriku, nemusíš se ničeho bát,“ chytila Nora Aislin za ruku a posadila ji zpátky na lavici. „Je nemocný.“
„Jestli je nemocný,“ pronesla Aislin a ukousla z krajíce jedno velké sousto, „bude tohle potřebovat mnohem víc než já,“ a podala zbytek chleba Noře. Načež se uložila na lavici a bez dalších otázek tvrdě usnula.
Král Marcas netrpělivě přecházel po své komnatě a očekával, až nastane půlnoc. Věděl, co přijde, a věděl, že konfrontace s jeho pradědem nebude příjemná. Jak mu vysvětlí, že téměř zhatil celý jejich plán? Jak mu rozmluví, že ne vše je již prohrané?
Světlo měsíčního úplňku zalilo místnost a naproti oknu se zjevil duch krále Torana. Vypadal úplně stejně, jako kdykoliv jindy. Jen výraz v jeho tváři byl dnes jiný – to král Marcas poznal okamžitě. Přesto nic neříkal. Jako by čekal, že sám Marcas začne jejich rozhovor nějakou smysluplnou omluvou.
Král Marcas se nikdy nikomu neomlouval. A přestože věděl, že tentokráte udělal fatální chybu a že před ním stojí – nebo lépe řečeno se vznáší – jeho praděd, jeho veliký vzor, král Toran, nemínil s omluvami začínat.
„Jsi hrdý král, Marcasi,“ začal Toran tuše, na co Marcas myslí. „Znal jsem spoustu hrdých králů. A většina z nich skončila buď s hlavou na špalku, nebo s šípem v srdci. Vždycky jsem si myslel, že ty jsi jiný, že jsi výjimečný. Ten, který zabrání proroctví. Ten, který mu zabrání za každou cenu a neudělá při tom jedinou chybu. A podívej se, kam tě ta tvá hrdost zavedla.“
Král Marcas hleděl mlčky do země. Pokud byl na světě někdo, před kým měl respekt, pak to byl právě jeho praděd.
„Předpokládám, že si pamatuješ na mé zjevení před dvaceti lety?“ otázal se Toran.
„Ano, pamatuji, jako by to bylo teprve včera. Bylo to poté, co mě ve snu zastřelil neznámý vrah.“
Duch krále Torana se téměř bez pohybu vznášel ve vzduchu. Jediné, co se hýbalo, byly Toranovy rty, které znovu promluvily.
„Takže si zajisté pamatuješ, když jsem ti řekl, že jsme velice blízko a ty nesmíš udělat chybu.“
„Ano,“ vydechl král Marcas, který věděl, že nyní si bude muset vyslechnout pradědovo pokárání.
Jako kdyby nestačilo, že celé své mládí musel poslouchat neustálé výtky svého šíleného otce a chválu, která byla připisována na účet jeho bratrovi.
„Maelon tohle a Maelon tamto. Podívej se na Maelona. Z něho bude jednou skvělý král. Tomu se ty, Marcasi, budeš jednou klanět.“
I po tak dlouhé době zněla králi Marcasovi slova jeho otce v uších. K jeho překvapení ale Toranův hlas nezněl tak káravě. „Je to tvůj život, Marcasi. Je jenom tvůj a můžeš si s ním dělat, co se ti zlíbí. Ale uvědom si jednu věc. Uvědom si, kde bys beze mě dnes byl. Pravděpodobně bys někde leštil brnění svého bratra Maelona a odevšad bys poslouchal, jak skvělý je to král. To díky mě ses jej zbavil a jsi teď králem ty a jen díky mě jím můžeš zůstat napořád. Udělal jsi obrovskou chybu. Neměl ses královnou Elisou nechat oklamat a především jsi měl hned, jak jsi tu holku spatřil, jakmile ses jí podíval do očí, poznat, že má krev Whitespearů.“
„Copak jsem to mohl vědět?“ namítal král Marcas. „Zelené oči může mít kdokoliv. To jsem měl snad nechat popravit všechny své poddané se zelenýma očima.“
„To jsi dělat nemusel. Ty jsi totiž věděl, co je zač už od první chvíle, vzpomínáš?“
Král Marcas se zamyslel a vybavil si výraz Aislininy tváře, když ji poprvé uviděl. Jistě. Přesně ten samý výraz už předtím někdy spatřil. Byl to výraz královny Elisy v okamžiku jejího posledního vzdoru, v okamžiku, kdy umírala u nohou svého vraha.
„Vidíš. Já ti říkal, že máš být opatrný,“ ozval se opět Toranův hlas, „jestli se Aislin někdy vrátí, tak…“
„Nevrátí se,“ zarazil krále Torana král Marcas. „Nikdy se sem nevrátí, to vám mohu zaručit. Na její hlavu je vypsaná tak velká odměna, že by byla velice pošetilá, kdyby se k Eldenu jen přiblížila. A k tomu ještě navíc moje dcera, její jediný důvod, proč by přece jen mohla riskovat návrat, je v Darkswenu a nenávidí ji za něco, co vlastně ani neprovedla. Opravdu se nemusíme bát toho, že by Aislin měla chuť se vrátit.“
„Dobrá, věřím ti,“ zakončil král Toran a postupně začal mizet s ubývajícím měsíčním svitem.
Král Marcas byl nesmírně spokojený s tím, jak mu jeho plán dokonale vyšel a jak o tom přesvědčil i svého praděda.
„Varoval jsem tě, Aislin,“ řekl si pro sebe a na jeho rtech se objevil ďábelský úsměv.
Princezna už ani nepočítala, kolikátým dnem byli na cestě do Darkswenu, a tak, jak byla ihned po odjezdu nadšená, tak ji teď přepadala stále melancholičtější nálada. Viděla sice během putování spoustu krásných míst, přesto jí stále něco scházelo.
Jedním z oněch krásných míst bylo jejich tábořiště kousek od vodopádů, kde si udělali zastávku před dvěma dny. Bylo to jako krásná pohádka, jako romantická svatební cesta, když se s princem Viktorem procházeli lesíkem cestičkou k vodopádům.
„Toto místo jsem objevil na jedné ze svých výprav,“ započal své vyprávění princ Viktor. „Místní lidé tyto vodopády pojmenovali Phaoraigh. Jsou to největší vodopády, které kdy kdo viděl.“
Princezna se letmo snažila vnímat Viktorův monolog. Toto místo jí připadalo dočista fascinující, téměř až magické. Zahleděla se proto do padající řeky. Za třpytícími se kapkami spatřila nahou siluetu – ženu, která své dlouhé vlasy zaplétala do proudů průzračné vody. Tou ženou byla Aislin. Niin pohled byl připoután k Aislininu nahému tělu, k jejím hebkým zádům. A Nia byla téměř rozhodnutá, že skočí do vody a doplave za ní.
Aislin se otočila a znenadání držela v ruce dýku s pozlacenou rukojetí a vlasy, které si ještě před chvílí omývala ve vodě, změnily svou barvu do ruda. Celá její kůže byla pokryta krví. Z vodopádů se náhle staly tekoucí proudy krve.
Princezna hlasitě vykřikla a svalila se na zem, jako kdyby jí někdo udeřil. Chytila se za hlavu a začala vzlykat. Princ Viktor netušil, co se děje, nechal proto pro jistotu přivolat své osobní stráže. Pomohl princezně postavit se na nohy a užuž jí chtěl položit svou otázku, vtom se odněkud vynořila Deidra a zavolala si prince k sobě. Princ poslal své stráže, aby doprovodily princeznu zpět do tábořiště. Poté přišel k Deidře, která mu vysvětlila, že princezna Nia takové záchvaty mívá od jejich svatební noci, ale že se princ nemusí ničeho obávat, že dostává nějaké léky, díky nimž by měla být brzy v pořádku.
Princ, ač se na začátku manželství jevil stále jako kavalír, odvětil: „V to doufám. Odmítám totiž sdílet jedno lože s nějakou hysterkou.“
Hned na to se odvrátil a následoval svou milovanou ženu.
Aislin si s Norou velice dobře rozuměla, Nora jí připadala jako matka, kterou nikdy nepoznala. A nora Aislin přijala jako své vlastní dítě. A čím více tyto dvě spolu rozprávěly, tím více Aislin mrzelo, že tak skvělá žena jako Nora musí žít v tak příšerných podmínkách a při tom se starat o svého nemocného syna. Aislin cítila, že by mohla Noře pomoci, aby se její syn uzdravil. A tak ji jednoho dne přesvědčila, aby se na něj mohla podívat.
Aislin vstoupila do boční téměř ukryté čísti skalní vypoukliny. V jejím rohu spatřila malou dřevěnou postýlku a v ní do kůží zabaleného Nořina syna.
„Tohle je můj syn, Art,“ tiše promluvila Nora a představila také Aislin, „Arte, to je můj přítel Cedric.“
„Ahoj, Arte,“pozdravila Aislin a mile se usmála na kloučka, kterému mohly být tak tři, nebo čtyři roky.
Art nic neříkal a po chvíli ticha se rozkašlal.
„Jak dlouho je nemocný?“ dotázala se Aislin.
Nora se zatvářila smutně. „Od konce zimy. Pomáhal mi sbírat větve na oheň, protože nám došly zásoby dříví, a spadl do ledového potoka. Od té doby je to s ním čím dál horší. Před několika dny dostal horečku.“
Aislin přistoupila k postýlce a sáhla Artovi na čelo. Okamžitě ucítila jeho žhnoucí kůži a také si povšimla jeho skleněných očí. Měly úplně stejnou barvu a stejný tvar jako ty Aislininy.
Nora postřehla zaujatý Aislinin pohled. „Má oči po svém otci. Jeho otec měl přesně takové nádherně smaragdové oči.“
„Jeho otec?“ podivila se Aislin.
„Ano, jeho otce, můj muž Ciar,“ odvětila Nora a na moment se zarazila. „Když jsem tě poprvé z dálky spatřila, Cedriku, myslela jsem, že jsi on. Jste si tak moc podobní.“
„A kde je teď?“
„Minulou zimu sem přišli nějací muži – konkrétně ty tři, které jsi zabil – a někam ho odvedli. Řekli mu, že pro něj mají práci, díky níž by mohl zajistit naši rodinu na další dvě zimy. Neptali se ho, jestli chce jít, nebo ne. Prostě ho odvedli. A já už ho nikdy více nespatřila.“
Aislin byla zamlklá. Nenašla vhodná slova k utěšení Nory, a tak se raději omluvila s tím, že půjde připravit léčivo pro malého Arta.
Nora pohladila Arta po tváři, vtiskla mu polibek na čelo a odebrala se za Aislin.
„Zkoušela jsem všechno možné – zábaly, bylinky, zkrátka vše, co mi doporučily babky kořenářky v nejbližší vesnici,“ přiznala Nora.
Aislin nechtěla být příliš zvědavá, ale nemohla se nezeptat. „A kde jsi na ty jejich cenné rady vzala peníze?“
Nora udělala krok zpátky a svraštila obočí. „Kde se dalo. Zoufalá matka je schopná pro záchranu svého dítěte udělat cokoliv.“
Nora nemusela dál nic vysvětlovat. Aislin to bylo všechno jasné a ještě více se tak zamyslela nad neblahým osudem nebohé ženy a rozhodla se, že Arta musí zachránit za každou cenu. Ohnula se ke své brašně a vytáhla z ní malou skleněnou lahvičku, na níž bylo napsáno „všeholék“. Byla to jedna z mála věcí, které si vzala z chaloupky, neboť si dobře pamatovala, jak jí babička jako malé vysvětlovala, že tuto směs může použít k vyléčení jakékoliv nemoci, která by ohrožovala její život. Nesmí s ní však plýtvat, protože k její přípravě je potřeba speciálních bylin, jež jsou již tak vzácné, že je prakticky nemožné celou směs připravit znovu.
Aislin se vrátila zpátky k Artovi, řekla mu, že mu přinesla lék a že po jeho vypití se zcela uzdraví a bude moct běhat v lese tak jako dřív. Art poslušně spolkl polovinu obsahu lahvičky, kterou mu Aislin nalila do úst, spokojeně zavřel oči a zažvatlal: „Táta.“
Aislin se ihned sebrala a přiběhla k Noře. „Najdu ho!“
„Koho najdeš, Cerdiku?“
„Tvého muže. Najdu ho a přivedu ti ho zpátky. Art potřebuje otce.“
„Ale co když je Ciar dávno mrtvý?“
„Není mrtvý. Cítím, že není, jen mu něco, nebo někdo nedovoluje se vrátit.“
Nora stále zoufale hleděla na Aislin. „A co si tady počnu bez tebe já? A co Art?“
„Neboj se, Noro,“ snažila se Noru ukonejšit Aislin, „Art se ti uzdraví a až se vrátím s Ciarem, budete znovu šťastná rodina tak jako předtím.“
Přesvědčovací schopnosti Aislin zabraly, a tak Nora přikývla hlavou a objala Aislin na rozloučenou.
„Dávej na sebe pozor, Cedriku.“
„Ty na sebe dávej pozor, Noro, a dávej pozor na Arta,“ řekla Aislin a ze své brašny vytáhla kožený váček, který položila Noře na dlaň.
Když Nora váček otevřela, spatřila v něm hromádku blyštících se zlaťáků. Chtěla protestovat a peníze Aislin vrátit. Jakmile ale zvedla svou hlavu, Aislin už naproti ní nestála. Nora došla ke dveřím a z dáli uslyšela volání.
„Já ti Ciara přivedu,“ zazněla poslední Aislinina slova, která se mísila s šuměním listí v korunách stromů.
„Děkuji, Cedriku,“ povzdychla si Nora, zadumaně se zadívala před sebe a přála si, aby se Aislinin slib splnil.
Ze sbírky: Princezna Nia
15.05.2014 - 18:56
Singularis:
Děkuji za kritiku. V téhle kapitole se dějové linky prolínají někdy až opravdu moc, toho jsem si vědomá, protože v podstatě se příběh rozdělil na víc větví a dějů, které se odehrávaly v určité časové posloupnosti. V dalších kapitolách už by to nemělo být tak "strašné".
Co se týká Niiny matky, tak v jedné z předešlých kapitol je napsáno, že onemocněla a zemřela. Ale pravděpodobně k tomu napíšu ještě něco víc.
A to, jestli by Nora Aislin poznala podle hlasu, to je otázka. Možná, že to nemám úplně nejlíp promyšlené, takže uvidíme, co bude, až Aislin potká další lidi. Ale třeba v Game of Thrones to fungovalo, i když je zase pravda, že Arya Stark byla v té době celkem mladá. :)
Děkuji za kritiku. V téhle kapitole se dějové linky prolínají někdy až opravdu moc, toho jsem si vědomá, protože v podstatě se příběh rozdělil na víc větví a dějů, které se odehrávaly v určité časové posloupnosti. V dalších kapitolách už by to nemělo být tak "strašné".
Co se týká Niiny matky, tak v jedné z předešlých kapitol je napsáno, že onemocněla a zemřela. Ale pravděpodobně k tomu napíšu ještě něco víc.
A to, jestli by Nora Aislin poznala podle hlasu, to je otázka. Možná, že to nemám úplně nejlíp promyšlené, takže uvidíme, co bude, až Aislin potká další lidi. Ale třeba v Game of Thrones to fungovalo, i když je zase pravda, že Arya Stark byla v té době celkem mladá. :)
15.05.2014 - 18:41
Tato kapitola je pěkně napsaná, ale mám k ní několik výhrad. Snad moje kritika nevyzní příliš tvrdě.
Nelíbí se mi prokládání významných dějových linií. Nevidím to rád v televizních seriálech, a v knihách už vůbec ne. Ideálně by se (dokud se nesetkají) měla každá kapitola věnovat buď Aislin, nebo Nie s případnými vsuvkami vedlejších linií (např. té o duchu krále Torana). Když se kapitola k jedné linii vrací (v tomto případě jde o Niinu cestu do Darkswenu), činí to román nepřehledným a bude se v něm špatně vyhledávat. Proto bych se přimlouval k tomu spojit obě části kapitoly věnující se Niině cestě do Darkswenu k sobě s vhodným vyjádřením, že meztím uplynul nějaký čas. Jinak, už jen samotné střídání dějových linií podle mě může představovat problém - čtenář-muž či čtenář-žena si může některou linii zvlášť oblíbit a chtít ty ostatní přeskakovat, aby věděl/a "jak to bude dál" s její/ho oblíbenou postavou.
Zmínka o Niině matce je příliš stručná. Matka je pro většinu lidí dost významná osoba, takže čtenáři-ženě či čtenáři-muži se při takové zmínce mohou vynořit spousty otázek, chtělo by to více se o ní rozepsat: Proč už nežije s Niou? Nechal ji král Marcas popravit? Před kolika lety se s Niou viděly naposledy? Když si kladu otázky, na které text neposkytuje rozumně dohledatelnou odpověď, zatímco pojednává o něčem pro mě ne tak zajímavém, ztrácím motivaci číst dál. (Nebo alespoň část té motivace.)
Nepoznala by Nora Aislinino pohlaví podle hlasu? Nezdálo by se jí na Aislin vůbec nic divného? Chápu, že v tu chvíli měla Nora důležitější věci k přemýšlení, ale časem by jí to mohlo začít vrtat hlavou, pokud je citlivá k jemným náznakům, které není tak snadné skrýt přestrojením.
Nelíbí se mi prokládání významných dějových linií. Nevidím to rád v televizních seriálech, a v knihách už vůbec ne. Ideálně by se (dokud se nesetkají) měla každá kapitola věnovat buď Aislin, nebo Nie s případnými vsuvkami vedlejších linií (např. té o duchu krále Torana). Když se kapitola k jedné linii vrací (v tomto případě jde o Niinu cestu do Darkswenu), činí to román nepřehledným a bude se v něm špatně vyhledávat. Proto bych se přimlouval k tomu spojit obě části kapitoly věnující se Niině cestě do Darkswenu k sobě s vhodným vyjádřením, že meztím uplynul nějaký čas. Jinak, už jen samotné střídání dějových linií podle mě může představovat problém - čtenář-muž či čtenář-žena si může některou linii zvlášť oblíbit a chtít ty ostatní přeskakovat, aby věděl/a "jak to bude dál" s její/ho oblíbenou postavou.
Zmínka o Niině matce je příliš stručná. Matka je pro většinu lidí dost významná osoba, takže čtenáři-ženě či čtenáři-muži se při takové zmínce mohou vynořit spousty otázek, chtělo by to více se o ní rozepsat: Proč už nežije s Niou? Nechal ji král Marcas popravit? Před kolika lety se s Niou viděly naposledy? Když si kladu otázky, na které text neposkytuje rozumně dohledatelnou odpověď, zatímco pojednává o něčem pro mě ne tak zajímavém, ztrácím motivaci číst dál. (Nebo alespoň část té motivace.)
Nepoznala by Nora Aislinino pohlaví podle hlasu? Nezdálo by se jí na Aislin vůbec nic divného? Chápu, že v tu chvíli měla Nora důležitější věci k přemýšlení, ale časem by jí to mohlo začít vrtat hlavou, pokud je citlivá k jemným náznakům, které není tak snadné skrýt přestrojením.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Princezna Nia - Kapitola X. : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Vrátit se
Předchozí dílo autora : Vzpomínám
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 1» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» narozeniny
Duše zmítaná bouří reality [17], Asinar van Martinaq [17], Burak [12], Therésia [12], Erma [11], ŠoDO [7]» řekli o sobě
Meluzina řekla o loner :Myslím, že kvůli muži, který dokáže napsat takovou poezii stojí ženě za to obléct jen lehkou krajku a roztančit jeho představivost. :)