Princezna Nia - Kapitola IX.

Kapitola IX.

  Královi muži marně pátrali ve tmě po zmizelé Aislin. Byla hluboká noc a žádný z koňů, které si král vypůjčil od svatebních hostů, nebyl tak rychlý jako Abastor. Aislin proto získala potřebný náskok k tomu, aby byl její útěk úspěšný.
  Již za rozednění doputovala Aislin k chaloupce. Hbitě seskočila z Abastora a vstoupila dovnitř, aby si mohla zabalit potřebné věci. Zde zůstat nemohla. Věděla, že právě sem zamíří královi muži jako první. Přesto se na okamžik zastavila a posadila se na svou postel. Marně se snažila posbírat střípky toho, co se na hradě stalo.
  „Co teď bude s babičkou?“ vytanulo jí na mysli. „Jak jsem ji tam jenom mohla nechat? Co s ní teď král provede?“
  Aislin si pomyslela, že babička je přeci jen moudrá žena, a doufala, že se spárům krále Marcase dokáže vyhnout. Venku zařehtal Abastor a Aislin si uvědomila, že by si měla pospíšit. Rychle posbírala své věci a už chtěla odejít, když vtom se zadívala do svého zrcadla, které měla uložené v truhle.
  „Takhle přeci nemohu nikam jít. Každý by mě hned poznal,“ začala uvažovat Aislin a rozutekla se do kuchyně pro nůž. Z truhly vytáhla příznačně mužské šaty, které kdysi používala na lov, a převlékla se do nich. Pak do jedné ruky popadla nůž a do té druhé své nádherné dlouhé hnědé vlasy a jedním prudkým pohybem je zkrátila tak, aby ještě více připomínala muže.
  Aislin se na sebe znovu podívala do zrcadla. „Mnohem lepší,“ usoudila, sebrala své věci, vyběhla z chaloupky a nasedla na netrpělivého Abastora. A když se Abastor znovu dával do zběsilého trysku, naposledy se ohlédla na chaloupku a zašeptala své tiché sbohem.

  Král Marcas netrpělivě přecházel po hradu a očekával jakoukoliv novou zprávu o Aislin. Přestože se snažil všechny svatební hosty uklidnit a nedat nic najevo, bylo na něm až moc patrné, že se stalo něco závažného. Přesto alespoň své poddané stále držel v nevědomosti.
  Hradní brány se zavřely, poslední svatebčané již uléhali k spánku a v královské kuchyni se uklízely zbytky svatební hostiny. Mezi pomáhajícími byla i babička, které nepřišlo příliš podezřelé, že dlouhou dobu nespatřila Aislin – vždyť ta se byla schopná o sebe dobře postarat – proto ani neměla nejmenší ponětí, v jakém je nebezpečí. To vše trvalo do chvíle, než se do kuchyně vřítil malý Patrick.
  „Neuvěříte, co se stalo,“ začal vyprávět.
  A jak tak babička Patricka poslouchala, uvědomila si, že se Aislin dostala do velkého průšvihu. A navíc si také uvědomila, že v obtížné situaci se ocitla i ona sama a že co nevidět si ji k sobě nechá zavolat král.
  Proto když byl malý Patrick na odchodu, babička ho zastavila. „Můžu tě o něco požádat?“ promluvila na Patricka a sáhla rukou do zástěry, z níž vyndala pomačkaný dopis. „Kdybys někdy znovu uviděl Aislin, předej jí, prosím, tohle,“ podala babička dopis Patrickovi. Ten zprvu nechápal, proč by babička nemohla předat dopis sama, jestli někdy Aislin opět spatří. Jelikož byl ale slušně vychovaný a měl úctu ke starším lidem, na znamení souhlasu pokýval hlavou, dopis si od babičky vzal a upaloval z kuchyně pryč.
  V kuchyni to šumělo vzrušením, čehož babička využila a odebrala se do svého pokoje. Ještě předtím si připravila čaj, do něhož vlila obsah lahvičky, kterou měla taktéž schovanou v zástěře.
  „Po tomhle se mi bude lépe usínat,“ pronesla a čaj vypila. Nato se rozhlédla kolem sebe a kuchyň nenápadně opustila.
  Když přišla do svého pokoje, uviděla z okna vycházející slunce. „Ach, děvče, doufám, že jsi v pořádku, a doufám, že tě král nikdy nenajde,“ povzdechla si sama pro sebe. Načež ulehla na postel, zašeptala: „Sbohem, Aislin,“ a během chvíle usnula.

  Když skupina králových vojáků objevila babiččinu chaloupku, slunce už bylo vysoko nad obzorem a v celém širém okolí se nenacházela jediná živá bytost. Karen, jenž tuto skupinu vedl, seskočil ze svého koně a neochotně zamířil ke dveřím. Na králův příkaz museli chaloupku pečlivě prohledat. A ač byl Karen zvyklý plnit nejpodivnější královy rozkazy, tento se mu ani trochu nezamlouval. Netušil, co tím král sleduje, a nechtěl si hrát na slídila. Nic jiného mu ale bohužel nezbývalo.
  „Ty, ty a ty běžte prohlídnout stáj, ty, ty a ty běžte prozkoumat okolí a vy dva pojďte se mnou dovnitř,“ rozkázal Karen svým mužům.
  Dva vojáci jej následovali dovnitř. Když vstoupili do chaloupky, Karen každému z nich přikázal prohledat její část a on sám se odebral do místnosti, která sloužila jako Aislinin pokoj.
  Na zemi u truhly spatřil ležet ostříhané vlasy, jejichž barva byla shodná s barvou vlasů Aislininých. Nenápadně k truhle poklekl, vlasy rukou zametl na hromádku, sebral je a schoval k sobě do brašny. Zrovna když se zvedal, zjevil se v místnosti jeden ze dvou mužů, kteří prohledávali zbytek chaloupky.
  „Karene, myslím, že tohle bys měl vidět,“ zvolal muž.
  Karen muže následoval do místnosti, která byla dříve babiččinou komůrkou.
  „Našli jste něco?“ zeptal se Karen druhého muže.
  Ten se sklonil k otevřené truhle a z ní vytáhl prapor se štenýřovým bleděmodro-černým štítem s bílým kopím v popředí – znak rodu Whitespearů. A v rohu praporu bylo černou nití vyšité písmeno A.
  „To není možné,“ vykulil oči Karen, popadl prapor a vyběhnul s ním ven. Venku svolal všechny své muže a rozjel se s nimi zpátky k hradu.

  Atmosféra na hradě byla stále ještě neklidná, přestože většina svatebčanů ještě spala. Ne tak princezna Nia. Ta se již ve své komnatě probudila – oblečená do svých svatebních šatů – a snažila se rozpomenout na včerejší noc. Ještě pořád doufala, že to byl jen zlý sen, že Aislin nic takového neudělala. Někde hluboko uvnitř však cítila, že to všechno je skutečnost.
  Svou svatební noc si vskutku představovala jinak. Představovala si, jaké to pro ni bude utrpení sdílet lože s princem Viktorem. Teď však nevěděla, co je horší, jestli její představy nebo to, co se doopravdy stalo.
  Rozhodla se, že až bude jen trochu schopná zahnat ten zmatek, který se jí odehrával v hlavě, a až bude schopná stát a jít ven mezi lidi, zkusí najít babičku a zkusí si s ní o všem promluvit. Ona třeba bude vědět, co Aislin přimělo k takovému činu. Vždyť přeci měly všechno tak skvěle naplánované. Mohly spolu být v Darkswenu, mohly být obě šťastné. Tak proč to Aislin všechno pokazila? Proč?
  Do princezniny komnaty vstoupil král Marcas v doprovodu prince Viktora.
  „Jak je vám daří, má drahá?“ zeptal se Viktor okamžitě po příchodu.
Nia ale neodpověděla. Očekávala, s jakou zprávou za ní přišel její otec.
  Ten na sebe nenechal dlouho čekat. „Mluvil jsem s králem Iverem a dohodli jsme se, že bude nejlepší, když všichni hned po obědě odjedete do Darkswenu. Stále nevíme, kde se Aislin nachází. A pro případ, že by ti chtěla ublížit, bude to tam pro tebe bezpečnější.“
  Ani tentokrát Nia neodpověděla. Jen hleděla do prázdného prostoru a přemýšlela, zdali má její otec pravdu. Byla by Aislin schopná ublížit i jí samotné? Nehledě na to, jaká byla odpověď na tuto otázku, chtěla Nia do Darkswenu odjet co nejdříve. Chtěla odjet a pro vždy zapomenout na vše, co tady až doposud prožila, na všechno.
  „Děkuji, otče. Začnu se tedy chystat na cestu, ať můžeme odjet co nejdříve,“ pověděla princezna a vyprovodila krále Marcase i prince Viktora ze své komnaty a sama zamířila hledat babičku, se kterou si chtěla promluvit ze všeho nejdříve.

  Hradem se rozezněly královské fanfáry, které naznačovaly, že se blíží skupina králových vojáků. Byl to Karen se svou družinou, kteří zběsile uháněli k hradní bráně.
  „Král. Kde je král?“ vydal se sebe zadýchaný Karen, jakmile seskočil z koně.
  „Před chvílí šel za princeznou,“ opáčil jeden ze strážců, „můžu mu něco vyřídit?“
  „Musím mluvit s králem!“ rozkřikl se Karen tak silně, až se strážce vylekaně sesunul do kouta.
  „Co se stalo, Karene, že tady křičíš na celé nádvoří?“ objevil se z ničeho nic král.
  „Vaše Veličenstvo, musíte vidět, co jsme našli v té chaloupce,“ řekl Karen a podal prapor králi prapor, který třímal v ruce.
  Král při pohledu na prapor zkameněl. „Znak Whitespearů. To nemůže být pravda,“ hlesl, „to přeci nemůže být pravda!“ Otočil se na podpatku a tak, jak jej nikdo z poddaných nikdy neviděl utíkat, rozběhl se rozčileně do královské kuchyně.
  Jakmile tam dorazil, snažil se očima vypátrat babičku. Jelikož nebyl úspěšný, požádal jednoho ze sluhů o radu, zda by nevěděl, kde se babička nachází. Sluha králi pověděl, že si před chvílí šla asi lehnout do svého pokoje, tak že by ji snad mohl najít tam. Král ani nepoděkoval a obrátil svůj krok směrem k babiččině komůrce.
  Netušil, že také princezna Nia babičku hledá. Pro oba bylo velikým překvapení, když se znovu setkali před jejími dveřmi. Princezna započala vysvětlovat, proč babičku hledá. Snažila se králi nalhat, že po ní chce nějaké bylinky na uklidnění na cestu do Darkswenu a kdesi cosi. Král byl ale natolik rozrušený, že vůbec princezně nevěnoval pozornost. Zaklepal na dveře babiččiny komůrky a netrpělivě čekal na odpověď.
  Žádná se neozývala, tak to zkusil znovu. „Babičko, otevřete. Tady král Marcas. Otevřete dveře!“
  Král s princeznou oba stáli a marně čekali, až jim někdo přijde otevřít. Proto se král rozhodl, že jakákoliv slušnost jde stranou a dveře otevřel sám. Babička ležela na posteli a měla zavřené oči.
  „Nedělejte, že spíte,“ zabručel král.
  Princezna však tušila, že něco není v pořádku. Přistoupila blíž, sedla si k babičce na postel a chytila ji za ruku.
  „Jestli si chcete hrát, tak budiž,“ pokračoval král, „celou dobu jste mě tahala za nos, dělala ze mě blázna, ukrývala přede mnou něco tak velkého. Ale teď je s tím vším konec.“
  „Otče,“ snažila se ho šetrně přerušit princezna.
  Král si však i nadále vedl svou. „S tím je konec. Teď mi řeknete, jak to všechno je. A nebudete-li mi to chtít říct dobrovolně, já už to z vás nějak dostanu.“
  „Otče!“ zakřičela princezna na krále majíc v očích slzy. „Nic z nikoho už nedostanete.“
  Král se nechápavě ohlédl a vzápětí si uvědomil, co tím měla jeho dcera na mysli. Babička tam s mírumilovným výrazem ve tváři ležela a spala věčným spánkem, ze kterého není probuzení. Přece jen se Aislinino přání vyplnilo a babička se spárům krále Marcase vyhnout dokázala.

  Sama Aislin neměla sebemenší ponětí o tom, co babička udělala. Jak by taky mohla, když se nalézala více než sto mil daleko od Eldenu. Nalézala se v hlubokém lese a jen podle slunce, které sem tam prosvitlo mezi hustými stromy, odhadovala, že by mohla být někde severozápadně od Eldenu.
  Kráčela vedle Abastora. V jednu chvíli se zastavila a začala jej odstrojovat. Abastor neklidně přešlapoval, protože netušil, co to má znamenat.
  „Klid, hochu,“ snažila se pousmát Aislin, „bude to tak lepší pro nás pro oba. Nejsi se mnou v bezpečí a já bych si nikdy neodpustila, kdyby se ti něco kvůli mně stalo.“
  Kdyby uměl Abastor mluvit, jistě by se snažil Aislin její krok vymluvit. Takto mu nezbývalo nic jiného, než svou lidskou přítelkyni poslechnout a dívat se, jak mu sundává uzdu a následně všechny věci zahrabává do země. Oba věděli, že nastává konec jejich dlouhého pevného přátelství, a ani jeden z nich netušil, jestli se někdy znovu uvidí. Jak byla tato chvíle zvláštní. Aislin byla vždy naprosto svobodný člověk a Abastor byl kůň, který ji, i když ve většině případů rád, musel poslouchat. Teď se jejich role obracely. Z Aislin se stal psanec, jemuž jde po krku celé království v čele s králem Marcasem, psanec, který postupně ztratil všechny milované a který nyní musí začít od začátku. A z Abastora bude od nynějška volný divoký kůň. Přesto nikdy nezapomene na Aislin. Bylo pro něj ctí někoho takového nosit na hřbetě.
  Aislin i beze slov vytušila, na co Abastor myslel, a dokonce ji napadlo, že je docela možné, že už nikdy nikoho nebude chtít svézt. Teď však není správný čas na sentimenty, Aislin musí jít dál. Proto si přehodila svůj luk přes rameno a naposledy Abastora objala. Pohladila ho po lysině a políbila ho na čenich.
  „Sbohem, příteli,“ rozloučila se, „děkuji ti za všechno.“
  Abastor hlasitě zaržál a postavil se na zadní. Když se takto s Aislin rozloučil, rozběhl se na opačnou stranu hustého lesa. Aislin se ještě na chvíli zastavila a poslouchala doznívající dusot jeho kopyt. Sotvaže Abastorovy zvuky dozněly, vydala se Aislin vstříc svému novému životu.