Goethe nepil ani slzu

Je zajímavé, že skoro všechny články v anglicky psané Wikipedii mají nějakou sekci o kulturním dopadu předmětu článku. Tak například článek Elektrichka vypráví kromě historie elektrických příměstských vlaků v sovětském svazu (hlavního předmětu článku) též také o knížečce Venědikta Jerofjeva Moskva » Petušky. Tato knížka mě natolik zaujala, že jsem se rozhodl si ji vypůjčit.

Nelitoval jsem. Kniha je to pozorohodná. Velmi mě oslovila a jsem si jistý, že z ní budu ještě mnohokrát citovat a dělat na ní narážky. Dnes však už jen dodám, že tajný rada Goethe nepil ani slzu.

* * *

„Tak vy říkáte, že tajný rada Goethe nepil ani slzu?“ obrátil jsem se na děkabristu. „A proč nepil, to víte? Co ho nutilo nepít? Všichni čestný duchové pili a on nepil? Proč? My třeba teď jedeme do Petušků. Všude stavíme, jenom v Jesinu ne. Proč by nemoh vlak zastavit i v Jesinu? Ale ne, švihá si to bez zastávky. A je to tím, že v Jesinu nejsou žádný cestující. Nasedaj všichni buď v Chrapunovu, nebo ve Frjazevu. Jdou z Jesina až do Chrapunova nebo až do Frjazeva, tam nasednou, protože vlak stejně prosviští Jesino bez zastávky. A zrovna tak se choval taky Johann von Goethe, starej vůl. Myslíte, že neměl chuť se napít? To víte, že měl! Ale aby se nezrubal, nechal místo sebe pít všechny svý hrdiny. Vemte si třeba Fausta, kdo tam nepije? Všichni pijou. Faust pije a omládne, Siebel pije a otravuje Fausta, Mefisto pije a hostí buršáky a zpívá jim o bleše. Zeptáte se, k čemu měl tajný rada Goethe tohle zapotřebí? Já vám to povím. A proč nechal Werthera, aby si vpálil kulku do čela? Protože, a na to jsou svědci, byl sám na pokraji sebevraždy, ale aby se zbavil pokušení, nechal to místo sebe udělat Werthera. Chápete to? Zůstal naživu, ale jakoby spáchal sebevraždu. A tím byl docela uspokojen. To je dokonce horší než přímá sebevražda! Je v tom víc zbabělosti a sobectví a tvůrčí nízkosti…“ -- Venědikt Jerofjev: Moskva » Petušky

* * *

Možná jste si už všimli, že někteří Psanci používají mají svou tvorbu zároveň jako takovou terapii. Nebudu zastírat - i já občas tavím smutek nebo vztek pod tlakem šestadvaceti atmosfér a výsledek pak podávám jako povídky nebo básně. Aspoň se to nějak zužitkuje. Nebo si snad myslíte, že bych jinak psal o takových dekadentních tématech, jako je láska nebo politika, kdybych je měl vnitřně vyřešené?

Otázku, zda je terapie formou psaní skutečně zbabělost a tvůrčí nízkost, nechávám záměrně otevřenou. Není to otázka na jeden večer.