Dočasná pracovní neschopnost a trocha masochismu.

Hledání sebe sama po záchodcích kdesi vprostřed pivní pěny pokrytecké normálnosti

Použil část svých naspořených zlaťoušků a zakoupil malý domek s velkou stodolou a chlívem. Tvářil se jako tajemný chlapík z města a nakoupil od starousedlíků drůbež, pár králíků a kozu. Tím povzbudil místní vesnickou ekonomiku

Zatímco ze mě padaly bobky, občas spojené i s peckami od třešní z dědečkovy zahrady, střílel jsem výsledky „zapeklitých“ příkladů jako z kulometu. Většinou sice jen tak od oka, ale aspoň byla legrace.

Where is my mind? ~mimochodem, taky si všímáte jak "chci" je blbě divný slovo? Zní to tak.

"Říkala jsem mu, ať přestane, ale zmáčkl mě loktem pod krkem, nemohla jsem nic dělat. Taky mi roztrhl triko, to už jsem měla strach, začala jsem křičet. Myslela jsem, že mi přijdou na pomoc." Zase ten přerývaný dech jako na začátku, pýcha a vzdor jsou pryč. Utírá si nos hřbetem ruky, podávám jí papírový kapesník. "A oni přišli, jenže ne na pomoc," doříkávám za ni.

Ač to tak nejdřív nevypadá, je to příběh o subjektivitě hodnocení amatérské umělecké tvorby. A taky o lži ve službách dobra.

„Konvičko, ty vole stará, cos nám to proved,“ slzel Vokoun z doznívajícího průvanu...

Peklo se zdálo snesitelnější. A mrdání bylo o citu.

Sousedi mu začali lézt na nervy a tak domek prodal. Odjel do malé vzdálené vesničky, kde byl zázrak, když autobus stavěl dvakrát denně a ve svátek dokonce i v opačném směru...

Moje jediná povídka, už je to taky hezkých pár let co jsem ji napsal.

Malá a zrzavá, s obličejem plným pih a duší prolezlou skrz na skrz. S otevřeným srdcem, které věnovala. Ale mělo by to snad znamenat, že s ním měla věnovat i své tělo? Nejspíš mělo, ale - znamenalo?

Na svých cestách jsem potkal mnoho lidí a slyšel mnohé příběhy.Dozrál čas abych se o některé s Vámi všemi podělil.Jsou psány perem života a bez příkras,tak jak se stali....