KDYŽ JSEM BYL MALÝM PASÁČKEM - CESTA

Když jsme s maminkou přijeli za dědou autobusem, museli jsme se od zastávky vždycky notný kus cesty vracet klikatou cestičkou mezi baráčky, neboť dědeček, stejně jako strýček Věrek, bydlel až u lesa na kraji vesničky. A to, prosím, rozhodně nebyli nikterak pokrevní příbuzní. Je zvláštní, že ta naše famílie pořád zdrhala někam do lesů.
To naše putování nás pokaždé zavedlo k domku pana Fiedlera, který pěstoval včely a za kterým jsme s dědečkem chodívali pro med. Pan Fiedler měl za manželku paní Fiedlerovou. Paní Fiedlerová byla učitelkou počtů ve zdejší miniškole, kde bylo pět tříd. Vždy, když jsme ji potkali – a my jsme ji potkali vždycky – dávala mi na vypočítání několik příkladů. Třeba, kolik je 7+2, 4+4 nebo i mnohem vyšší matematiku třeba 12+8. Jelikož maminka byla v počtech zdatná, učila mě jednoduše sčítat a odčítat již v předškolním věku, dokonce snad ještě na nočníku. Zatímco ze mě padaly bobky, občas spojené i s peckami od třešní z dědečkovy zahrady, střílel jsem výsledky „zapeklitých“ příkladů jako z kulometu. Většinou sice jen tak od oka, ale aspoň byla legrace. Později jsem se už začal nad úlohami i zamýšlet a nestačil při tom vrtět a ohýbat prsty na rukou a co si budem nalhávat, spoustu výsledků jsem si prostě pamatoval. Proto si na mě nějaká Fiedlerová nepřišla. Pokaždé, když jsem „Fiedlerce“ správně všechny příklady vypočítal, pochválila mě, pohladila po vlasech a dostal jsem od ní kus cucavýho špalku, který vyndala odněkud ze své kouzelné kabelky. Opravdu jsem si dlouho myslel, že ji má kouzelnou. Takovou mošničku, do který stačí strčit ruku a hned máte nějaké cukrdle. Až později mi dědeček prozradil, že se s paní Fiedlerovou často bavil o knížkách, neboť ona byla ve svém volném čase po odpolednách na vesnici knihovnicí. Tam vždy z dědečka vyloudila potřebnou informaci o tom, kdy přijedeme a už nás u domku vartovala, mávala a v zásobě měla připravené špalky i zapeklité příklady.
I pan Fiedler na nás mával z velké zahrady, kde poletoval mezi svými včelami jako nějaký včelí král. Mával na nás takovým zvláštně divokým způsobem, že jsem si nikdy nebyl jist, zda na nás opravdu jen mává nebo bojuje s rozdivočeným rojem, který se, až zpracuje Fiedlera, vrhne na nás. Mával na nás oběma rukama a křičel…“Dobrrrý den“ s takovým směšným drnčivým er. Od dědečka jsem se pak dozvěděl, že pan Fiedler je bývalý Němec, který prý bojoval ve válce a když válka skončila, už se do Německa nevrátil. Zůstal tady a oženil se tu s paní Fidlerovou, která ještě tehdy byla slečnou Filípkovou. A i když Němci byli pěkný prevíti, tak tenhle byl moc hodný a dával mi vždycky líznout medu. Tehdy jsem si říkal, že to bude asi ten hodný Němec, ten východní …
Od Fidlerů jsme pak procházeli kolem krásného dřevěného plotu z lakovaných prken, za kterým se proháněl velký bílý pes a který na nás vždycky štěknul, ale jen jednou, jakože na pozdrav. Všichni mu říkali tele, ale jmenoval se Matěj a byl moc hodnej. Maminka mi pro něj vždycky dala nějaký pamlsek. Nejčastěji to byla kostka cukru, kterou jsem mu prostrčil plotem. On ji hlasitě schroustal a za to mi pak olízl ruku jako poděkování a já byl šťastnej, že mám kamaráda a maminka byla zase šťastná, že mi u toho tu ruku neschlamst. Hned za Matějem byl domek, který zase neměl žádnej plot. Zato měl na dvorku houpačku. Na tý houpačce se pokaždé houpal kluk a byl nějakej divnej. Maminka mi řekla, že je postiženej. Taky mi říkala, že jako malej prodělal nějakou obrnu a měl teď jednu nohu nějak divně pokroucenou. Nejdřív jsem po něm pokukoval a nechápal tu nohu. Maminka mi vysvětlila, co se mu stalo a že na něj nemám tak civět, že to není slušné a ani jemu to určitě není příjemné, když ho takhle někdo neomaleně okukuje a že se to nedělá. Pak mě ještě postrašila, že když se mu na tu nohu budu pokaždé koukat, tak se mi ta moje taky takhle zkroutí. Fungovalo to. Už jsem se mu na ni nikdy nepodíval. Ten kluk se houpal a houpal, a taky nemluvil. Maminka ho pozdravila „Ahoj Martínku“, protože se nějak znala s jeho maminkou a on se jako na odpověď začal houpat ještě víc a maminka mi řekla, že to on dělá, když má radost, ale já z toho měl stejně takovej divnej pocit. Maminka to vycítila a pohladila mě po vlasech a řekla, že už musíme jít. Já jsem se ještě jednou otočil a v tom mi ruka vyletěla a Martínkovi zamávala a on se houpal dál, jen u toho teď víc kopal nohama, asi aby získal na rychlosti. Jak se zdálo, tak snad nic jiného ani nedělal, ale byl v tom fakt dost dobrej.
Dole pod silnicí jsme museli přejít přes titěrnou dřevěnou lávku zakrývající asi metrový potůček. Ta byla tak nízko, že když vydatně pršelo, tak potůček tekl přes ni. Jelikož lávka byla celá od bahna, bylo jasné, že se to stalo zrovna nedávno.
Maminka nesla velký kufr s proutěným madlem, který vyvažovala objemnou koženou taškou s velkými uchy. Mně se kolem kolínek bloncal malý kufřík s broukem Pytlíkem a Ferdou Mravencem, ve kterém jsem měl kartáček na zuby, blok s pastelkami a hlavně kovové ořezávátko, můj malý poklad. Pravda, dědeček moje pastelky vždycky nahrubo ořezával svým kapesním nožem, ale mně se to nelíbilo. Stoupali jsme po kamenité cestě lemované malými kalužinkami, které se ve sluníčku leskly jako malé diamanty na náhrdelníku. Nejdřív se šlo do mírného kopečka levou zátočinou kolem bývalého statku sedláka Ulma, který teď obýval pan architekt Vávra se svou dcerou Klárou. Klára byla divná. Asi byla taky postižená nebo aspoň nějaká pomatená, protože se vždycky za plotem na nás usmívala a uctivě zdravila, a když jsme přešli a já se po ní otáčel, protože byla moc hezká, vyplazovala na mě jazyk, dělala divné obličeje a úplně se změnila k nepoznání. Místní kluk, který jezdil na kole kolem dědečkova stavení kamsi do lesa, o ní říkal, že je to kráva… Jmenoval se Bořivoj a byl to vůbec první Bořivoj, kterého jsem v životě poznal.
Za Vávrovým statkem stálo, kus od cesty mezi vysokými topoly, ještě jedno stavení. Mělo velkou stodolu a křivý komín. Tam žila vdova Čtvrtníčková. S tou jsem se ale nikdy nesetkal. Prý moc ven nevycházela, ale když se zjevila, tak to prý opravdu stálo za to, křižoval se dědeček, a kdyby se přede mnou nestyděl, asi by si i odplivl. Prý to byla příšerně protivná bába. Tak za tím Vávrovým statkem se muselo prudce zatočit doprava a vzít to kolem vysokého plotu. Podél něj se plazily ostružiny, které občas vystrčily svá chapadla do cesty a chňapaly po našich nohavicích. I po mně občas švihly šlahounem jako by nevěděly, že jsem ještě malej kluk a že se o ně taky můžu přerazit a rozbít si kolena. Byly to potvory. V létě jsem se pak na ně vrhal skoro nepříčetně a cpal si jejich plody nezřízeně do pusy, protože mi chutnaly, čímž jsem jim to dostatečně oplácel.