Použil část svých naspořených zlaťoušků a zakoupil malý domek s velkou stodolou a chlívem. Tvářil se jako tajemný chlapík z města a nakoupil od starousedlíků drůbež, pár králíků a kozu. Tím povzbudil místní vesnickou ekonomiku

„Konvičko, ty vole stará, cos nám to proved,“ slzel Vokoun z doznívajícího průvanu...

Ještě včera jsem měl pozvracené rameno od říhnutí. Ládovali jsme jim zobáčky a najednou.....

Ze švestek si dědeček nechával pálit slivovici, která se vůbec nedala pít, i když dědovi a mamince s tatínkem dost nepochopitelně chutnala.

Sbohem moji milí a odpusťte mi

Touhle cestou jsem pak nesčetněkrát kráčel sám nebo s ovcemi a vždycky jsem pro skřítky měl nějaký pamlsek, abych jim poděkoval za ochranu, stejně jak to dělával děda. Většinou si pamlsek vzali.

„To je Kamarád. Zrovna jsem se vám to chystal napsat. Je to takovej hodnej ňouma. Klidně pojďte dál a nechte se vočuchat. Von už hovno vidí.“

Konečně mi to docvaklo. Zem duněla. Traviny se otřásaly. Ze smrků opadávalo staré jehličí a z přízemních květů se sypal pyl. Za mými zády se setmělo. Otočil jsem hlavu...

Když jsme s dědečkem procházeli kolem mraveniště a zeleného borůvčí, bezděčně jsem si sáhl na zadek a zamračil se na vysmátého Berouše, který nás zrovna cupitavě předběhl. Když nás míjel, mírně se po nás ohlédl a mně připadalo, že si také vzpomněl...

Stačila malá nepozornost na obou stranách a jedna mi vlítla pod paži a já ji nevědomky přimáčkl. Pálilo to jako čert. Zařval jsem a už jsem řvát nepřestal.

Drabble povídka na zadaná slova: mít*jazyk*vesta.

Pavouci spoustě lidem vadí. Můj dědeček je miloval...

vím že se o mrtvých má mluvit jen v dobrém ale tahle vzpomínka je semnou spjatá na celí život...