|
Ještě včera jsem měl pozvracené rameno od říhnutí. Ládovali jsme jim zobáčky a najednou.....
 24.01.2023 11 398(13) 0 |
Své ratolesti posouváme k této životní etapě a když roztáhnou najednou křídla-- Vaoouuu!
Koukej mámo , Nikolka a letí. Jak je to možný??
A pak se vzdaluje a vzdaluje a po čase jenž je mžikem s ní přilétne jiné opelichané mládě- sameček (potetovanej), jak jinak!! Vy chcete mít plný hnízdo jako za starých dobrých časů a tenhle mladej opeřenec vám to hatí. U první dcery jste to ještě nějak dali, protože druhá mohla dělat náhradníka, ale teď jde do tuhého. Jenže to havranpírko si hned začne stavět svoje hnízdo, z klacků jak jinak, konstrukčně je to jalové, ale snaha tam je a jak se ti mladí pořád těmi svými křidýlky při letu oťukávají, hladí...fujj.
Co mi to jen připomíná? Už vím! Ti opelichaní naháči vypadají úplně stejně jako já a moje žena před 30 lety. No to mě poser!
Pomůžete Nám s pračkou? No jó!
Půjčíte mi káru? No jó!
Tu skříň a stůl už nepotřebujete? No jó!
Tati mohl bys mě založit? No jó.
Pravda je , že neotravují zase tak často a člověk pomůže, už jen proto, že je starší havran a mladým to ukáže, jak se to má dělat a jací jsou to moulové.
Paní havranice smutně vše sleduje z hnízda, počítá si peří- hodně jich poztrácela, než ty mláďata vypiplala. Je z toho zmožená, křídla má vytahaný a kormidlo trochu zanáší při přistávání.
Večer se vždy havraní mazáci potkají v prázdném hnízdě a bilancují každý sám. k sobě otočeni zády. Metály se nerozdávají, a jim je divný, že je nikdo nepochválil, co to bylo létáního!. Zahořklí se pouštějí jeden do druhého, vyzdvihujíc si navzájem klady a zápory (záporáka vždy hraje havran) Slyšíte to krákání??
A tak beru do zobáku propisku a píšu tyto řádky. Znáte to, sdílená starost, poloviční starost.
KRÁ KRÁ Krá.....šky..t. (-:
Koukej mámo , Nikolka a letí. Jak je to možný??
A pak se vzdaluje a vzdaluje a po čase jenž je mžikem s ní přilétne jiné opelichané mládě- sameček (potetovanej), jak jinak!! Vy chcete mít plný hnízdo jako za starých dobrých časů a tenhle mladej opeřenec vám to hatí. U první dcery jste to ještě nějak dali, protože druhá mohla dělat náhradníka, ale teď jde do tuhého. Jenže to havranpírko si hned začne stavět svoje hnízdo, z klacků jak jinak, konstrukčně je to jalové, ale snaha tam je a jak se ti mladí pořád těmi svými křidýlky při letu oťukávají, hladí...fujj.
Co mi to jen připomíná? Už vím! Ti opelichaní naháči vypadají úplně stejně jako já a moje žena před 30 lety. No to mě poser!
Pomůžete Nám s pračkou? No jó!
Půjčíte mi káru? No jó!
Tu skříň a stůl už nepotřebujete? No jó!
Tati mohl bys mě založit? No jó.
Pravda je , že neotravují zase tak často a člověk pomůže, už jen proto, že je starší havran a mladým to ukáže, jak se to má dělat a jací jsou to moulové.
Paní havranice smutně vše sleduje z hnízda, počítá si peří- hodně jich poztrácela, než ty mláďata vypiplala. Je z toho zmožená, křídla má vytahaný a kormidlo trochu zanáší při přistávání.
Večer se vždy havraní mazáci potkají v prázdném hnízdě a bilancují každý sám. k sobě otočeni zády. Metály se nerozdávají, a jim je divný, že je nikdo nepochválil, co to bylo létáního!. Zahořklí se pouštějí jeden do druhého, vyzdvihujíc si navzájem klady a zápory (záporáka vždy hraje havran) Slyšíte to krákání??
A tak beru do zobáku propisku a píšu tyto řádky. Znáte to, sdílená starost, poloviční starost.
KRÁ KRÁ Krá.....šky..t. (-:
28.01.2023 - 21:24...fujj...to je hezké. Jejich chování špatně rozdejcháváš:) Dle mého je RODINA od slova ROD. Proč nejhorší role... vybíráme si ty nejlepší role, které chceme a máme prožít pro náš další posun. Pokud to nepochopíme, nepřijmeme, odmítáme... že jsme tvůrci svého života stavíme se do role OBĚTI. My zodpovídáme za to co se nám děje.
24.01.2023 - 17:11Lenča: Chlapi si myslí, že mají MOC. Ale bacha na to! Síla jde ze ZÁSUVKY, ne ze zástrčky. Rodina je od slova rodit. Nám nezbývá než nastudovat manuál k své roli a dobře to zahrát.
24.01.2023 - 17:05zaseja: Nejhorší role je být tátou. Nejlepší je být rozumnou bytostí. Děti v tom nehrají roly. Takže není mezi námi žádný rozdíl. V příštím životě si to možná prohodíme.
24.01.2023 - 13:43Krásně, upřímně jsi to vyjádřil. Pořád si říkám, jak jsem tolerantní máma a skoro tchýně a pak jednou začas otevřu oči a vidím, jak jim pořád moc uhýbám a umetám cestičku. Už ale celkem dokážu sebe ani je nikam netlačit. Všechno má svůj čas, každý jsme jedinečný a potřebujeme si zažít věci vlastním tempem. Cítím, že se máme všichni rádi, ač to tak vždy nevypadá a co víc chtít...
24.01.2023 - 13:23děti nemám...někdy , občas, asi tak jednou za sto let...lituju, ale jinak...ufff :DD
24.01.2023 - 13:23No jo ditka povyletaji z hniza.
Malé děti malá starost
Velké děti velká starost
Malé děti malá starost
Velké děti velká starost
24.01.2023 - 12:22Gora: No zmuchlanej si připadám, vypranou mám peněženku, při konfrontaci raději suším hubu a aviváž na tvrdou realitu hledám asi marně. Na tohle prášky nejsou. Tohle se pere blbě.
24.01.2023 - 10:56Hezké vyznání rodince, taťkovi i mamince a tak podobně:-), jo, čas letí a na dětech to vidíme nejvíc.
A to jsem při čtení prologu měla za to, že text bude o nějakém pracím prášku!
A to jsem při čtení prologu měla za to, že text bude o nějakém pracím prášku!
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Syndrom opuštěného hnízda : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Telecí komplex
Předchozí dílo autora : Nahá duše
