NA CHVÍLI HRDINOU

                    NA CHVÍLI HRDINOU

    Řekl mi kamarád, že jsem hrdina. Takhle - přímo do očí: „Stal jsi se hrdinou dne.“ A to jen proto, že se mi stala příhodička a já mu ji vyprávěl. Příhoda drobná, dávná, ale mně zůstala v hlavě a jak šla řeč, vzpomněl jsem si a dal jsem ji k lepšímu.
    Tenkrát jsem byl se svými dvěma malými dcerkami na koupališti. Deka vedle deky, vřískot, parno, zmrzlina, všechno jak má být. A do té pohody náhle volání: „Sršeň, sršeň!“ Matky svolávaly děti a otcové zaujímali postavení, v jakém se dá takový nebezpečný vetřelec asi tak nejlépe zahnat.
    V poloze neméně bojovné se tedy rozhlížím, co to kde létá. A už ji vidím: pilořitka. Ale jako hrom. Kličkuje nízko, asi potřebuje sednout. Je ale jasné, jak skončí; její zbarvení, určené k ochraně, ji odsuzuje k rozplácnutí, jen se dotkne nohama země.
    A já, ani nevím, jak jsem na to přišel, ale snad ještě dřív, než mi ten nápad projel hlavou, jsem si stoupl a natáhl jsem ruku do výšky, dlaní nahoru. Pilořitka k ní bez váhání zamířila a sedla si. Klesl jsem s ní k zemi a sklepl jsem ji z dlaně na deku. Hlavy mých dcer se nad ní zvědavě sdrcly.
    Co vypuklo pak, stojí za zmínku. Děti v širém okolí, tak pečlivě svolané pod křídla svých matek, se ze všech stran bezhlavě hnaly k nám jako k nějaké černé díře, puzeny zvědavostí a nedbajíce křiku rodičů. Pruhovaný zástupce ohrožené přírody na ně působil jako krysařova píšťalka. V mžiku jsme byli neprodyšně obklopeni hradbou dětských těl a tělíček s vykulenýma očima, dychtivýma pohledu na věc tak nevídanou – obyčejnou pilořitku.
    „To není sršeň, ale pilořitka,“ hlásám moudra a dětská ústa je předávají dál a dál.
    „Pilořitka, ne sršeň,“ šumí kolem a já pokračuji ve výkladu:
    „To jen tak vypadá, aby ji ptáci nesezobli. Tomu se říká ochranné zbarvení.“
    „Jen tak vypadá, zbarvení, nesezobli,“ nese se huhlavou poštou od jednoho k druhému.
    „To není žihadlo, to je kladélko. Tím udělá díru do dřeva a naklade tam vajíčka.“
    Informace se zase šíří jako kola na vodě.
    Mezitím se pilořitka vydýchala a rozkmitanými křídly dala jasně najevo úmysl odletět. Hlavy se zvedly, děti se narovnaly a jícen takto vzniklé sopky vychrlil jednu zachráněnou pilořitku. Ta neomylně zamířila k blízké skupině stromů a představení skončilo.
    Děti, bohatší o pár dojmů, se rozcházejí podělit se o ně s rodiči. Za chvíli je opět vše, jak má být – vřískot, zmrzlina…
    Tak tohle jsem vylíčil kamarádovi a on to komentoval oním prohlášením o hrdinovi dne. A já si říkám: Proč ne? A když ne dne, aspoň té chvíle, těch pár chvil, byť jenom v dětských očích. A vůbec – proč „jenom“?