NA KOPEČKU - EMÍLIE (část druhá)

Emílie byla holka, která nikdy nedospěla a už si často nic moc nepřipouštěla.
„Oskare,“ vyběhla za mnou na chodbu, „prosím, spadla mi náušnice“
„Cos dělala?“ zeptal jsem se a ani nečekal na odpověď, „co záda? Ještě bolí?“ Prohledával jsem podlahu kolem postele. Paní Hajnou ráno odvezli do špitálu na jakési vyšetření a tak neměl kdo vyvětrat. Otevřel jsem okno.
„Už je to lepčí,“ křepčila kolem mě, „co děláš?“
„Hledám tu náušnici.“
„Aha…, ale ona mi spadla do umyvadla“
Narovnal jsem bedra a dlouze se na ni podíval. Přivřel jsem přísně oči a chtěl jí něco říct, ale místo toho jsem strnul. Teprve teď, ve světle pokoje, jsem si všiml, že je celá nahá. Viselo na ní všechno, co viset mohlo a klepalo se to pod jejím smíchem.
Ozvala se gumová kolečka úklidového vozíku, která před tím zřejmě projela něčím lepkavým a do pokoje šplouchavě vjela Alenka s pěnivými kýbly. No vzhledem k tomu, že dříve hrála košíkovou neboli basket, měl bych spíš říkat Alena, ale jelikož to byla skvělá dušička, která svou povahou připomínala milé štěňátko a přímo vás tím vybízela, abyste si ji pohladili, nikdo jí jinak než Alenka neřekl. Já, nahá natřásající se kulatá Emílie a skoro dvoumetrová Alenka s mopem. Pohled pro bohy.
„Emily! Okamžitě se obleč a pojď mi ukázat, kam že ti ta náušnice spadla,“ přikázal jsem jí a zadržoval přitom smích, neboť Emilka z toho smíchu začala škytat a to už prostě nešlo vydržet. Smích se proměnil v jakési hýkání a tak jsem raději odešel do koupelny.
„A spadly,“ škyt, „... mi tam,“ hýk, „...obě!“ slyšel jsem za sebou škytající a funivě se oblékající Emilku.
„Takhle tady už chodí deset minut,“ řekla suše Alenka, „pořád tě sháněla a nikomu nechtěla říct, o co jde. Možná je tam hodila schválně, když Hajnou vodvezli. Nudí se.“
„...a kdo ví, jestli vůbec nějaký měla,“ dodala a mop skočil svého pravidelného placáka do růžového kýble a barevné bublinky voňavé pěny potřísnily nejbližší okolí.
„Emi, zavolám Lojzu a on to rozdělá a prověří. Souhlasíš?“
„Není tady,“ pronesla jen tak mimochodem Alenka, „dneska jel pro tu opravenou postel z dvacítky. Ví Bůh, kdy se vrátí do hnízda. Bude dělat, že už to v pracovní době nestihl a přijede až zejtra, jak to dělává vždycky.“
Nedalo se nic dělat. Emilčin smutný psí pohled mi dával na výběr jedinou možnost. Další pouštění vody v umyvadle by také mohlo domnělé náušnice vyplavit až do místní čističky. Pokud tam už nejsou. Poskládal jsem se pod umyvadlo jako lego a jal se odšroubovat spodek sifonu. Bohužel jsem musel zabrat oběma rukama, protože Alois to snad zalepil či co a to zase protestovala odpadní trubka. Ta se všemožně kroutila, jsa nikde nepřipoutána a při každé manipulaci se snažila opustit spoj a způsobit katastrofu.
„Počkej, já ti ji podržím,“ objevila se po mém zakurvování ve dveřích Alenka a jak tam tak stála mezi futry, tak mě najednou ty dveře přišly strašně malý.
Musel jsem zase vstát a upravit okolí, abychom se tam oba vešli.
Pomalu jsme se tam nasoukali. Musela skrčit své nohy a prohnout se v zádech a tím ke mně přisunout svůj upnutý hrudník v triku s nápisem HAWAII. Uchopila trubku velkýma ruka a pevně ji sevřela. Leželi jsme pokrouceni a ruce vzájemně podivně propleteny, abychom si vytvořili potřebný prostor pro naše instalatérské dovednosti. Já jsem si nakonec musel položit nohu na její nohy, abych lépe zabral a přitom se zády opíral o zeď. Leželi jsme na chladných dlaždičkách jako dva milenci. Prostě pohled jistě k nezaplacení. Emily z toho měla neskonalou srandu a druhý Vánoce. Jen jsem se děsil okamžiku, kdy se v tom „dětském“ mozečku zrodí myšlenka, vyběhne na dlouhou chodbu, bude hlasitě tleskat a vykřikovat: „Oskar a Alenka se milujou, Oskar a Alenka se milujou!“
Sifon byl schován za jakýsi porcelánový kryt, který sahal od umyvadla až na zem a jednou hmoždinkou byl přišroubován k podlaze.
„Probůh, nač to tady je!“ vztekal jsem se.
„Asi kvůli estetice, ale jinak úplně na hovno,“ pronesla suše Alenka a já se musel smát.

Emílie byla holka, která nikdy nedospěla a radovala se z každého dne.
A měla jich doposud na svém kontě zhruba kolem dvaceti tří tisíc. Vlasy, zbytky mýdel a zubní pasty, to všechno překvapivě homogenně promícháno se špínou vytrysklo zpod víčka a přistálo na podlaze a z velké části na našich obličejích.
„Kurvadele!“ splynula dvě ostrá slova dohromady v naprostém souladu. Vulgární unisono vyplnilo celou koupelničku. Nebylo kam uhnout. Já byl v té menší mezeře a tak jsem si ještě mírně „rozsvítil“ ťuknutím o držák, jak jsem instinktivně hlavou zdrhal před útokem slizu. Zbytečně. Soukali jsme se ven. Vyklepl jsem zbylý obsah do kbelíku. Cinkly. Opravdu tam byly! Dvě drobné, zlaté náušničky s rudými kamínky. Náušničky, které dostala od své maminky před mnoha lety. Mírně slzela, když je znovu uviděla. Stála tam celou dobu se zaťatými pěstičkami a s palci hluboko vnořenými do nich, jako malá holka. Pevně je po celou dobu svírala, až jí mírně zmodraly. Našrouboval jsem deklík zpět a jen lehce přitáhl. Co kdybych tady byl příště sám. Opláchli jsme si obličeje. Alenka odešla za svým opuštěným mopem a Emilka mi poděkovala.
„Děkuju,“ a pak mi ukázala, abych se k ní naklonil a dala si prst před pusu a naznačovala, že mi něco poví. Vyhověl jsem. V tom mi na tváři přistála vlhká, uslintaná pusa a Emílie s kviknutím prchala do pokoje, jak jen jí to její staré nožky dovolily.

Emílie byla holka, která nikdy nedospěla a stále se bála, že ji na stará kolena pošlou pryč.
Emilka měla ještě bratra Emila. Ten bydlel někde na Moravě a jezdil za ní čtyřikrát do roka. Na narozeniny, svátek, na Vánoce a hlavně na Velikonoce. To přijížděl s velkou pomlázkou obalenou pentlemi všemožných barev a honil Emču po baráku a když ji dostihnul, tak jí řádně nasekal, aby prý do roka neuschla a taky za ty nepřístojnosti, co mu v mládí prováděla. Ona vřískala, on za hlubokého dýchání přeříkával nějakou kolední odrhovačku a my se do toho smáli, až jsme se málem posmáli. Emil pak ještě půl hodiny hon vydýchával a žadonil po sestrách něco na tlak. Každoroční rituál, bez kterého by tady Velikonoce nebyly Velikonocemi.
Přispíval také finančně na její ubytování. Měla ho ráda a on měl rád ji. Vždycky spolu šli do nedaleké restaurace na oběd a vždycky se nám vrátila bujará ze dvou piv a jedné griotky. Měli spolu hezký vztah, ale ona byla tady a on příliš daleko.
Když jsem se vrátil z dovolené, byla na pokoji jen paní Hajná. Jana, kolegyňka pečovatelka mi řekla, že se tady teda děly věci. Prý přijel Emil a rozdal všem sloužícím holkám dárky. Všechny dostaly bonboniéru a kytičku s karafiátem. Sestry, pečovatelky i uklizečky dostaly stejně. Vrchní pak dal dvě láhve vlastního vína a nařídil jí, že si po službě mají všichni nalít sklenku na jejich zdraví.
Řediteli pak v kanclíku vyplatil peníze, aby vše vyrovnal a položil na stůl papír s ukončením Emilčina pobytu. Pak ji naložil do auta a odvezl s sebou k sobě na Moravu, kde už měl několik let zažádáno pro Emilku o místo v opatrovnickém ústavu nějakého řádu, snad milosrdných sester či co. Tam prý za ní bude moci jezdit častěji a brát si ji občas i na návštěvu domů.
Přál jsem jí to. I když se zdála veselá, a jaksi splachovací, přesto jsem s ní prožil mnoho dnů, kdy bylo naprosto jasně cítit, že její rodina jí schází. Po obědě za mnou přišel ředitel.
„Tady pro vás něco nechala Emílie Soukupová,“ a odešel. Strohost nade vše. Takový je ředitel. Šetří energií i na sobě. Do žádných velkých akcí se nepouštět.
Obálka. Čistá bílá obálka, ovšem pečlivě zalepená. Ačkoliv to byla obálka na první pohled samolepící, bylo zřejmé, že ji Emča olízla a ne jednou.
Uvnitř byl přeložený papír a na něm dětsky namalovaná postavička a pod ní tiskacím písmem kostrbatě napsáno OSKAR.
Postavička měla dvě malá očka, čárku místo nosu a úsměv od ucha k uchu na růžovém obličeji. Jinak byla celá v bílém, jen na hrudi měla namalované rudé srdce, které jako by zářilo…