NA KOPEČKU - EMÍLIE (část první)

Na kopečku je domeček a ten je plný koleček. Ta kolečka jsou různě namontovaná a nainstalovaná, a pak jsou tady ta, která jsou všemožně přeházená a často ztracená. Někdo má o kolečko víc a jinému se zase nedostává. Často si přejete ta kolečka všechna najít a vrátit na správná místa, ale ono to už nejde. Mnozí je mají již poztrácená navždy a hodně z nich by je už zpátky ani nechtělo. A všichni už jen čekají, až je zase jiná kolečka odvezou. Odvezou na jejich poslední pouť.

EMÍLIE
Emílie byla holka, která nikdy nedospěla.
Byla malá, tak sotva metr šedesát. Kulaťoučká, s úsměvem nevinného dítěte. Pokud si ji dobře prohlédnete, zjistíte, že má téměř dokonale kulatý obličej. Když se pak do toho obličeje ještě vyloudí úsměv, pak se zrodí výraz, o kterém se říká, že se usmívá jak měsíček na hnoji. Úsměv zcela odzbrojující, bezelstný. Tedy aspoň na první pohled. Taky ale uměla být dokonalá potvůrka. Co potvůrka, přímo mrcha. Některé věci měla v hlavince pěkně srovnané a promyšlené. Dokázala spřádat nitě intrik a být pěkně protivná. Nic na tom nezměnilo ani to, že se narodila mírně retardovaná. Rodiče taky asi nebyli žádní Einsteini, jak jsem se doslechl a o otci dokonce kolovalo, že Emilku v dětství zneužíval. Se svým mentálním handicapem se ale pomalu vyrovnala a dokázala s ním spokojeně žít a prožít se až sem. Snad proto, že dokonale naplňovala ono Ježíšovo - Blahoslavení chudí duchem.

Emílie byla holka, která nikdy nedospěla a přitom by mi klidně mohla dělat mámu.
Dělilo nás tehdy od sebe dvacet let. Ovšem ve stínu její pošetilosti si toho člověk vůbec nevšímal. Milovala chlapy a neustále s nějakým laškovala. Jen si nejsem jistý, jestli někdy vůbec nějakého měla. Chvílemi se chovala jak sexuchtivá dračice a jindy zas při vyřčení slovíčka soulož omdlévala jak nevinná panna z dob F.L.Věka. Naučila se používat různé dvojsmysly, které často a s oblibou používala. Ne vždy přesně na pravém místě, ale to jí nevadilo. Jestli věděla, co znamenají, to je ve hvězdách, ale asi něco tušila. U místních chlapů byla právě proto docela oblíbená. Dělalo jim dobře, že všemu co řekli, věřila, zvonivě se smála a občas na sebe nechala i sáhnou nějakou tu vrásčitou chlapskou ruku. Díky oblým tvarům a obřím prsům, které po vypuštění z popruhů spolehlivě dopadly až na břicho, bylo totiž na co.
Pak sice dělala uzarděnou, ale jinak si při tom vrněla blahem. Ani ona neváhala s nějakým tím dotykem, což se zase zamlouvalo vitálním starouškům. Různé „měření“ bicepsů, položená ruka na rameni či na stehně, když jim něco šeptala, či náhodné ťuknutí ruky kolem třísel, když se otáčela a jako si dotyčného nevšimla. To pak zavýskla a zahrála divadlo s jakoby překvapením a úlekem a pak zas ten zvonivý smích. Samozřejmě to všechno jen v rámci bezpečného škádlení.
„Oskare.“
„Co je, Emily?“
„Neříkej mi tak,“ zamračila se na oko a vždycky do mě praštila pěstičkou, „můžeš mi nasadit ponožky? Mě hrozně bolí záda a nemůžu se ohnout.“
„Pro tebe, Emčo, modrý z nebe,“ usmál jsem se a to už zas dělala stydlivou a přitom si mě vedla za ruku na pokoj jako milence.
„Dobrý den, paní Hajná,“ pozdravil jsem její spolubydlící. Paní Hajná je chytrá a zná spoustu věcí, ale už se jí dost všechno motá. Měla zrovna smůlu, že vyfasovala Emilku. S Emilkou to totiž není žádnej med. Bývá občas tvrdohlavá a mívá období, kdy se snaží diktovat rytmus na pokoji. Chtěla ale rohový pokoj, tak na ní padnul zrovna tenhle. Dolil jsem jí čaj do hrnku.
„Děkuju, pane doktore,“ a usmála se očima a to všechno jenom proto, že jsem jí občas zasypal opruzeniny a donesl prášky nebo změřil teplotu.
Marně jsem ji mnohokrát upozorňoval, že nejsem doktor, ač jsem celý v bílém, ale už jsem to vzdal. Přijal jsem její nabídnutou ruku a pohladil ji. Úsměv.
„Ty ponožky,“ tahala mě nedočkavě Emča za triko. Žárlila.
Sedla si a vystrčila na mě silnou nohu plnou modrofialových žilek.
„Páni,“ zacpal jsem si nos, „kdypak sis je naposledy umyla?“ musel jsem ji trochu poškádlit.
Smála se a řekla mi, že jsem protiva. Musím říct, že na nohy zas byla pedant. Myla si je pravidelně a starala se o ně vzorně.
Maminka jí totiž jako dítěti řekla, že o nohy se musí starat, neboť ji budou nosit celičký život a nikdo jí je za jiné nevymění a ona si to vzala k srdci a vytvořila si pevný návyk jejich ošetřování a toho se celý život držela. Maminka by na ni opravdu mohla být pyšná.

Emílie byla holka, která nikdy nedospěla a přitom byla už několik let v důchodu.
Když jsem ji potkal poprvé na dlouhé chodbě domova klidného stáří, vůbec mě podle jejího svěžího vzhledu nenapadlo, že už je tak letitá. V tom mírném šeru mi přišla jako holka se zastydlou pubertou a prostě jsem jí nenuceně začal tykat a okamžitě si ji oblíbil. Asi to bylo právě tím, že se chovala jak velké dítě. Hned jak mě uviděla, pozdravila a zeptala se, jak se jmenuju. Prý jí připomínám jednoho kluka od nich z ulice, který chytával malý rybky v potoce a pak je prodával po padesáti haléřích místním rybářům. Jmenoval se Ota. Když zjistila, že jsem také na „O“, připojila se ke mně jako pes a chodila za mnou jako ocásek. A tak tomu bylo vždy, když jsem měl službu a ona si mě vyčíhala. A mluvila. Vyptávala se mě, jestli jsem ženatej, a když jsem ji ujistil, že vskutku jsem, tak se mě zeptala, jestli bych s ní chodil, kdybych nebyl. Od té doby se mě pravidelně tázala na rodinu. Jak se má manželka a co dělají děti a kladla mi na srdce, že je mám všechny od ní pozdravovat, což jsem poctivě činil. Otázky se jen hrnuly a já jí na ně trpělivě odpovídal a neměl tu sílu jí nikterak odseknout. I když se to opakovalo den co den. Den co den ty stejné otázky. Den co den ty samé odpovědi. Nevadilo jí to. Byla to jen taková její hra. Ve skutečnosti ji to asi vůbec nezajímalo. Prostě jen mluvila. Měl jsem ji rád a ona si oblíbila mě. Často jsem si říkal, že sem snad ani nepatří. Mezi těmito různými protivnými, rejpavými a věčně nespokojenými jedinci byla jako malé bláznivé sluníčko.