NA KOPEČKU - POHÁDKOVÁ BABIČKA (část první)

Na kopečku je domeček a ten je plný koleček. Ta kolečka jsou různě rozvrzaná, ojetá a mnohá čekají, až je někdo vymění za ta, která se ještě nikdy ani neotočila. Ta čekají ve skladu, v temnotě. Čekají, až přijde Lojza a vytáhne je z krabic. Ale Lojza se k tomu nemá, protože jeho zájem o problém se rovná pouze výši jeho platu. Mnohá kolečka už ale stejně zaměnit za nová nejde. Jsou poškozená fatálně, protože jela celý život na plné obrátky a teď jsou poškozená zcela nenávratně. A s tím nenadělá nic ani Alois, ani nikdo jiný. Bohužel.

POHÁDKOVÁ BABIČKA

Včera jsem si koupil nový boty.
Ty fasovaný bílý sandály už mi lezly krkem. Věčně mi na ponožkách něco přistávalo a ulpívalo a mně už to fakt dost vadilo. Ať už to byly kousky jídel z krmení motoricky vyřazených staroušků nebo cákance z chemických čistidel, které pak pálily mezi prsty či ukápnuté čaje z termosek, které vymyslel blb. Z termosek z kterých prostě nešlo cokoliv nalít tak, abyste kus nelili úplně bokem nebo si necvrkli aspoň deci do bot. No, a jelikož je další blb nakoupil ve velkém, tak jsme po celý den chodili s přilepenými prsty k sobě a sandály k podlaze.
„Ten čaj je sladkej!“ řekla naštvaně paní Hajná, když jsem jí v dobré vůli dolil do sklenky.
„Možná vás to překvapí, ale taky dost horkej,“ konstatoval jsem a zadíval se na bílé ponožky, které chytily barvu růžovou, neboť čaj byl univerzálně ovocný. Jaké však obsahoval „ovoce“, to bylo záhadou asi i pro výrobce.
„Hned vám donesu novej,“ nabídl jsem jí, neboť se svou cukrovkou už byla zvyklá na čaje bez chuti.
„Doneste,“ a zdálo se, že okamžitě usnula.
Včera jsem si koupil nové bílé boty s bílou podrážkou. U Vietnamce. Za dvě kila. Byla to jakási napodobenina kecek neznámé firmy. Byly však příjemné na chození a velice lehké. Občas si sice zahvízdly na linoleu, ale to sportovní boty dělávají. A nebyl jsem sám. Občas zahvízdly i z jiného pokoje. Byly chvíle, kdy to po pokojích, pokud se sešli ti správní keckaři, hvízdalo jak na palubovce při finále NBA.
Tyhle botky byly tak lehké, že si člověk chvílemi myslel, že si je zapomněl na šatně. Příčina byla zjevná. Byly totiž z papírového kartonu potřeného jakousi „gumovou“ barvou. Prostě takový kecky do rakve. Dával jsem jim životnost asi dva měsíce. Překvapily. Zahazoval jsem je až po čtyřech.
Když jsem se vrátil s novou dávkou čaje, paní Hajná si četla SPY a usmívala se. Nalil jsem jí novou várku.
„Ach ti mladí. Co všechno na sebe nenavlíknou,“ pronesla s údivem nad zlatou mládeží a napila se, „ten čaj je sladkej!“
„Paní Hajná,“ zahrozil jsem žertovně, „ vy zlobíte.“
Ochutnal jsem. Byl sladkej.
Já tu Naďu snad zabiju.
„No co, jsme jenom lidi,“ bránila se, když vařila čistou várku. Cukr okamžitě pro jistotu schovala do skříně. Poletovala mezi varnými termosy a talíři připravenými na oběd jako neposedný motýl. Stejně jako ti její, vytetovaní po celé délce její pravé paže.
„Tady to máš a už se nevracej!“ podala mi termosku.
Zazvonil zvonek. Ze dvora se usmíval Tonda „obědář“, obklopen várnicemi se samými dobrotami. Naďa přitančila ke dveřím a rozehrála přes sklo jakousi němou etudu s třepotáním rukou. Zabouchl jsem za sebou dveře a vydal se znovu do druhého patra.
* * *
Na oběd přišla jako první paní Drobná. Příjemně se na své okolí usmívala a každého zdravila. Někomu při procházení jen tak položila ruku na loket nebo se jen letmo dotkla hřbetu ruky. Jen Irena měla jakési privilegium. Byla to cvičitelka, která staroušky pravidelně udržovala v kondici, aby jejich vetché svaly zcela nezakrněly. Tu pravidelně hladila po tváři. Irenka to brala jako velké vyznamenání a pohlazení téměř jako od maminky si náležitě užívala. Toho dne ale Irenka nebyla k mání.
„Kdepak je má holčička,“ zeptala se nervózně před jídelnou.
„Tady jsem, paní Drobná,“ vyběhla z kuchyně, kde pomáhala Naděždě nandávat obědy na vozíky. Rychle přicupitala a způsobně se uklonila. Dostala pohlazení, které tentokrát trvalo o něco déle. Tím bylo učiněno pravidelnosti zadost a mohlo se jít ke stolu. Občas jsem měl pocit, že vídám v Irenčiných očích podivnou vlhkost, když se po tomto obřadu vracela ke své práci.
Paní Drobná byla moc krásná babička. Stříbrné vlasy měla spletené do malého drdůlku a na nose malé brýličky. V obličeji měla vepsány jemné rysy, které měly tu moc, že vás dokázaly neuvěřitelně zklidnit a dostat vás do naprosté pohody. Při pohledu do něj jste se najednou cítili uvolněně a v bezpečí. Měla laskavé a výrazné modré oči, které dokázaly pohladit a uměly vás dostat do nějakého jiného, lepšího světa. Okolo nich se již dávno vytvořily husté vějířky vrásek podporované každodenním úsměvem. Uměla naslouchat a rozdávat drobné rady. Občas vás chytila za ruku a pronesla něco vlídného. Byla jako opravdová pohádková babička.
Také o sobě tvrdila, že skládá básně. Nikdy jsem však žádnou neviděl a nikdo z nás. Nikde je nevykládala ani nepublikovala. Asi si je skládala jen v duchu pro sebe a pro svou radost. Pouze jednou jsem ji překvapil, když něco psala na papírek u své postele. Usmála se, když uviděla, jak jsem se zarazil při vstupu na pokoj. Jistě spatřila mou bezradnou zvědavost a tak mi ho podala a tam bylo napsáno:

Až si pro mne přijde smrt,
tak jí podám ruku a zbude po mně prd!

A v tom jsme se začali oba smát opravdu nahlas. Úplně nás to oba odbouralo. A byla to moc hezká chvíle a dodnes na ni vzpomínám a směju se. No vidíte… už to zase dělám.