Dočasná pracovní neschopnost a trocha masochismu.

Teď už jen zbývá začít Svobodně dejchat Svobodně myslet Svobodně mrdat.

Hledání sebe sama po záchodcích kdesi vprostřed pivní pěny pokrytecké normálnosti

když kousek od vás šumí řeka a vaše oči pozorují hvězdné nebe...

Peklo se zdálo snesitelnější. A mrdání bylo o citu.

Posadila se naproti mě, také za plexisklo, akorát proti směru jízdy...

z připravované novely Konec lesa, žánr této části je předmluva nebo upoutávka

"Říkala jsem mu, ať přestane, ale zmáčkl mě loktem pod krkem, nemohla jsem nic dělat. Taky mi roztrhl triko, to už jsem měla strach, začala jsem křičet. Myslela jsem, že mi přijdou na pomoc." Zase ten přerývaný dech jako na začátku, pýcha a vzdor jsou pryč. Utírá si nos hřbetem ruky, podávám jí papírový kapesník. "A oni přišli, jenže ne na pomoc," doříkávám za ni.

...

Co že to člověk vlastně k životu potřebuje? Lásku, pivo a wifi zdarma?

Where is my mind? ~mimochodem, taky si všímáte jak "chci" je blbě divný slovo? Zní to tak.

Ač to tak nejdřív nevypadá, je to příběh o subjektivitě hodnocení amatérské umělecké tvorby. A taky o lži ve službách dobra.

Chtěl jsem to dát mezi horory, ale ty považuji spíše za fikci. Jenže já tohle zažil a byl to pro mne horor

z cyklu "Velkopopovické mýty a legendy"

Lidi jsou jenom pijavice, parazitující na moji jedinečnosti. Death

Žiju vlastně docela vtipný život, když se tak na to podívám.