Se šlehačkou

Sedíme naproti sobě v růžové kavárně, podrobně studujíce její přeplácaný interiér, abychom si nemuseli hledět do očí.

Přišla jsem pozdě, protože mi ujela tramvaj. Mohla jsem ji doběhnout, ale neviděla jsem důvod. Přišla jsem pozdě o patnáct minut a ty už jsi mi stihl objednat. Vypadá to jako kopeček zmrzliny, na který někdo vyklopil konzervu broskví a to celé pak zadusil šlehačkou, která se pomalu roztápí a líně stéká po IKEA sklince až dolů na ubrousek. Nesnáším šlehačku. Nesnáším kompotované ovoce.

„Dík,“ utrousím. Konečně se na sebe podíváme. Zhluboka se nadechneš, je jasný, že budeš mít řeč.

„Promiň,“ tímto slůvkem začneš a já čekám, až přijde „ale“. Je tu. Hned za druhou větou. Zároveň s ním měníš tempo. A tón. Musím si do pusy nacpat plnou lžičku povadlé šlehačky, abych na tebe nezačala křičet.

Je poznat, že ses připravil. A zatímco meleš o tom, že bylo přece jasný, kam to směřuje a bylo jen otázkou času, kdy to teda přijde, lámu si hlavu, jestli jsi nacvičoval doma před zrcadlem, nebo takhle hučel až do prázdné židle, když jsi na mě čekal.

Chce se mi zvracet. Nejen z rozbředlé šlehačky, co jsem zapomněla polknout.

Kdy ses tak změnil?

Z mých úvah mě vytrhne ruka, kterous mi v patetickém gestu strčil přímo pod nos s otázkou: „Nemyslíš?“

Tvůj samolibý úsměv rychle vystřídá zděšení, když ti do ruky vyplivnu přeslazený obsah svých úst.

„Ale jistě, miláčku.“ Vstanu, odhodlaná opustit růžovou kavárnu. Třeba ještě stihnu tramvaj v pět