Opět povedená pozorování. Díky.

Trochublázen: Ve skutečnosti tam ta pomlčka být nemusí, a to ani v českém originálním haiku, důvod proč doporučuju používání explicitního kireji je, že to usnadňuje orientaci v textu. Pro haiku je typické, že je na hranicích možností větné skladby a může být občas poměrně obtížné na porozumění. Pokud jde o americká haiku, oni tam mají mnohem větší tradici free-form haiku - sahající až do padesátých let, ev. používají alternativu 2-3-2 přízvuky namísto 5-7-5 slabik. Technicky tak dělají ze sylabického útvaru útvar tónický.

U free-form, aby bylo možné mluvit o haiku, je, myslím, nejpodstatnější dodržení vnitřních podmínek, jako je např. makoto, absence hodnocení vč. užití metafory a myšlenkový přesah.

Trochublázen: Možná jsem v tom překladu přeci jen udělal chybu, když to teď vidím znovu, možná bylo kireji zamýšlené na konci druhého verše a text měl znít:

druhý manžel
natírá plot ---
stejná zelená

Díky. Jinak ale jistě chápeš, proč neuvádím původní texty, není to ani tak proto, že bych se snažil někoho ošálit, ale spíš proto, že překlad poezie je a vždycky byla tvůrčí disciplína a překlady se od originálů vždy lišily. Kdybych uvedl originál, vedlo by to k nekonečné diskuzi ohledně konkrétních překladů a ztratil by se můj původní záměr - popularizovat haiku.

Klavír je dobrý - úplně si to umím představit - zčista jasna vypne televize a člověk uslyší klavír od sousedů. Myslím taky, že klavír je nejvíc haiku z těch tří. Lešení i darovaný úsměv jsou fajn, ale darovaný úsměv je za hranou metafory a lešení je jen pozorování bez hlubšího přesahu. Klavír má něco víc. Díky za všechny překlady, dobrá práce.

Dobrý výběr textů pro překlad - a citlivé překlady do češtiny.

Morfeus: škoda toho úhybu stranou, opravdu by mě zajímalo tvé porozumění kireji a juxtapozici v haiku.

Morfeus: Tady je ale přeci kireji v každém textu, ani jednou nejde o "jednu větu".

Karpatský: Díky, snažím se pečlivě vybírat.

pedvo: Z Pařezu jsem měl taky jeden postřeh:

na zřícenině ---
do pukliny ve skále
vlétla kosice

Trochublázen: Haiku popisuje přímo pozorované skutečnosti "tak jak je". Nic složitého v tom není. Paní k nám přišla s košíkem obrovských kalifornských šišek a když viděla, jak na to děti koukají, vzala jednu a řekla: To je koleda! A vysvětlovala, že dostala šišky od nějakého pána z vesnice ke koledě (ten den bylo velikonoční pondělí)

Tohle je zajímavý text. Poměrně zenový, což je haiku velmi blízké.

Morfeus: Vzhledem k tomu jak vehementně se vyhýbáš konkrétní odpovědi, to budí dojem, jako bys měl obavu se vyjádřit přímo, například proto, abys pak nemusel obhajovat své názory,... nevadí. Stačí tohle: Jaké jsou tvé teoretické zdroje k pochopení formy haiku?

Tohle je hodně vtipná momentka :o)

Můra73: No, s těmi pocity je to dvojsečné. Tady mi například nevadí konstatování "tak osamělý", jednak proto, že vytváří zdání falešné skladební dvojice a tím nutí čtenáře se nad textem zamyslet, ale také proto, že je to jen prohloubení prvotního motivu samoty (bublající pramínek v prlběhu celé noci). Když jsem například četl Santóku, ani on se těmhle motivům nevyhýbal, ale nikdy je zároveň nestavěl na odiv. Haiku by mělo být stále postavené na pozorovnání v přítomném okamžiku. Z hlediska zenu je problém v tom, že ve chvíli, kdy splynu s pozorovaným, přestává existovat JÁ, které pozoruje, ale asi by nebylo fér chtít od každého básníka haiku, aby byl zároveň zenovým mistrem, takže by pak mohlo být v pořádku, že se do pozorování vnější věci prolne pozorování sebe sama. No nevím... :o)

Morfeus: Mrzí mě, že jsem se na svou otázku nedočkal odpovědi. Co by tedy haiku mělo mít, jak prvky jsou povinné, totiž takové, bez kterých haiku nelze označit jako haiku. Nevyhýbej se, odpověz přímo.

Morfeus: Morfee, proč tolik emotivních metafor, vyjádři se věcně, co přesně se ti na textech nezdá a jaký klíčový prvek podle tebe chybí?

Psavec: Po vzoru pana Límana platí rozvolnění formy pouze pro překlady...

Víš přece , že tu máme výraznou free-form školu a že její texty zařazujeme pravidelně do sborníku, to je ale především proto, že 5-7-5 není nejdůležitější pravidlo haiku a v případě dodržení ostatních pravidel je možné od něj občas ustoupit a přesto považovat text za dokonalé haiku.

Karpatský: Já jsem hlavně rád, že tady je možnost řadit díla do sbírek, mnohem lépe se v nich pak vyznám i já osobně - a navíc vzniká přehledný celek i pro čtenáře. U těch překladů a teorie haiku mi to přijde hodně důležité.

Karpatský: Mně se stín borovice taky hodně líbil, trochu jsem bojoval s tím, jak to vyjádřit stručně a přitom jasně - a jsem rád, že se to povedlo.

gajda: Díky za komentář. Je pravda, že po formální stránce se mi Majakovskij často líbil a je možné, že část jeho experimentu s tvarem jednotlivých slok si nesu v sobě. Ne snad, že bych na to myslel při psaní téhle básně, spíš jde o to, že mi při čtení jeho textů utkvělo v mysli, že je možné s tvarem slok různě experimentovat - a té tendence jsem si pak všímal i u jiných.

Pokud jde o odpověď na tvou otázku, tak většinou využívám odsazení k tomu, abych buď sloku nějak tvaroval, nebo abych dal najevo, že má přijít delší pomlka nebo prostor k zamyšlení.
Tady je to, myslím, obojí, jednak sloky tak nějak imitují proměnlivost mraku a jednak odsazení naznačuje delší pomlku mezi úvodním a následujícími verši, jako kdyby první verš byl vstupní obraz a následující dva jeho rozpracováním.