Jarda468: Děkuji.

puero: Ano, podle takových not hrají všichni. Ale doba nabízí nepřeberné množství melodií a do určité míry si můžeme vybrat kterou z nich chceme žít, nebo si alespoň uvědomit, zda se nám ta naše vlastně líbí - a vystoupit z toho. Netoužím nikoho vytahovat... ale to neznamená, že pozorovat podobné příběhy z venku ve mně nevzbudí emoce. Zvlášť když je rána ještě čerstvá. Tak moc čerstvá, že je až neuvěřitelné, že u stejného člověka už se může odehrávat zase znovu ten stejný příběh, jen s trochu jinými kulisami... ty náušnice a příjmení mají funkci symbolu, ale zároveň ani trochu nejsou nadsázka.

Přidala jsem ještě III., která k nim symbolicky patří, byť jsem ji původně chtěla vložit samostatně. Ale vlastně tu myšlenku trochu rozvíjí, jde zase dál, emoce už nejsou tak rozbouřené.

puero : to byly letní projížďky lodí v noci, a je to jen vyjímečně, miluji to místo kolem Karlova mostu. A přitom foceno telefonem. Jinak ti děkuji a přeji krásný pobyt v Praze.

Homér: Tos vyhmátl přesně. Veleboucí. Být tam krátké i (velebouci), byl by to dokonalý název pro nějaký druh lesních brouků.

Jarda468 : je nabitá emocemi, temnými obrazy a hlubokou symbolikou! Ve verších cítím melancholii, tajemství a zvláštní pouto mezi poutníkem a samotným městem. Vystihuješ atmosféru města, jeho živé a temné stránky. Je zvláštní, ale má něco do sebe.

puero: A co veleboucí? To je originál.
Já u těchto básní bohužel nejsem schopen udržet pozornost.

Vždycky tu máš pěkný obrázek. Těším se za týden, že se po dlouhé době zase projdu po Karlově mostě a třeba zůstanu dost dlouho, abych viděl Matičku Prahu za tmy plnou světýlek, co se odrážejí na hladině Vltavy. Ale třeba stihnout vlak, takže tak.

Pár věcí bych k básni probral. Tak např. Tenhle dvouřádkový verš je ideální pro zrýmování. Tolik to pak nebolí. A proč je na konci třetího verše otazník? Proč jsou tam vůbec otazníky?

Mlčeti Zlato : mám radost, že se ti líbí, děkuji.

Toužíš vhodit do soukolí determinismu kladivo a vytáhnout z toho mlýnku všechny oběti, které ještě můžou chodit, co? Je smutné sledovat lidi ve svém okolí, jak pracují na své vlastní zkáze. Ale oni nedělají nic jiného, než že hrají podle not, podle karet, které jim tahle doba, tenhle svět, tyhle lidi rozdali.

Jak jsem zmerčil nadpis, hned se mi vybavilo Mesto spí od Mekyho Žbirky. Co do nálady to máš podobné. Co do básnické ekvilibristiky je to ale docela jiný jazyk. Leckdy jsou pro navození ponurosti v básni zastaralé archaismy jako rov, úd, apod. asi vhodné, ale neměl by z toho dneska vzejít klon E.A. Poa. Leckdy se hodí i očesat stará klišé jako třeba mrtvá nevěsta. Ale nemělo by pak čtenáři cukat v koutku a vynucovat úsměv, pokud chceš nastolit ponurost. Noa ta gramatika... hm, ta taky spíše pobaví, teď myslím ten neplánovaný dadaismus jako nenasytný tlama, nebo toliko neviných duší... Takže, ano, zajímavé, ale jestli se básnický záměr vydařil, nevím. Co myslíš ty?

Velmi interní výpověď a krásně napsaná. Líbí se mi a hezký den.

Moc hezky napsané - přetahování se světla a tmy - reality a snění. Hlava plná nostalgických vzpomínek uprostřed krásy. Líbí se mi.

Ghúl : děkuji, že se líbí.

Večer čas moudrosti a snění.

Líbí se mi

LadyLoba: Ano... už se stalo :)

Jarda468: Jardo, moc děkuji za milý komentář.

Tyhle básně jsou pro mě tak krásné a kruté zároveň, s každou jako bych se vrátil do minulosti a prožíval ty stejné pocity znovu a dokola, jen aby se postupně rozplývaly jak pěna na rybníce, a z kruté bolesti je najednou v srdci pusto

možná je čas přestat lpět a nechat své srdce objevit jiným rytířem

Moc hezká, niterná

jupí