Jsem rád, že zkoušíš průběžně parodovat současné společenské dění, i když z parodií mi vyhovují díla, která se stylem podobají víc tomu časoprostorovému motoráčku.

A také jsem rad, že jsi zkusil/a vytvořit další ilustraci, i když její provedení není zrovna můj vkus.

Obzvláště ten projev mi připomíná hlášení o atomovém útoku v knize Wesmírný omyl (nejen tím „zalezte pod stůl“), humornou miniaturu 1. projev Hermana Schneidera (hlavně tím začátkem) a z novely Z lidstva zase film Kdyby byli upřímní (hlavně tím začátkem).

RE Singularis:
Alespoň zatím odepíšu pouze na tuto zkrácenou reakci, abych se prioritněji vrátil k odepsání na poslední e-mail.

„to, co se bude dít za 40 let, bychom nyní považovali za šílené my.“ – Myslím, že tady je prostor pro určitou komplementaritu, resp. čím víc se člověk zajímá o sci-fi, tím méně podle mě bývá překvapován budoucností, protože sci-fi se často zamýšlí i nad tím, jaké společenské důsledky může mít rozšíření technologií, které třeba teprve vznikají v laboratořích (přesto i čtenáři sci-fi nakonec mohou být překvapováni). Naopak čím víc se člověk zajímá o prastarou minulost (více konkrétnějším než zobecňujícím způsobem), tak o to šílenější mu může připadat už současnost oproti běžným lidem (povětšinu času zaměřeným na současnost, blízkou budoucnost a blízkou minulost), přestože základní obecné motivy se neustále víceméně opakují, jen v různých nových formách.

„Alex Slezina má na jednu stranu odpor ke sledování reklam, ale na druhou stranu na jejím vlastním blogu ji ty reklamy živí“ – To z hlediska možných interpretací toho díla nemusí být nutný rozpor, jelikož reklamy lze rozlišovat na různé druhy, které tam nejsou explicitně určené. Třeba personalizované vs nepersonalizované reklamy a v tomto případě nejspíš obzvláště třeba reklamy korporací vs reklamy drobných tvůrců (což lze převést na škálu), kdy Alex může nenávidět reklamy gigantů a tolerovat reklamy ostatních relativně drobných tvůrců, aniž by to bylo paradoxní.

„spodní ruce“ – Už jsem několikrát slyšel vtipy na principu, že mužský pohlavní úd je třetí ruka a ta kontroverzní pohádka to ještě víc rozšířila. Takže vzhledem k tomu, že daný úd se nachází ve spodní části těla (minimálně oproti pozorující hlavě), tak slovní spojení „spodní ruka“ může vyznívat i jako synonymum pro „třetí ruka“ v tom primitivním smyslu.

„Nechci na komentáře odpovídat po cestě, to by mi opravdu zničilo životní styl.“ – V té větě si dokážu představit několik významů, které spolu mohou, ale nemusí souviset (člověk od člověka). Přičemž prvotním východiskem je, že sám neodepisuji na komentáře po cestě, načež se lze zamyslet, jaké to může mít důvody u mě plus jaké důvody to může mít u ostatních. Někdo si při cestě třeba rád jen čte, někdo se jen zamýšlí, někdo je zvyklý při cestě odpočívat, někdo je příznivce veřejné dopravy a chce si to užívat, někdo rád poslouchá, o čem se baví spolucestující, někdo se po nich rád kouká, když se zrovna nekoukají oni, někdo jen rád poslouchá písničky ve sluchátkách, někdo si rád povídá přímo se svými pravidelnými spolucestujícími, někdo je frotér, někdo rád hraje hry na mobilu, někdo rád pozoruje ubíhající obraz za oknem, někdo si rád zapisuje své postřehy a nápady, ... Takže obecněji by se dalo říct, že různí lidé mají různé cestovní návyky, kterých se člověk od člověka drží větší či menší měrou. A ten, kdo mě zná, si může představit, které důvody na mě pasují lépe. Jinak se tedy domnívám, že dnes by většině lidí nevadilo odepisovat na komentáře cestou.

A ještě jsem se vlastně zapomněl zeptat: proč poslední dobou svá díla pojmenováváš podle číselné řady?

Re Miňko:
Děkuji za pokus o odkaz na Stopařova průvodce Galaxií, ale dvě hlavy měl Zafod Bíblbrox, ne Ford Prefect.

Re Alex Slezina:
Nečekal bych, že už i ty si necháš přišít druhý pár rukou. Kdybys něco napsala před operací, mohli jsme ti doporučit mnohem kvalitnější kliniku plastické chirurgie. Bylo by to sice dražší, ale jen nepatrně, protože používá jinou technologii, která je kompatibilnější s vymoženostmi, které používá firma C. Touhle dobou už bys druhým párem rukou hrála tenis.

Jsem rád, že jsi se pokusil/a napsat něco z oblasti mého oblíbeného žánru sci-fi, i když to pro tebe není typické. Podle mě to dílo dnes celkem dobře upozorňuje na nebezpečí relativizace představy o normalitě, která se ve skutečnosti vyvíjí. Takže si myslím, že jakožto člověk se vzděláním v IT máš potenciál psát i další dystopická díla, ;).

Je zajímavé, že ústřední téma tvé povídky se podobá dosud nepublikované části mé série článků Politické uspořádání buněk lidského těla, kde jsem už 9.9.2020 spojoval kapitalismus a mnohorukost, což myslím rozhodně není typická asociace. (Na rozdíl třeba od toho Zafoda Bíblbroxe a zvyšování počtu končetin.) Takže by mě celkem zajímalo: jak to napadlo tebe?

Mohu uvést i citát, ale bude vytržený z kontextu, takže nebude úplně zjevné, že je tam metaforicky řeč o kapitalismu: „Podobně kdyby nám na těle rostlo třeba více rukou, aby přežívaly jen ty, které třeba budeme používat nejčastěji, tak by nám to spíše komplikovalo život. Nějaký blázen (třeba Zafod Bíblbrox) by možná chtěl mít třeba tři ruce, ale když se podíváme na žáby, kterým motolice Ribeiroia ondatrae zvýšili počet končetin (skrze stimulaci produkce růstových hormonů), tak zjistíme, že by to pravděpodobně bylo velmi nepraktické. Jelikož ta motolice to dělá, aby daná žába byla bezbranná a snědl ji pták, který je jejím cílovým hostitelem.“

„tento blog [...] se už dvakrát stěhoval, aby [...] nemuseli jste si instalovat emulátor“ – Když se v evoluci života ustálila třeba proteosyntéza, snad se v technologické evoluci nějakým způsobem ustálí třeba i způsob sdílení textů.

„Nosím kapesní hodinky na řetízku“ – Jsem rád, že mohu alespoň částečně chápat skrytý původ/ význam této části textu. Obdobně i v několika dalších případech.

„...................... (skryto)“ – Není mi jasné, jak je to míněné. Jako skrývání konkrétní emailové adresy (z jakého přesnějšího důvodu vzhledem ke kontextu?), nebo jako skrývání vysvětlení, co to e-mail znamená?

„spodní ruce“ – To mi připomnělo článek o kontroverzním dětském seriálu John Dillermand, který jsem dnes četl. A myslím, že někteří lidé takové slovní spojení mohou považovat za vtip se sexuálním podtextem i bez nutnosti číst podobný článek.

„sotva před patnácti lety, což se sice v dnešním rychle se měnícím světě považuje za opravdu dlouhou dobu“ – Dobře použitá věta.

„navíc mám na novějších tričkách a svetrech spodní rukávy odstřižené a zašité“ – Pobavilo, xD.

„v částečném umrtvení [...] nabízeli slevu, když bych při operaci sledovala nekonečný proud reklam“ – To je celkem zajímavá dystopická představa. Ale myslím, že by se tam hodil pojem „lokální anestezie“, protože pokud vím, tak při částečném umrtvení by bolest byla jen snížená, a kdyby při sledování reklam Alex cítila bolest, tak by reklamy mohly fungovat obráceně - vytvářely by averzi vůči tomu, co mělo být propagováno. Takový zvláštní Mechanický pomeranč.

„v podstatě mrtvé ruce. Žádný cit.“ – Ze způsobu, jakým je to popsané, to vypadá, že spojování nervů nebylo součástí operace a spoléhalo se na to, že se na ruku navážou nová nervová vlákna. To by podle mě samo o sobě nefungovalo, i když rozhodně nejsem odborník na transplantace. I při nejlevnější sci-fi operaci bych předpokládal, že by se pokusili vytvořit nějaké nové základní nervové spojení, jehož důsledkem by bylo, že už na začátku by nějaké vjemy byly (pokud by nové ruce nebyly pod vlivem lokální anestezie).

Nejsem si teď jistý, jakým způsobem je řízeno třeba uvolňování a zpětné odfiltrovávání tkáňového moku, takže teď neumím vyloučit možnost, že nějaké základní nervové spojení s CNS (vč. míchy) může být podmínkou životaschopnosti kterékoliv části těla.

Pokud by však nějakým způsobem bylo myslitelné vytvořit nervová spojení dodatečně, tak by hlavní postava pravděpodobně musela brát nějaké látky stimulující růst neuronů na rozhraní těla a nových končetin. Přičemž minimálně v případě uměle vytvořených končetin by se dalo spekulovat třeba o částečné genetické modifikaci některých buněk tak, aby produkovaly proteiny, které by umožnily cílené uvolnění růstových faktorů neuronů (třeba z nějakých specializovaných fosfolipidových obalů vpravovaných injekčně) tak, aby to bylo možné v postembryonální fázi života.

Ale v povídce to, vzhledem k obvyklému vkusu čtenářů, myslím není potřeba tak rozepisovat. Stačí napsat něco ve smyslu „nové léky na cílenou stimulaci růstu nervů“.

Také se domnívám, že kdyby na nervový systém člověka byly připojeny další končetiny a nějakým relativně odpovídajícím způsobem (aby do nových končetin vedly nervové výstupy z pohybového centra mozku), tak by to pravděpodobně vedlo k tomu, že člověk by chtěl pohnout třeba starou levou rukou a pohnul by současně i novou levou rukou (přičemž podobnost pohybu by záležela na míře, jakou by výstupy byly napojeny na analogické vstupy v nové ruce). Podobně jako když většina lidí chce pohnout jedním prstem na noze a pohne několika prsty současně.

Pokud by se však čtyřrukost stala relativní normou, tak by z teoretického hlediska bylo mnohem snazší a pro člověka snesitelnější provést genetickou modifikaci zygoty tak, aby se člověk narodil rovnou s více končetiny než normálně (a tím by se také pravděpodobně odpovídajícím způsobem vyvinulo mozkové centrum). Už třeba byly provedeny pokusy na octomilkách, že když se jim někam vpraví asi kmenová buňka obsahující určitý protein, tak se v tom místě začne vytvářet (druhově specifické) oko, ale bude nefunkční, protože k němu nepovedou odpovídající nervy. To by však mělo jít napravit sofistikovanější modifikací.

„Nechci na komentáře odpovídat po cestě, to by mi opravdu zničilo životní styl.“ – Nejsem si jistý, kolik lidí tu větu v dnešní době pochopí nějakým přiměřeným způsobem.

„kvůli licenčním podmínkám na software nemůžou lidem půjčit rehabilitačního robota domů“ – Vztahují se obdobné licenční podmínky na něco už existujícího, nebo tě to jen tak napadlo?

Bylo mi řečeno, že tato povídka se podobá surrealistické cestě, jakou se Víťa dostal k Nicku Herbertovi v knize Wesmírný omyl (2011) a z tohoto hlediska určitou měrou souhlasím. Avšak ten proces ve Womylu je o něco logičtější, než se na první pohled zdá.

Komu nevadí spoilery, může si přečíst tento odstavec. Víťovo vědomí je nejprve odpojeno od vnímání reality a pak se jako jakýsi myšlenkopocitový avatar dostává do své mysli, kde se jeho představa o okolnostech toho stavu asociativně stává novým místem, kde se nachází. A když se Nick Herbert snaží dočasně propojit světy jejich myslí, tak se Víťa ocitá v jakýchsi syntézách volných asociací dvou různých lidí. Proto se tam postupně objevuje třeba jak brašna, tak hřebíky.

Každopádně ta Víťova mysteriózní surrealistická cesta je inspirovaná mj. mým zážitkem, když jsem jako dítě měl vysokou horečku a různě jsem při tom blouznil.

Co se týče povídky Kámen logiky, tak z absurdního úseku mi nejzajímavější připadají části s cukrárnou a první, kde je výrok: "Bezdomovec prodal Evropu indickému králi!" I když myslím, že bych dokázal vymyslet ještě o něco bláznivější, což však určitou měrou může záviset i na vkusu čtenáře.

A ještě mě napadá, že někteří čtenáři mohou některé sofistikované myšlenky vnímat podobným způsobem, jako tu nesmyslnou cestu, přestože mohou být logické, jen přesahující interpretační schopnosti daného čtenáře.

K tomuto dílu jsem napsal komentář tak dlouhý, že jsem ho publikoval jako samostatné dílo nazvané „Komentář k úvaze o schopnostech rozlišovat“ a sem dávám jen zestručněnou verzi.

Myslím, že ten druhý odstavec celkem dobře parafrázuje můj citát z Wesmírného omylu: „Každý vidí svět jinak, a přitom se všichni dívají na jedno a to samé.“

Čím víc novějších verzí a různých odvozenin něčeho vznikne, tím spíše může nějaké předchozí dílo být čím dál víc zapomínanější. To je problematické z hlediska historie, protože takto lze salámovou metodou upravovat naší představu o dějinách.

„v paměti mu nakonec skončí představa o mistrovském prospěcháři“ – V tom odstavci to podle mě celkem skřípe na základě toho, že něco jako komplementární pojetí tam vyznívá podřadně, kdežto jednostranné pojetí osobnosti jako nadřazené, přestože skutečnost obvykle bývá komplementární (ne jednostranná) a teoreticky by tedy blíže skutečnosti molo být komplementární pojetí, i když pochopitelně spíše v podobě propracovaného románu než v podobě představy běžného čtenáře o dvou jednostranných protichůdných románech o téže osobnosti.

Co se týče „vidění fotografie jablka“, tak člověk může říct „Viděl jsem jablko.“ a chápat to jako zkratku pro „Viděl jsem fotografii jablka.“, pokud nepovažuje za nezbytné zdůraznit, že to bylo skrze fotografii. Na druhou stranu i výrok „Viděl jsem fotografii jablka.“ je velmi nepřesný vzhledem k tomu, že naše vidění je zprostředkované mj. skrze fotony, nevidíme přímo.

Nesouhlasím moc s kritikou názoru, že začínající spisovatel by se měl snažit o originalitu. Sám/ sama jsi psal(a), že začínající spisovatelé mají tendenci přehnaně kopírovat. Takže z tohoto hlediska cesta směrem k originalitě vede přes dynamickou rovnováhu literární stereotypnosti a experimentálnosti, což by měl být ideál.

Také nesouhlasím s tím, že by představy vzniklé v hlavě vnímatele neměly žádnou náležitost k představám autora díla, natož že by bylo problematické, když si autor činí určitý nárok na dílo, které vytvořil. Na vnímatelově představě o díle se totiž podílí jak vnímatel, tak autor zprostředkovaně skrze dílo, přičemž přesnějším vyjádřením je, že „autor díla“ bývá spíše hlavním spoluautorem díla a dalšími spoluautory jsou všichni, kteří ho ovlivnili tak, že bez jejich zapříčinění by dílo bylo něčím jiné (klidně i nějakou nuancí).

Pozor, spoiler:
Jinak jsem byl relativně trefně upozorněn, že se toto dílo podobá části závěru mé knihy Wesmírný omyl, kde se také věnuji genetice a kritice určitých lidských vlastností. Jinak tam píšu ještě o vzniku života, evoluci či mnoholidském organismu, ale místy si tam dělám srandu v rámci humorného sci-fi.

Vypadá to jako průběžná snaha mladého člověka naučit se používat některé odborné pojmy. Rozhodně to není ani zcela mimo, ale ani úplně správně řečené. Každopádně si cením snahy o nějaké zamyšlení.

Je poněkud úsměvné, že slova „geneticky zakořeněná sobeckost“ odkazují na poznámku pod čarou o „sobeckém genu“. Pravděpodobně došlo k záměně významu pojmu „sobecký gen“, protože to neoznačuje nějaký určitý gen, který by vyvolával sobeckost člověka, nýbrž se tím myslí, že přirozený výběr probíhá nejen a úrovni jedinců, ale i na úrovni jejich genů. Metaforická sobeckost genů může klidně vést k tomu, že výsledný organismus bude altruistický, pokud přirozený výběr povede k upřednostnění genů zvyšujících pravděpodobnost altruismu jedince. Jinak u pojmu sobecký gen je otázkou mj., nakolik můžeme hovořit o „přirozeném výběru“, když geny neinteragují s okolním divokým světem přímo, nýbrž velmi zprostředkovaně skrze tělo, což nějakou měrou znamená něco jako „umělý výběr“.

Když už je řeč o sobeckém genu a vztahu mysli a těla, tak mě k jinému Dawkinsnově pojmu, přesněji „slepý hodinář“, resp. k metafoře na přirozený výběr, který Dawkins přisuzuje i genům, napadá, že tím implicitně vzniká pojem „slepý gen“, což značí neschopnost samotných genů přímo vidět své důsledky (fenotyp a rozšířený fenotyp), a pokud zůstaneme v Dawkinsnově paradigmatu (ať už skutečnosti odpovídá více či méně), tak se to velmi podobá pojmu „slepá vůle“ od Arthura Schopenhauera, který je vysvětlován metaforou, že vůle je jako statný slepý muž, který na ramenou nese chromého ale vidícího muže (vědomí). Takže podle mého to vypadá, jakoby „slepá vůle“ byla jedním z prekurzorů vzniku pojmů „sobecký gen“ a „slepý hodinář“, přičemž neodarwinismus se mi jeví kompatibilní s nejen Schopenhauerovým iracionalismem.

A když tvrdíš, že „inteligence je geneticky dědičná“ a v dětech zůstane „námi zvýšený potenciál“, tak to zní jako lamarckismus, který je převážně vyvrácený až na pár velmi specifických případů, které se týkají spíše jednobuněčných organismů. Mnohem pravděpodobnější je epigenetická dědičnost, ale momentálně neznám studii, která by to v případě inteligence vyvracela či potvrzovala. A možná nejpravděpodobnější je kulturní dědičnost, resp. když jsou inteligentní rodiče, tak na své dítě mluví o to inteligentněji než jiní rodiče, čímž spíše může dítě dosáhnout vyšší inteligence, než kdyby ho vychovali méně inteligentní rodiče.

Mohl bych toho namítnout víc, ale vybral jsem to, co mi přišlo nejzajímavější. A jak už jsem psal, každopádně si cením snahy o nějaké zamyšlení.

RE Singularis:
Mě dává smysl i to, že se Víťa dostal do budoucnosti mimo Zemi (u Marsu), aby se vyhnul přímé konfrontaci s dystopickou společností, jejíž vliv směrem od Země k Marsu slábne.

Líbí se mi tvá komplementární teorie parodií, resp. že je potřeba neodchylovat se od původního díla moc, ale ani málo, aby byl prostor k vyjádření.

„Čtenář se pak může těšit, jak tam bude zparodovaná nějaká část, kterou si v původním díle oblíbil“ – Těšit se může, ale zda se dočká, to je věc jiná vzhledem k tomu, že v parodii spousta věcí chybí nebo tam jsou jen letmo. Obzvláště surrealistické a fantasknější sci-fi prvky jsou z velké části odfiltrované a nejsem si jistý, že by to bylo v zájmu parodování.

Chybí tam třeba: popis hyporga, Edutroňané, ÚN jako šílená baletka, zverimex, robotické tělo, telebus, kybergoťáček, VORNET, popelnice Ema, potulný prodejce volantů, stanice Jeřábek, depo na Zemi, SSZSOL, holografická Země, začínající spisovatelé z kavárny Na kraji světa, připálená polévka, počáteční písmena Odpovědi, hlášení o atomovém útoku na Lomnici, popis životního cyklu punfofála, létající železobetonový ostrov Nicka Herberta, kybervirus, míček Hopi, projížďka nákupním vozíkem, opilostní záhada, Víťův pokoj a v neposlední řadě večírek, ze kterého odešel Čas. Chápu, že těžko zparodovat vše, ale spíše chci říct, že s tím těšením se (a dočkáním) to nemusí být tak jednoznačné.

Pár dalších postřehů:

„Tohle není Evropa. To je Europa!“ – Je zajímavé, že Evropa se nejen anglicky řekne Europe (dokonce i slovensky je tem „u“ místo „v“), protože (pokud vím) kdysi bylo v latině nejednoznačné rozlišení psaného v/u, a když většina „Evropy“ začala používat v názvu „u“, tak naši předkové z omylu či protestu používali „v“. A díky tomu dnes můžeme rozlišovat mezi Evropou a Europou, aniž bychom museli zachovávat stejné poslední písmeno.

„Já jsem Marťan“ – To je celkem zajímavé vzhledem k tomu, že jsem před pár dny našel téměř zapomenutou verzi Wesmírného omylu nejspíš z 9.5.2007, kde Vena (původnější jméno Víti) ještě nepocházel ze Země, ale z Marsu.

A také jsem si uvědomil, že tvůj způsob parodování Wesmírného omylu se snaží co nejvíc zachovávat původní principy, takže i když jsi přiš-el/la s několika dobrými nápady, tak na vývoj děje nemají zásadní vliv. A určitou měrou tedy jde o popis děje Wesmírného omylu, i když je zahalený do substituovaných slov v parafrázování.

RE Singularis:

(kapitola o číšníkovi/ ÚNovi) „tvoje provedení hodně dobře odpovídá označení „neokapitalistická““ – Možná, ale možná to lze také relativně snadno přepsat tak, aby to vyznívalo třeba jako komunistická či anarchistická „restaurace“, protože každá politická ideologie má mechanismus, jak chlácholit a regulovat své stoupence.

1) Neokapitalistická restaurace (tvá původní verze): „V neokapitalismu je vše zdarma, čímž se liší od již zastaralého kapitalismu tržního typu. Ale vše se smí jen se souhlasem vlastníka,“ odpověděl číšník.

2) Komunistická restaurace: „V komunismu jsme si všichni rovni, takže vše je zdarma, čímž se lišíme od tyranského kapitalismu. Ale vše se smí jen se souhlasem zástupce Strany,“ odpověděl číšník.

3) Anarchistická restaurace: „V anarchismu si můžete dělat co chcete, klidně jíst bez placení, čímž se liší od kapitalismu. Sice kdokoliv má svobodu vám v tom zabránit, ale máte štígro, že já i ten, co si klade nárok na tuto loď, také chceme, abyste se dobře najedli,“ odpověděl číšník.

„to bys tam musel mít něco jako Daleky z Doctora Who.“ – Ty jsem původně plánoval zparodovat až v asi třetím díle, ;). Ale pokud dokončím druhý díl/ dvoudíl, možná se tam mihnou.

Některé návrhy na vylepšení:

Místo toho tvého začátku by se dalo spíše navázat na první větu Wesmírného omylu a zparodovat ji třeba takto: „Co kdybych na začátek napsal, že nevím, jaká první věta by byla nejlepší?“

Ty „méně důležité“ věci bych napsal vtipně jako třeba „válet se opilý na silnici, mít nepoškrábaný lak auta a hádat se kvůli ideální poloze záchodového prkénka.“

Místo věty (o vzkazu do budoucnosti) „Vložil jsem ho do lahve, zazátkoval a hodil do řeky.“ by mohlo být: „Vložil jsem ho do časové schránky v podobě lahve, pečlivě ji zazátkoval a hodil do řeky, kde se rozflákala o kámen, čímž se myslím vzkaz teleportoval do budoucnosti.“

Místo věty „lahve z tříděného odpadu se recyklují, takže by se moje zpráva nikdy nedostala do budoucnosti.“ by mohlo být „lahve z tříděného odpadu se recyklují, takže se dostanou do jiné dimenze a ne do budoucnosti, to dá rozum.“

Za „úspěšně unikali spravedlnosti“ by se daly doplnit věty: „Ale nikdy jsme nedělali nic závažného. Třeba když jsme vykrádali banku, tak jsme si vzali jen tolik, abychom mohli naplnit vanu lízátkami. Nebo když jsme při exkurzi umísťovali bombu do Poslanecké sněmovny, tak jsme dálkové ovládání schovali tak, aby ho nikdo nenašel.“

A tvou reakci na můj komentář si teprve přečtu.

Celkem dobře jsem se při tom pobavil, :D, i když třeba některé vtipy byly jen trochu obměněné parodie na ty mé. Zasmál jsem se hlavně u (záměrně zkracuji tak aby z citací vtipy nebyly zřejmé): (1.) „hodil do řeky“, (2.) „rozpadla v momentě“, „procházkou po zahrádce“, (3.) „předběhly jiné osoby“, „míchačce“, „oddělení ovoce a zeleniny“, „bonus třiatřicátý nůž“, „patřila ještě k těm normálnějším“, (4.) „objevovat rozumné věci“, „To je Europa“, „ani nepřišli na to“, (5.) „a jiné podobné klukoviny“, „snadno z něj učiní svoji potravu“, (6.) „v akvaparku“, (7.) „Oblůda“, (8.) „jeho smluvní podmínky“, (9.) „jednu z našich hlav“, (10.) „rozdíl mezi jističem a pojistkou“, „nejsem sexista“, (11.) „existovaly Vánoce“, „od mala píšu seznam“, „s hlasem Karla Čapka“, „čímkoliv, co umí mluvit“, (12.) „Každého něco řídí“, (13.) „pán času“, „teleportovat zapomenuté“, „protože vedení monologu“, „které ty roboty vyrobily“, (14.) „není to zločin“, (15.) „kradené BMW“, „Kde ses učil rozpoznávat“, „zmutovalo na černou díru“, „vymyslel, abys obhájil“, „chytil poslední naděje“ a „v kadibudce pivo“.

Ale uvědomil jsem si, že některé vtipy vyznívají mnohem lépe, když člověk zná původní knihu. Třeba u tvého „komunistického hypermarketu“ není tak zřejmé, že se jedná o parodii na rabování, to až později, což je podle mě pozdě. Nebo hned tu další zmínku o akvaparku pochopí nejspíš určitě jen ten, kdo si přečte knihu.

Tím jsem si také uvědomil, že bych neměl dál číst třeba „Svižný průlet intuicí ticha“, dokud si nepřečtu Hudbu ticha, protože bych si při prvním dojmu vybavoval, jak jsou vážně míněné věci nejspíš znevažovány v parodii.

Díky té parodii jsem si také uvědomil, jak je až šílené, kolik věcí z mé knihy se vyplnilo. Tím nemyslím jen některé z představ o budoucnosti, ale i to, že jsem některé podobné události pak zažil, i když neměli formu sci-fi. Třeba jsem byl v hypermarketu přeplněném spoustou výstředních lidí z hudebního festivalu, z nichž někteří tam rabovali (já ne), ale bylo jich tam tolik, že tomu vedení nestíhalo bránit, panovala tam skoro až postapokaliptická atmosféra a některá oddělení byla až překvapivě (vzhledem k počtu lidí, ne vzhledem k jejich zájmům) vylidněná, jen se občas něco válelo na zemi. A některé šílenější synchronicity ani nechci říkat. To abych příště raději psal knihu jen o Přirozené mnohobytosti, aby se realizovala ta, :D.

Jinak se mi moc nelíbí, že do toho zatahuješ komunismus, ale myslím, že chápu, co tím paroduješ.

„nemáme souhlas vlastníka, abychom odešli“ – Myslel jsem, že tam bude něco jako: „Pozřeli jste vlastníkovo jídlo, jehož molekuly se teď stanou vaší součástí a jejich vlastník nedovolí, aby opustily tuto loď. A pokud nechcete zemřít, tak s každým dalším jídlem vstřebáte další vlastníkovy molekuly, takže je už nikdy nevyměšíte všechny!“ Takže mě vlastně trochu překvapilo, když princip zůstal v podstatě stejný jako v knize, skoro včetně stylu provedení, xD.

„stoleí“ – Není mi jasné, proč je to „t“ přeškrtnuté, pokud to není experiment, zda si toho někdo všimne a upozorní na to.

V parodiích nesrovnalosti sice tolik nevadí, ale všiml jsem si, jak na začátku tvůj „Víťulíneček“ kritizuje auta a naopak v začátku poslední kapitoly pomáhá jedno bez ostychů přepravit se zmínkou, že nemá řidičák, aniž by tam bylo nějaké vysvětlení názorového obratu.

RE Singularis:
Slovy „předem jasné reálie“ jsem nemyslel, že by bylo předem jasné jejich pořadí, ale že universum Ester Krejčí existovalo před napsáním Přetečení zásobníku, kdežto obsah mé věty z velké části vznikal v průběhu jejího psaní.

„dávat smysl samo o sobě“ – Ano, před slovem „dávat“ jsem zapomněl dát slovo „spíše“, čímž chci říct, že jednovětný popis z díla „Čočka kanálem lemuje (slovorost)“ podle mě z hlediska obvyklosti znalostí dává větší smysl bez potřeby spojení s informacemi z jiného díla („samo o sobě“) než „Přetečení zásobníku“, protože se intenzivněji týká témat, které může znát víc lidí, např. kreativita.

„Tak proč si je nepodtrhneš?“ – Protože zas tak velký smysl to dílo pro mě nemá. Raději si podtrhnu třeba nějaká témata v naší e-mailové komunikaci, ;).

V e-mailu Einsteinovu hádanku jen zmiňuji jako určitý příklad něčeho bez dalších podrobností, ale sem to myslím zapadá lépe. Je to také spousta různých faktů, které také sami o sobě nedávají moc smysl, ale když je doplníš o tu otázku, tak je to hned zajímavější, aniž by ti popisovaní fiktivní lidé a místa museli být součástí nějakého dalšího díla, které by člověk musel poznat. https://cs.wikipedia.org/wiki/Einsteinova_h%C3%A1danka

RE Singularis:
Ano, je to také dlouhá věta zakončená svým začátkem jako mé dílo „Čočka kanálem lemuje (slovorost)“ ( https://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=41162-cocka-kanalem-lemuj
e-slovorost ). Přetečení zásobníku jsem si přečetl až pak v návaznosti na tvé upozornění (čemuž odpovídá i čas v záložce Přečteno), takže to vypadá, že když někdo zkusí psát dlouhou větu, tak ho pravděpodobně při zamyšlení nad jejím zakončením napadne navázat ji na její začátek.

A co se týče toho, že mé provedení jsi oznčil(a) za „podstatně lepší“, tak mě napadá pár možných důvodů. Ty jsi se nejspíš snažil(a) předem jasné reálie vměstnat do jedné věty, kdežto já ji vymýšlel za pochodu. Takže možná když taková věta vzniká jako zápis skutečného děje, tak je to přirozenější a čtivější.

Možné je i to, že deníkovitě vrstvené myšlenky jsou pro takový styl vhodnějším obsahem než popis fiktivního světa (který jsem mimochodem zatím téměř nepotřeboval k pochopení epizod seriálu Ester Krejčí, i když Dodatky ve své knižní podobě jsou zajímavé sami o sobě). Nebo možná přesněji já psal něco, co myslím může dávat smysl samo o sobě, kdežto toto tvé dílo dává smysl spíše v kontextu Ester Krejčí, ale lidi, kteří ji (moc) neznají (a třeba ani znát nebudou či nechtějí), je to sbírka spíše zbytečných informací, i když i sami o sobě mohou být místy trochu zajímavé.

Navíc mám pocit, že jsi se snažil(a) posouvat od tématu k tématu co nejrychleji, což vytváří pocit velmi roztěkané pozornosti, kdežto já psal svým tempem, jak mě to napadalo.

Připouštím však i to, že tvé provedení je celkem rychlý způsob, jak si udělat představu o části kontextu Ester Krejčí, ale předměty faktů by ve větě mohly být podtržené, aby se v tom člověk mohl snáze pohybovat po vlastní ose čtení.

Jinak mi to připadá trochu jako Einsteinova hádanka (kterou už jsem zmínil v rozepsané odpovědi na tvůj e-mail, jenž mi ji připomněl), ale bez hádanky na konci. Takže by bylo zajímavé přepracovat to tak, že by k tomu šlo doplnit otázku na něco, co z toho zdánlivě nejde zjistit.

„kryčí jméno“ – Předpokládám, že tam má být „krycí jméno“.

Znám doktorku, které se Windows začal aktualizovat v pracovní době, trvalo to zhruba půl hodiny a během té doby musela nechat objednané lidi dřepět v čekárně, jelikož neměla přístup k potřebným informacím. A ještě větší „srandou“ prý je, když se začne aktualizovat počítač napojený na nějaký přístroj, který je potřeba nechat zapnutý. Jakoby si někdo myslel, že aktualizace operačního systému jsou důležitější než lidský život. Kdo ví, třeba si Windows z počítačů po celém světě, skrze proprietární software, dělá bezplatnou „pracovní sílu“ pro tajné distribuované výpočty (zaměřené na posilování vlastní moci), které přijímá a hotové odesílá v čase aktualizace...

Singularis: "kontrolovat myšlení všech lidí a veškeré jejich vzájemné interakce" - Ano, je to pochopitelně narážka na současné tendence na internetu a jeden z důvodů, proč mi ta dystopická možnost přivlastňování lidí skrze autorská práva na to, co sledují, připadá jako aktuální téma do povídky, ;).

none: "Novodobé JZD" je pochopitelně humorná narážka na známou firmu, která je v Česku, mj. vlivem své politické provázanosti, nejefektivnější v čerpání evropských dotací (z nichž nějaká část je určená pro malé farmáře). Snad už není potřeba ten název psát. Zaměstnancům této firmy nepatří pole ani používané výrobní prostředky obdobně jako v JZD. A pochybné jsou i způsoby, kterými tato firma pohltila některé konkurenční firmy. Takže malí soběstatkáři, kteří vlastní svá políčka a nejde jim o kumulování moci, ale spíše o poklidné soužití s přírodou, jsou pochopitelně opozicí této firmy a nechtějí jí prodat svá políčka. Jinak existují i různé mezistupně mezi soběstatkáři a novodobým JZD.

Ano, dnes se bez pořádných dotací nevyplácí chovat krávy. Obzvláště jak byla ta šílená sucha a je méně sena.

Singularis: Jinak v návaznosti na tu mou myšlenku (ne)autorství ( obzvláště poslední odstavec tohoto článku https://swortys.blogspot.com/2018/10/udivova-reforma-skolstvi.ht
ml ) a tvé dystopické pojetí u Molocha mě napadá, že chápeme-li náš mozek jako úložiště, tak třeba zhlížením filmu dochází k jeho "kopírování" do mozku. Takže když třeba zavzpomínáme na oblíbenou scénu z toho filmu, tak si bezplatně jakoby přehráváme jeho částečnou "kopii" v naší hlavě, což by nějaký byrokratický hajzlík mohl zneužít ke svému obohacení (obzvláště pokud jsme si zaplatili pouze zhlédnutí filmu bez možnosti vytvářet si soukromé kopie). S trochou nadsázky se dá říct, že třeba filmová studia programují občany. A když tu antiutopickou vizi přeženu, tak si lze představit, že společnosti skupující autorská práva (nejen na filmy) by se v budoucnosti na základě analýzy vzpomínek jednotlivých občanů mohli vzájemně přít, který člověk (resp. jeho mozek) které společnosti z hlediska autorských práv z kolika procent patří, protože v průběhu života každý člověk zhlédne spoustu nárokovaného obsahu, který spoluvytváří jeho osobnost a jeho vliv k nám přichází i různě zprostředkovaně skrze jiné lidi, které někdy nějaký nárokovaný obsah ovlivnil. A kdyby na základě toho někdo chtěl absolutním způsobem vymáhat autorská práva, tak by to znamenalo muset kontrolovat myšlení všech lidí a veškeré jejich vzájemné interakce. Z toho všeho lze odvodit různé katastrofické důsledky, a pokud chceš, můžeš o této antiutopické vizi někdy napsat další povídku, protože mě víc baví o tom filosofovat, než o tom psát povídky, ;).