Martin42:
Děkuji za obsáhlý komentář s relativně zajímavou myšlenkou, i když podle mého není zas tak zřejmá, jak se může zdát. Slunce není jediný faktor potřebný k existování života tak, jak ho známe. Můžeme si představit třeba asteroid plný organických látek a vody, který by se podobně jako Země nacházel v obyvatelné zóně slunce, ale život by tam pravděpodobně nevznikl, jelikož by tam třeba nebyla žádná atmosférická ochrana před radioaktivním zářením a s tím souvislá dostatečná gravitace, aby voda nevyprchala. Z tohoto hlediska by někdo jiný mohl říct, že planeta je bůh. Ale na Zemi kdysi pravděpodobně nebylo moc organických látek a bez nich by život vzniknout nemohl. V současnosti se předpokládá, že voda a organické látky se na Zem mohly dostat kondenzací z mlhovin a pak by někdo mohl říct, že mlhoviny jsou bůh a to už by byl třetí kandidát. Zkrátka takové odpovědi jsou silně podmíněné hlediskem, z každého pohledu vypadne jiná odpověď. Někdo by ještě mohl říct, že bohem byla první živá buňka (její vymezení by však tehdy asi nebylo tak snadné, jak bychom si mohli představovat), ... Navíc se nepředpokládá, že by hvězdy, planety a mlhoviny existovaly vždy, něco jim pravděpodobně předcházelo a z tohoto hlediska jsou sami spíše mezičlánky ve vzniku podmínek pro vznik života. Takže třeba "energii" ze slunce sice lze považovat za jednu z příčin života, ale kde byla ta "energie", když ještě neexistovalo naše slunce?

Jsem rád, že zkoušíš průběžně parodovat současné společenské dění, i když z parodií mi vyhovují díla, která se stylem podobají víc tomu časoprostorovému motoráčku.

A také jsem rad, že jsi zkusil/a vytvořit další ilustraci, i když její provedení není zrovna můj vkus.

Obzvláště ten projev mi připomíná hlášení o atomovém útoku v knize Wesmírný omyl (nejen tím „zalezte pod stůl“), humornou miniaturu 1. projev Hermana Schneidera (hlavně tím začátkem) a z novely Z lidstva zase film Kdyby byli upřímní (hlavně tím začátkem).

RE Singularis:
To slovo demokracie je tam potřeba používat opatrně, jelikož komunistická strana to dost reguluje (obzvláště ty nejvyšší vrstvy) a teď už třeba nejspíš na všečínské shromáždění asi odhlasovala další omezení demokracie pro Hongkong. Navíc demokracie neznamená jen demokratický volební systém, ale i třeba minimální decentralizaci moci, což v Číně neplatí.

Text pochopitelně opomíjí řadu aspektů v Číně, jelikož pochází z rychlovidea, ve kterých myšlenky budou vycházet střípkovitěji než v článcích na mém webu. Na druhou stranu už jsem nedávno napsal text druhého dílu rychlovidea o Číně, kde se především snažím obecně zamyslet, jaké to zhruba je být řadovým Číňanem. Video bude zveřejněno nejspíš 26.3. (19.3. má být puncofál jako ukázka z Wesmírného omylu) a později se to může objevit i tady. Ale každopádně děkuji za doplnění.

„Kultura má tedy podle mého názoru na udržování režimu větší podíl než politický systém.“ – To je celkem zajímavý postřeh, ale kultura a politika bývají zpětnovazebně provázané a těžko pak v zacyklenosti hledat nějakou nadřazenější definitivnější příčinu místo spolupříčin. Komunistická strana třeba ovládá tamní média a údajně dokonce v platformách na sdílení videí upřednostňuje videa obsahující propagandu, čímž se významně podílí na budování názorů ve společnosti, na kterou pak zase reaguje...

Myslím, že opoziční strany v Číně mohou slibovat i uvěřitelnější věci typu „dáme víc peněz na ...“ nebo alespoň „budeme podporovat, aby se dalo víc peněz na ...“ Ale nejspíš pochopitelně musí slibovat i nesplnitelné věci, aby mohly alespoň částečně a lokálně uspět s těmi reálnějšími.

A co se týče Pirátů, tak podle mého mohou být schopni alespoň zmírňovat interpretace některých věcí kolem autorských práv. Pokud vím, tak v ČR bývají tendence přijímat o něco důslednější interpretace norem EU než v některých západních zemích, protože politici nemají dost odvahy a elánu obhajovat jejich zmírňování natož obcházení.

RE Martin42:
Komunistické aspekty se v Číně projevují mj. tím, že banky poskytují různé úlevy, když se někomu nedaří splácet hypotéku, takže jen údajně 0,17% hypoték je považováno za nesplacené. V souvislosti s tím se hodí uvést minimálně ještě dvě souvislé informace. 1) 90% Číňanů údajně vlastní své domy, což je jedno z nejlepších čísel na světě (naopak třeba v poměru sebevražd má Čína jedno z nejhorších čísel). 2) Soukromé vlastnictví v omezené míře není v Číně považováno za problematické. Podle nich bylo v Sovětském svazu zrušeno předčasně, pokud vím.

Řada negativ souvisí i s tím, že Čína je dosud rozvojová země. A hodí se zmínit i to, jak Čína vysvětluje, že je v ní řada kapitalistických prvků. Údajně tvrdí, že globalizace je sice důsledek kapitalismu a Čína se musí chovat kapitalističtěji, aby v globalizaci mohla přežít a nezanikla jako Sovětský svaz, ale současně údajně věří, že globalizaci je možné časem obrátit z kapitalizujících tendencí na socializující. Resp. prý chtějí v podstatě budovat komunismus obklikou přes částečný kapitalismus. Nejprve zbohatnout rozvinutím výrobní síly tak, aby Čína neměla ve světě relevantní konkurenci a pak teprve chtějí údajně naplno tvořit rovnostářskou společnost, kde bude zboží distribuováno podle potřeb a ne podle zisku (sám Marx údajně tvrdil, že komunismus je možné budovat pouze ve vyspělé kapitalistické zemi). Je však velkou otázkou, nakolik tomu vedení Číny ještě věří a nakolik je to jen tzv. „mazání medu kolem huby“. Také je otázkou, zda lze vůbec převrátit důsledky globalizace. A i kdyby to Čína myslela dobře, tak by to nejspíš vedlo k devastaci evropské kultury...

Singularis: Bytost mimo simulaci je krajní případ pro zvýšení zjevnosti, ale někteří filosofové považují třeba i vědu za druh "metafyziky" a zpochybňují její vědeckost.

Singularis: Zatím tu knihu také bohužel nevlastním, ale pokud vím, tak ten oddíl obsahuje pouze tu citovanou větu. A odhaduji, že se tím myslí minimálně témata jako např. "Jaké má asi vlastnosti bytost, která je mimo tuto simulaci světa?", obecněji metafyzika, transcendence apod. A maximálně tím lze myslet zhruba to, že vše vyslovitelné je závislé na nějakém neověřitelném paradigmatu, a proto je nejlepší mluvit co nejméně. Případně to může být něco mezi. Ale to jsou jen momentální představy člověka, který spíše doufá, že na to video/ text narazí někdo zasvěcenější a opraví ho, ;).

PS: Mohu tvůj komentář zkopírovat na YouTube?

RE Singularis:
Alespoň zatím odepíšu pouze na tuto zkrácenou reakci, abych se prioritněji vrátil k odepsání na poslední e-mail.

„to, co se bude dít za 40 let, bychom nyní považovali za šílené my.“ – Myslím, že tady je prostor pro určitou komplementaritu, resp. čím víc se člověk zajímá o sci-fi, tím méně podle mě bývá překvapován budoucností, protože sci-fi se často zamýšlí i nad tím, jaké společenské důsledky může mít rozšíření technologií, které třeba teprve vznikají v laboratořích (přesto i čtenáři sci-fi nakonec mohou být překvapováni). Naopak čím víc se člověk zajímá o prastarou minulost (více konkrétnějším než zobecňujícím způsobem), tak o to šílenější mu může připadat už současnost oproti běžným lidem (povětšinu času zaměřeným na současnost, blízkou budoucnost a blízkou minulost), přestože základní obecné motivy se neustále víceméně opakují, jen v různých nových formách.

„Alex Slezina má na jednu stranu odpor ke sledování reklam, ale na druhou stranu na jejím vlastním blogu ji ty reklamy živí“ – To z hlediska možných interpretací toho díla nemusí být nutný rozpor, jelikož reklamy lze rozlišovat na různé druhy, které tam nejsou explicitně určené. Třeba personalizované vs nepersonalizované reklamy a v tomto případě nejspíš obzvláště třeba reklamy korporací vs reklamy drobných tvůrců (což lze převést na škálu), kdy Alex může nenávidět reklamy gigantů a tolerovat reklamy ostatních relativně drobných tvůrců, aniž by to bylo paradoxní.

„spodní ruce“ – Už jsem několikrát slyšel vtipy na principu, že mužský pohlavní úd je třetí ruka a ta kontroverzní pohádka to ještě víc rozšířila. Takže vzhledem k tomu, že daný úd se nachází ve spodní části těla (minimálně oproti pozorující hlavě), tak slovní spojení „spodní ruka“ může vyznívat i jako synonymum pro „třetí ruka“ v tom primitivním smyslu.

„Nechci na komentáře odpovídat po cestě, to by mi opravdu zničilo životní styl.“ – V té větě si dokážu představit několik významů, které spolu mohou, ale nemusí souviset (člověk od člověka). Přičemž prvotním východiskem je, že sám neodepisuji na komentáře po cestě, načež se lze zamyslet, jaké to může mít důvody u mě plus jaké důvody to může mít u ostatních. Někdo si při cestě třeba rád jen čte, někdo se jen zamýšlí, někdo je zvyklý při cestě odpočívat, někdo je příznivce veřejné dopravy a chce si to užívat, někdo rád poslouchá, o čem se baví spolucestující, někdo se po nich rád kouká, když se zrovna nekoukají oni, někdo jen rád poslouchá písničky ve sluchátkách, někdo si rád povídá přímo se svými pravidelnými spolucestujícími, někdo je frotér, někdo rád hraje hry na mobilu, někdo rád pozoruje ubíhající obraz za oknem, někdo si rád zapisuje své postřehy a nápady, ... Takže obecněji by se dalo říct, že různí lidé mají různé cestovní návyky, kterých se člověk od člověka drží větší či menší měrou. A ten, kdo mě zná, si může představit, které důvody na mě pasují lépe. Jinak se tedy domnívám, že dnes by většině lidí nevadilo odepisovat na komentáře cestou.

A ještě jsem se vlastně zapomněl zeptat: proč poslední dobou svá díla pojmenováváš podle číselné řady?

Re Miňko:
Děkuji za pokus o odkaz na Stopařova průvodce Galaxií, ale dvě hlavy měl Zafod Bíblbrox, ne Ford Prefect.

Re Alex Slezina:
Nečekal bych, že už i ty si necháš přišít druhý pár rukou. Kdybys něco napsala před operací, mohli jsme ti doporučit mnohem kvalitnější kliniku plastické chirurgie. Bylo by to sice dražší, ale jen nepatrně, protože používá jinou technologii, která je kompatibilnější s vymoženostmi, které používá firma C. Touhle dobou už bys druhým párem rukou hrála tenis.

Jsem rád, že jsi se pokusil/a napsat něco z oblasti mého oblíbeného žánru sci-fi, i když to pro tebe není typické. Podle mě to dílo dnes celkem dobře upozorňuje na nebezpečí relativizace představy o normalitě, která se ve skutečnosti vyvíjí. Takže si myslím, že jakožto člověk se vzděláním v IT máš potenciál psát i další dystopická díla, ;).

Je zajímavé, že ústřední téma tvé povídky se podobá dosud nepublikované části mé série článků Politické uspořádání buněk lidského těla, kde jsem už 9.9.2020 spojoval kapitalismus a mnohorukost, což myslím rozhodně není typická asociace. (Na rozdíl třeba od toho Zafoda Bíblbroxe a zvyšování počtu končetin.) Takže by mě celkem zajímalo: jak to napadlo tebe?

Mohu uvést i citát, ale bude vytržený z kontextu, takže nebude úplně zjevné, že je tam metaforicky řeč o kapitalismu: „Podobně kdyby nám na těle rostlo třeba více rukou, aby přežívaly jen ty, které třeba budeme používat nejčastěji, tak by nám to spíše komplikovalo život. Nějaký blázen (třeba Zafod Bíblbrox) by možná chtěl mít třeba tři ruce, ale když se podíváme na žáby, kterým motolice Ribeiroia ondatrae zvýšili počet končetin (skrze stimulaci produkce růstových hormonů), tak zjistíme, že by to pravděpodobně bylo velmi nepraktické. Jelikož ta motolice to dělá, aby daná žába byla bezbranná a snědl ji pták, který je jejím cílovým hostitelem.“

„tento blog [...] se už dvakrát stěhoval, aby [...] nemuseli jste si instalovat emulátor“ – Když se v evoluci života ustálila třeba proteosyntéza, snad se v technologické evoluci nějakým způsobem ustálí třeba i způsob sdílení textů.

„Nosím kapesní hodinky na řetízku“ – Jsem rád, že mohu alespoň částečně chápat skrytý původ/ význam této části textu. Obdobně i v několika dalších případech.

„...................... (skryto)“ – Není mi jasné, jak je to míněné. Jako skrývání konkrétní emailové adresy (z jakého přesnějšího důvodu vzhledem ke kontextu?), nebo jako skrývání vysvětlení, co to e-mail znamená?

„spodní ruce“ – To mi připomnělo článek o kontroverzním dětském seriálu John Dillermand, který jsem dnes četl. A myslím, že někteří lidé takové slovní spojení mohou považovat za vtip se sexuálním podtextem i bez nutnosti číst podobný článek.

„sotva před patnácti lety, což se sice v dnešním rychle se měnícím světě považuje za opravdu dlouhou dobu“ – Dobře použitá věta.

„navíc mám na novějších tričkách a svetrech spodní rukávy odstřižené a zašité“ – Pobavilo, xD.

„v částečném umrtvení [...] nabízeli slevu, když bych při operaci sledovala nekonečný proud reklam“ – To je celkem zajímavá dystopická představa. Ale myslím, že by se tam hodil pojem „lokální anestezie“, protože pokud vím, tak při částečném umrtvení by bolest byla jen snížená, a kdyby při sledování reklam Alex cítila bolest, tak by reklamy mohly fungovat obráceně - vytvářely by averzi vůči tomu, co mělo být propagováno. Takový zvláštní Mechanický pomeranč.

„v podstatě mrtvé ruce. Žádný cit.“ – Ze způsobu, jakým je to popsané, to vypadá, že spojování nervů nebylo součástí operace a spoléhalo se na to, že se na ruku navážou nová nervová vlákna. To by podle mě samo o sobě nefungovalo, i když rozhodně nejsem odborník na transplantace. I při nejlevnější sci-fi operaci bych předpokládal, že by se pokusili vytvořit nějaké nové základní nervové spojení, jehož důsledkem by bylo, že už na začátku by nějaké vjemy byly (pokud by nové ruce nebyly pod vlivem lokální anestezie).

Nejsem si teď jistý, jakým způsobem je řízeno třeba uvolňování a zpětné odfiltrovávání tkáňového moku, takže teď neumím vyloučit možnost, že nějaké základní nervové spojení s CNS (vč. míchy) může být podmínkou životaschopnosti kterékoliv části těla.

Pokud by však nějakým způsobem bylo myslitelné vytvořit nervová spojení dodatečně, tak by hlavní postava pravděpodobně musela brát nějaké látky stimulující růst neuronů na rozhraní těla a nových končetin. Přičemž minimálně v případě uměle vytvořených končetin by se dalo spekulovat třeba o částečné genetické modifikaci některých buněk tak, aby produkovaly proteiny, které by umožnily cílené uvolnění růstových faktorů neuronů (třeba z nějakých specializovaných fosfolipidových obalů vpravovaných injekčně) tak, aby to bylo možné v postembryonální fázi života.

Ale v povídce to, vzhledem k obvyklému vkusu čtenářů, myslím není potřeba tak rozepisovat. Stačí napsat něco ve smyslu „nové léky na cílenou stimulaci růstu nervů“.

Také se domnívám, že kdyby na nervový systém člověka byly připojeny další končetiny a nějakým relativně odpovídajícím způsobem (aby do nových končetin vedly nervové výstupy z pohybového centra mozku), tak by to pravděpodobně vedlo k tomu, že člověk by chtěl pohnout třeba starou levou rukou a pohnul by současně i novou levou rukou (přičemž podobnost pohybu by záležela na míře, jakou by výstupy byly napojeny na analogické vstupy v nové ruce). Podobně jako když většina lidí chce pohnout jedním prstem na noze a pohne několika prsty současně.

Pokud by se však čtyřrukost stala relativní normou, tak by z teoretického hlediska bylo mnohem snazší a pro člověka snesitelnější provést genetickou modifikaci zygoty tak, aby se člověk narodil rovnou s více končetiny než normálně (a tím by se také pravděpodobně odpovídajícím způsobem vyvinulo mozkové centrum). Už třeba byly provedeny pokusy na octomilkách, že když se jim někam vpraví asi kmenová buňka obsahující určitý protein, tak se v tom místě začne vytvářet (druhově specifické) oko, ale bude nefunkční, protože k němu nepovedou odpovídající nervy. To by však mělo jít napravit sofistikovanější modifikací.

„Nechci na komentáře odpovídat po cestě, to by mi opravdu zničilo životní styl.“ – Nejsem si jistý, kolik lidí tu větu v dnešní době pochopí nějakým přiměřeným způsobem.

„kvůli licenčním podmínkám na software nemůžou lidem půjčit rehabilitačního robota domů“ – Vztahují se obdobné licenční podmínky na něco už existujícího, nebo tě to jen tak napadlo?

RE Singularis:
To už dnes nejspíš s jistotou nezjistíme, zda to slovo „filosof“ chtěl nahrazovat autor z vlastní vůle, nebo to byla třeba součást zadání, jakým způsobem má o historii psát.

„člověku, který o něčem takovém běžně nepřemýšlí, to asi ani nelze slovy dost srozumitelně popsat“ – Komplementarita je třeba, když řekneš, že na jedné polokouli je den a na druhé v téže čas je noc. Kvazi-komplementarita je, když řekneš třeba, že na celém povrchu Země je den a ve stejný čas v podzemí je noc a za dvanáct hodin se to obrátí, v celém podzemí bude světlo a mezitím na celém povrchu Země noc. Zní to trochu jako rovnováha, ale neodpovídá to skutečnosti. – To je podle mě celkem srozumitelné.

„Když tedy rozliším „jedinečnost“ a „originalitu“ tvým způsobem, tak s tím už mohu souhlasit.“ – A jak jsi rozdíl mezi „jedinečností“ a „originalitou“ chápal/a předtím?

„Já trvám hlavně na tom, že to, aby dílo bylo „lepší“ (ať už to v daném případě znamená cokoliv), je v umění důležitější, než aby bylo „co nejvíc odlišné““ – Podívám-li se na to z hlediska mé představy o dynamické rovnováze stereotypnosti a experimentálnosti, tak mi tvůj výrok připadá trochu jako chybné vyvození typu unáhlený kompromis, resp. vytvoření zdánlivého kompromisu („lepší“) mezi kompromisem (mnou popsaná rovnováha) a jedním z extrémních protipólů.

„Styl bych přirovnal/a k rodině písma – je sice krásné mít knihu napsanou ozdobným písmem s kudrlinkami nebo vlastním psacím písmem, ale většina knih se nejlépe čte, když jsou tištěny úplně obyčejným“ – Font písmen v románu má téměř výhradně praktickou funkci a pro (přijatelné) umění tam skutečně není moc velké místo, což se podle mého o literárním stylu říct nedá (rozhodně ne v takové míře), takže to nelze tak zaměňovat.

Když čtu knihy od dvou různých autorů, tak chci mít pocit, že to jsou skuteční lidé a tedy alespoň trochu různí, protože dva absolutně stejní lidé neexistují. S tím souvisí, že osobitý literární styl nějakým způsobem zrcadlí povahu konkrétního autora, ať už to chce či nikoliv (jen si čtenář nemůže být jistý způsobem a mírou). Takže pokud bych narazil na dvě knihy stejného stylu od dvou různých autorů, tak bych o jednom z nich mohl celkem zapochybovat. Když někdo schová svou jedinečnost za styl někoho jiného, tak to vypadá jako druh přetvářky. Nebo jakoby ten stylově kopírující autor řekl něco jako: „Na mě se nedívejte. Já nejsem skutečný člověk, tak budu raději co nejpřesněji imitovat někoho skutečného.“ (V jistém smyslu nadsázka.)

Spíše můžeme říct, že má představa o dynamické rovnováze stereotypnosti a experimentálnosti je někde, tvá někde jinde a společensky průměrná představa (z hlediska určitého druhu průměru) ještě někde jinde, nejspíš někde mezi námi (ale ne nutně).

„„rozlišovat [...] mezi různými adaptacemi jednoho díla“ – V tomto cítím nedorozumění.“ – Klidně si místo „adaptacemi jednoho díla“ představ svá slova „fiktivními realitami“ a můj výrok přesto bude dál platit (minimálně z mého hlediska).

A vlastně jsi mě tím upozornil(a) na další nesrovnalost v tvé (přesto zajímavé) úvaze. V Úvodu píšeš o rozlišování nejprve krátce ve smyslu rozlišování mezi různými interpretacemi jednoho díla (mezi „abstraktními duševními modely“) a pak bez zřejmého důvodu v několika odstavcích píšeš pro změnu ve smyslu rozlišování mezi dvěma (cituji) „adaptacemi mangy“ Fullmetal Alchemist (a hned v další kapitolce na Fullmetal Alchemist dvakrát odkazuješ, čímž odkazuješ a tedy navazuješ i na rozlišování mezi adaptacemi). Z tohoto hlediska to podle mě navíc neodpovídá tvému novému výroku: „Já v té úvaze vůbec nemám na mysli rozlišování adaptací jednoho díla“.

Uprostřed posledního odstavce tvé momentálně poslední reakce se objevuje další druh rozlišování, takže pro shrnutí tu je v ideálním případě potřeba rozlišovat tyto čtyři druhy rozlišování:
1) mezi různými interpretacemi jednoho díla
2) mezi různými adaptacemi jednoho díla
3) mezi různými díly částečně vypovídajícími o jednom universu (fiktivní realitě)
4) mezi různými výklady jednoho universa (tzn. paralelní universa (tzn. paralelní fiktivní reality omezené rámcem meta-universa), což lze chápat jako odvozování univers z meta-universa, přičemž multiversum je něco jiného)

Už jsem to nechtěl komplikovat o rozdíl mezi výkladem jednoho universa a adaptací jednoho universa, ale rozhodl jsem se přesněji doplnit alespoň ten rozdíl multiversa a meta-universa. Multiversum v kultuře je dle mého splynutí původně (relativně) samostatných univers, kdežto meta-universum je cosi jako výchozí podstata universa, kterou si jednotliví autoři interpretují po svém, čímž vznikají paralelní verze univers. Jinak hypoteticky může existovat i pojem meta-multiversum.

Ve vztahu k těm čtyřem způsobům rozlišování je zajímavé mj. myslím to, že ve specifickém případě může dojít k (minimálně částečnému) prolnutí rozlišování 2 a 3, pokud budeme mít třeba dvě díla vypovídající o jedné části stejného universa ve stejný čas, ale pokaždé třeba optikou jiné postavy. Vůči sobě to budou různé adaptace a vůči universu to budou různé výjevy z universa, které autor může použít třeba jako po sobě jdoucí díla.

Je však potřeba poznamenat, že když je zde řeč o dílech, tak to vlastně není o nich přímo, nýbrž hlediskem prvního rozlišování. Odkonkrétnění díla/ adaptace nás sice svádí to pominout, ale kdybychom to udělali v obecném případě, tak by nám to chybělo při aplikování obecného případu na konkrétní.

A když už byla řeč o téže části universa optikou různých postav jako dvou adaptacích/ dílech, tak za určitých dalších podmínek zde lze zapojit i rozlišování 4 poněkud rekurzivním způsobem, případně to lze chápat jako vyčlenění dalšího zajímavého rozlišování: mezi různými fiktivními sebe-interpretacemi universa. Tady pak může být těžší rozlišit universum od paralelního universa do universa integrovaného skrze sebe-interpretaci.

Je také potřeba říct, že všechny čtyři rozlišování, jak jsem je bodově popsal, jsou až moc stručná, aby mohla být chápána zcela doslovně a obecněji. Třeba u rozlišování 1 se setkáváme přímo nanejvýš se svou vlastní interpretací nějakého díla, což už sice je samo o sobě zprostředkovanost, ale větší zprostředkovanost je, když chceme svou interpretaci rozlišit od interpretace jiného člověka, protože s jeho interpretací se setkáváme zprostředkovaně - zprostředkovaná zprostředkovanost.

Připouštím však, že jeden člověk může jedno dílo interpretovat více způsoby, takže v tomto specifickém případě může skutečně rozlišovat mezi interpretacemi a ne mezi interpretací a interpretací interpretace, či dokonce mezi interpretací interpretace a interpretací interpretace (což je dobré umět mj. při sledování diskusních pořadů). Přičemž si lze představit, že někdo tvrdí, že má dvě interpretace jednoho díla a my (jako jeho vnímatel) ke každé z jeho interpretací můžeme mít dvě interpretace, celkem tedy čtyři. Čím větší zprostředkovanost vnímání díla, tím víc interpretací by mělo připadat v úvahu. S každou zprostředkovaností do hry vstupuje nějaká nejistota, která počet možných interpretací zvyšuje. Na druhou stranu zprostředkovaností může klesat množství přenášených informací (včetně těch o zprostředkovanosti), což může vést naopak k postupnému snížení počtu interpretací na konci, jelikož takovou zprostředkovaností se nám něco jako původní dílo může jevit mnohem jednodušší, než ve skutečnosti je či bylo.

Jinak pokud je řeč o interpretaci interpretace, tak si nemůžeme být jistí, zda je to skutečně interpretace interpretace, nebo třeba interpretace interpretace interpretace. Dokonce kdybychom předpokládali, že adaptace, napodobování, parodování, reagování atd. jsou druhem obecnější interpretace, tak bychom se setkávali s aktuálními konci masivně nedohlédnutelné interpretační zprostředkovanosti pramenící v počátcích schopnosti života něco interpretovat.

Tady bych mohl navázat na můj proces překreslace Mouchodlaka (experiment s kulturní evolucí), ale to zas možná někdy jindy a možná i poněkud jinde.

RE Singularis:
Už jen přiznáním, že by ta úvaha „pravděpodobně“ vznikla mnohem později a měla by „trochu jinou strukturu a detaily“ (i když neumím posoudit, nakolik jsi schopn-ý/á odhadnout míru odlišnosti oproti neuskutečněné alternativní budoucnosti, kde jsme se nepoznali), tak implicitně připouštíš, že můj vliv na současnou podobu tvé úvahy byl určitou měrou neodmyslitelný. To však pochopitelně není úplně to samé jako třeba „zcela zásadní“ – rozdíl je v míře.

Čím déle a čím delší dialogy s někým vedeš, tím více se myšlení účastníků dialogu propojuje.

To, že „filosofové“ jsou mj. „předchůdci vědců“, tak neznamená, že to jsou synonyma. V té knize se místo slova „filosof“ vyloženě používaly různé obdoby slovního spojení „předchůdce vědců“. Jako by někdo vzal knihu třeba o neandrtálcích a přepisoval slova „neandrtálec“ na „předchůdce člověka“. Připouštím však, že minimálně jednou jsem tam i slovo „filosof“ viděl.

„Je třeba si nejprve nějakou dobu uchovat jednotlivé zdroje odděleně, abys jejich srovnáním mohl redukovat jejich zkreslení. Teprve pak je můžeš efektivně „dát dohromady“, a tak se přiblížit pravdě o tom, co popisují.“ – Jde spíše o to, zda takovým způsobem dokáže tvou formulaci interpretovat běžný čtenář, aby si byl schopen uvědomit nevyjádřený rozdíl mezi komplementaritou a kvazi-komplementaritou. Pokud ne každý je toho schopen, tak je můj argument oprávněný. Připouštím sice, že těžko to přepsat, ale lze to dodatečně upřesnit.

„Jsi zřejmě v psaní takových úvah mnohem zkušenější než já.“ – Děkuji, ale tím nevylučuji, že z určitých hledisek v tom můžeš být zkušenější i ty. V mém případě šlo o to uvědomit si, že jednostranné výroky obvykle bývají méně přesnější než komplementárnější vyjádření. Ale i já takové věci občas mohu přehlédnout, pokud se soustředím na jiné hledisko.

„Mně osobně se vůbec nelíbí, že jsou autoři vedeni k tomu, aby si hledali „jedinečný styl“.“ – Jak jsem psal, jedinečnost chápu jako mírnější rozdílnost než originalita. Pokud jeden text zkopíruji a v kopii změním jedno slovo, tak už mohu tvrdit, že oba texty jsou jedinečné, i když jen velmi málo. Takže jedinečný styl může vycházet i z nuancí (ale pochopitelně četnějších než v příkladě) a může jít ruku v ruce s tou dynamickou rovnováhou mezi stereotypností a experimentálností, popř. se alespoň vejít do nějakého širšího rámce kolem.

„„jedinečný styl“. Projevy něčeho takového jsou mi zpravidla protivné a bývá to to první, co bych z díla vyhodil/a, kdybych ho měl/a předělávat.“ – Je rozdíl mezi „nalezeným jedinečným stylem“ a „hledáním jedinečného stylu“ . Souhlasím, že číst příklad hledání jedinečného stylu může být i protivné, avšak pokud si někdo už svůj jedinečný styl našel (vypiloval), tak to bude spíše otázka vkusu čtenáře, zda se mu dílo daného stylu (ne)bude líbit. A pokud se mu nebude líbit, tak si alespoň může být vědom, že dílo vypilovaného jedinečného stylu může být dostatečně kvalitní, aby se někomu jinému líbilo i bez přepisování. A pokud bys takové dílo přepsal(a) k obrazu svému, tak v očích toho někoho jiného by to dílo mohlo na kvalitě klesnout z hlediska jeho vkusu.

„pokud se však člověk jako autor nechce zlepšovat, myslím, že není nutné, aby se od přehnaného kopírování odpoutával.“ – Tolerovat takového autora mohu, ale šťastný z něj být asi nemohu, pokud by to nenarušovalo jiné hledisko. A pochopitelně také záleží na míře kopírování.

„To znamená, že domy, dopravní značky a oblečení jsou pro lidi důležitější než fiktivní díla.“ – Přesněji to znamená, že pro lidi je důležitější rozlišovat mezi tím než mezi různými adaptacemi jednoho díla, čímž chci říct i to, že určité fiktivní dílo může být pro člověka důležitější než rozlišování mezi jeho adaptacemi. Takže pokud nějaké fiktivní dílo pomáhá člověku se základní orientací ve světě, tak může být i na podobné či podobnější úrovni jako ty dopravní značky apod.

Bylo mi řečeno, že tato povídka se podobá surrealistické cestě, jakou se Víťa dostal k Nicku Herbertovi v knize Wesmírný omyl (2011) a z tohoto hlediska určitou měrou souhlasím. Avšak ten proces ve Womylu je o něco logičtější, než se na první pohled zdá.

Komu nevadí spoilery, může si přečíst tento odstavec. Víťovo vědomí je nejprve odpojeno od vnímání reality a pak se jako jakýsi myšlenkopocitový avatar dostává do své mysli, kde se jeho představa o okolnostech toho stavu asociativně stává novým místem, kde se nachází. A když se Nick Herbert snaží dočasně propojit světy jejich myslí, tak se Víťa ocitá v jakýchsi syntézách volných asociací dvou různých lidí. Proto se tam postupně objevuje třeba jak brašna, tak hřebíky.

Každopádně ta Víťova mysteriózní surrealistická cesta je inspirovaná mj. mým zážitkem, když jsem jako dítě měl vysokou horečku a různě jsem při tom blouznil.

Co se týče povídky Kámen logiky, tak z absurdního úseku mi nejzajímavější připadají části s cukrárnou a první, kde je výrok: "Bezdomovec prodal Evropu indickému králi!" I když myslím, že bych dokázal vymyslet ještě o něco bláznivější, což však určitou měrou může záviset i na vkusu čtenáře.

A ještě mě napadá, že někteří čtenáři mohou některé sofistikované myšlenky vnímat podobným způsobem, jako tu nesmyslnou cestu, přestože mohou být logické, jen přesahující interpretační schopnosti daného čtenáře.

K tomuto dílu jsem napsal komentář tak dlouhý, že jsem ho publikoval jako samostatné dílo nazvané „Komentář k úvaze o schopnostech rozlišovat“ a sem dávám jen zestručněnou verzi.

Myslím, že ten druhý odstavec celkem dobře parafrázuje můj citát z Wesmírného omylu: „Každý vidí svět jinak, a přitom se všichni dívají na jedno a to samé.“

Čím víc novějších verzí a různých odvozenin něčeho vznikne, tím spíše může nějaké předchozí dílo být čím dál víc zapomínanější. To je problematické z hlediska historie, protože takto lze salámovou metodou upravovat naší představu o dějinách.

„v paměti mu nakonec skončí představa o mistrovském prospěcháři“ – V tom odstavci to podle mě celkem skřípe na základě toho, že něco jako komplementární pojetí tam vyznívá podřadně, kdežto jednostranné pojetí osobnosti jako nadřazené, přestože skutečnost obvykle bývá komplementární (ne jednostranná) a teoreticky by tedy blíže skutečnosti molo být komplementární pojetí, i když pochopitelně spíše v podobě propracovaného románu než v podobě představy běžného čtenáře o dvou jednostranných protichůdných románech o téže osobnosti.

Co se týče „vidění fotografie jablka“, tak člověk může říct „Viděl jsem jablko.“ a chápat to jako zkratku pro „Viděl jsem fotografii jablka.“, pokud nepovažuje za nezbytné zdůraznit, že to bylo skrze fotografii. Na druhou stranu i výrok „Viděl jsem fotografii jablka.“ je velmi nepřesný vzhledem k tomu, že naše vidění je zprostředkované mj. skrze fotony, nevidíme přímo.

Nesouhlasím moc s kritikou názoru, že začínající spisovatel by se měl snažit o originalitu. Sám/ sama jsi psal(a), že začínající spisovatelé mají tendenci přehnaně kopírovat. Takže z tohoto hlediska cesta směrem k originalitě vede přes dynamickou rovnováhu literární stereotypnosti a experimentálnosti, což by měl být ideál.

Také nesouhlasím s tím, že by představy vzniklé v hlavě vnímatele neměly žádnou náležitost k představám autora díla, natož že by bylo problematické, když si autor činí určitý nárok na dílo, které vytvořil. Na vnímatelově představě o díle se totiž podílí jak vnímatel, tak autor zprostředkovaně skrze dílo, přičemž přesnějším vyjádřením je, že „autor díla“ bývá spíše hlavním spoluautorem díla a dalšími spoluautory jsou všichni, kteří ho ovlivnili tak, že bez jejich zapříčinění by dílo bylo něčím jiné (klidně i nějakou nuancí).

Pozor, spoiler:
Jinak jsem byl relativně trefně upozorněn, že se toto dílo podobá části závěru mé knihy Wesmírný omyl, kde se také věnuji genetice a kritice určitých lidských vlastností. Jinak tam píšu ještě o vzniku života, evoluci či mnoholidském organismu, ale místy si tam dělám srandu v rámci humorného sci-fi.

Vypadá to jako průběžná snaha mladého člověka naučit se používat některé odborné pojmy. Rozhodně to není ani zcela mimo, ale ani úplně správně řečené. Každopádně si cením snahy o nějaké zamyšlení.

Je poněkud úsměvné, že slova „geneticky zakořeněná sobeckost“ odkazují na poznámku pod čarou o „sobeckém genu“. Pravděpodobně došlo k záměně významu pojmu „sobecký gen“, protože to neoznačuje nějaký určitý gen, který by vyvolával sobeckost člověka, nýbrž se tím myslí, že přirozený výběr probíhá nejen a úrovni jedinců, ale i na úrovni jejich genů. Metaforická sobeckost genů může klidně vést k tomu, že výsledný organismus bude altruistický, pokud přirozený výběr povede k upřednostnění genů zvyšujících pravděpodobnost altruismu jedince. Jinak u pojmu sobecký gen je otázkou mj., nakolik můžeme hovořit o „přirozeném výběru“, když geny neinteragují s okolním divokým světem přímo, nýbrž velmi zprostředkovaně skrze tělo, což nějakou měrou znamená něco jako „umělý výběr“.

Když už je řeč o sobeckém genu a vztahu mysli a těla, tak mě k jinému Dawkinsnově pojmu, přesněji „slepý hodinář“, resp. k metafoře na přirozený výběr, který Dawkins přisuzuje i genům, napadá, že tím implicitně vzniká pojem „slepý gen“, což značí neschopnost samotných genů přímo vidět své důsledky (fenotyp a rozšířený fenotyp), a pokud zůstaneme v Dawkinsnově paradigmatu (ať už skutečnosti odpovídá více či méně), tak se to velmi podobá pojmu „slepá vůle“ od Arthura Schopenhauera, který je vysvětlován metaforou, že vůle je jako statný slepý muž, který na ramenou nese chromého ale vidícího muže (vědomí). Takže podle mého to vypadá, jakoby „slepá vůle“ byla jedním z prekurzorů vzniku pojmů „sobecký gen“ a „slepý hodinář“, přičemž neodarwinismus se mi jeví kompatibilní s nejen Schopenhauerovým iracionalismem.

A když tvrdíš, že „inteligence je geneticky dědičná“ a v dětech zůstane „námi zvýšený potenciál“, tak to zní jako lamarckismus, který je převážně vyvrácený až na pár velmi specifických případů, které se týkají spíše jednobuněčných organismů. Mnohem pravděpodobnější je epigenetická dědičnost, ale momentálně neznám studii, která by to v případě inteligence vyvracela či potvrzovala. A možná nejpravděpodobnější je kulturní dědičnost, resp. když jsou inteligentní rodiče, tak na své dítě mluví o to inteligentněji než jiní rodiče, čímž spíše může dítě dosáhnout vyšší inteligence, než kdyby ho vychovali méně inteligentní rodiče.

Mohl bych toho namítnout víc, ale vybral jsem to, co mi přišlo nejzajímavější. A jak už jsem psal, každopádně si cením snahy o nějaké zamyšlení.

V souvislosti s dadavědou mě napadlo ještě něco, co by se mohlo nazvat hypotéza předvědeckých hypotéz. Lze-li podstatu nějaké vědecké hypotézy vyjádřit tak, aby jí porozuměli lidé, kteří nejsou vědci (jen třeba občas čtou popularizované vědecké články), tak lze předpokládat, že o dané či podobné hypotéze už mohl spekulovat nějaký nevědec před vědcem. A na to může navazovat další hypotéza: Pokud s podstatou nějaké vědecké hypotézy přišel nejprve nevědec a až pak vědec, tak je šance, že někteří vědci některé hypotézy přijmou od nevědců, obzvláště od dadavědců. A lze spekulovat i o tom, že před vznikem nějaké vědecké hypotézy se ve společnosti může zvyšovat koncentrace memetických prekurzorů dané hypotézy, popř. čím víc nevědců čím intenzivněji zaměřuje pozornost na nějaký jev, tím více se na něj mohou zaměřit i vědci a tím spíše učinit nové objevy. Což lze vyjádřit i tak, že může docházet k aplikování inteligence lidského rojení na (spolu)výběr aktuálních priorit vědeckého bádání.

RE Singularis:
Děkuji za zmínku silurianské hypotézy a Pollyanin principu.

Ale jak už jsem dříve psal obdobně, mnoho vědců si netroufne veřejně přiznat, když vycházeli i z něčeho nevědeckého, protože se vlivem silné kritiky ve vědě bojí zneuznání a jeho dopadu na svou kariéru. A proč se dělit o uznání třeba s umělcem, když to v těchto případech lze zatajit mnohem snáze než neozdrojované opisování mezi vědci?

Jak si můžeme být jistí, že např. objevitel efektu červené královny by si toho efektu všiml i tehdy, kdyby neznal pohádku Alenka za zrcadlem, kde je surrealistická scénka o tom, že musí běžet, aby zůstali na stejném místě?

Nebo kde bereme jistotu, že dán Niels Bohr by přišel s komplementaritou ve fyzice, kdyby před ním dán Edgar Rubin nenamaloval Rubinovu vázu? Nemluvě o tom, že ještě před Rubinem roku 1892 se v německém humorném časopisu Fliegende Blätter objevila Králík-kachna iluze („kachnozajíc“). Takže to vypadá, že nebýt humorného časopisu či obrazu „vázy“, tak vývoj kvantové mechaniky by se minimálně opozdil.

K tomu mě ještě napadá, že je běžnou praxí zatajovat ve skriptech, jak byl který objev učiněn, což v důsledku také snižuje povědomí o pravých způsobech objevení.

„když budu sázet do loterie, mohu vyhrát miliony korun, to je pravda, ale většina lidí, kteří to dělají, naopak skončí bez peněz“ – A čím se ta metafora má lišit od toho, že většina vědeckých pracovníků nikdy neobjeví nic nového?

„Pokud tedy v dadavědě existují nějaké postupy, kterými by šlo její úspěšnost zvýšit, je dost nezbytné je objevit a používat“ – 1) Aby se z umělce stal dadavědec, měl by studovat alespoň jeden vědní obor a nejlépe se aktivně zajímat i o filosofii. 2) Dadavědec by měl alespoň občas číst nové vědecké články, minimálně kvalitnějších populárně naučné (tzn. ne např. případnou vědeckou rubriku bulvárního časopisu, i když člověk nikdy neví viz. ten kahnozajíc a kvantová mechanika). 3) Dadavědec by do své tvorby měl výslovně zapojovat vědecká témata a přistupovat k nim svobodněji, než si to může dovolit vědec.

Takže rozhodně nesouhlasím s možností, že by si dadavědec za své úsilí nezasloužil žádné uznání.

RE Singularis:
Mě dává smysl i to, že se Víťa dostal do budoucnosti mimo Zemi (u Marsu), aby se vyhnul přímé konfrontaci s dystopickou společností, jejíž vliv směrem od Země k Marsu slábne.

Líbí se mi tvá komplementární teorie parodií, resp. že je potřeba neodchylovat se od původního díla moc, ale ani málo, aby byl prostor k vyjádření.

„Čtenář se pak může těšit, jak tam bude zparodovaná nějaká část, kterou si v původním díle oblíbil“ – Těšit se může, ale zda se dočká, to je věc jiná vzhledem k tomu, že v parodii spousta věcí chybí nebo tam jsou jen letmo. Obzvláště surrealistické a fantasknější sci-fi prvky jsou z velké části odfiltrované a nejsem si jistý, že by to bylo v zájmu parodování.

Chybí tam třeba: popis hyporga, Edutroňané, ÚN jako šílená baletka, zverimex, robotické tělo, telebus, kybergoťáček, VORNET, popelnice Ema, potulný prodejce volantů, stanice Jeřábek, depo na Zemi, SSZSOL, holografická Země, začínající spisovatelé z kavárny Na kraji světa, připálená polévka, počáteční písmena Odpovědi, hlášení o atomovém útoku na Lomnici, popis životního cyklu punfofála, létající železobetonový ostrov Nicka Herberta, kybervirus, míček Hopi, projížďka nákupním vozíkem, opilostní záhada, Víťův pokoj a v neposlední řadě večírek, ze kterého odešel Čas. Chápu, že těžko zparodovat vše, ale spíše chci říct, že s tím těšením se (a dočkáním) to nemusí být tak jednoznačné.

Pár dalších postřehů:

„Tohle není Evropa. To je Europa!“ – Je zajímavé, že Evropa se nejen anglicky řekne Europe (dokonce i slovensky je tem „u“ místo „v“), protože (pokud vím) kdysi bylo v latině nejednoznačné rozlišení psaného v/u, a když většina „Evropy“ začala používat v názvu „u“, tak naši předkové z omylu či protestu používali „v“. A díky tomu dnes můžeme rozlišovat mezi Evropou a Europou, aniž bychom museli zachovávat stejné poslední písmeno.

„Já jsem Marťan“ – To je celkem zajímavé vzhledem k tomu, že jsem před pár dny našel téměř zapomenutou verzi Wesmírného omylu nejspíš z 9.5.2007, kde Vena (původnější jméno Víti) ještě nepocházel ze Země, ale z Marsu.

A také jsem si uvědomil, že tvůj způsob parodování Wesmírného omylu se snaží co nejvíc zachovávat původní principy, takže i když jsi přiš-el/la s několika dobrými nápady, tak na vývoj děje nemají zásadní vliv. A určitou měrou tedy jde o popis děje Wesmírného omylu, i když je zahalený do substituovaných slov v parafrázování.