Možnosti vnímání paralelních fiktivních realit (2)

Úvod

Jedním z běžných motivů vědeckofantastické literatury a seriálů je, že se hlavní postava nečekaně dostane do paralelního vesmíru, kde jsou lidé, které zná, ale něco (zpravidla něco naprosto zásadního) je jinak (a zpravidla špatně). Tento motiv se vyskytuje ve Star Treku v epizodě Zrcadlo, zrcadlo¹ nebo v seriálu Doctor Who v epizodě Inferno². Jenže v obou těchto případech je divák veden k tomu, aby návštěvu alternativní reality považoval za dočasnou anomálii, na kterou bude moci zase zanedlouho vklidu zapomenout.

Ve skutečnosti se ale s podobnými situacemi setkáváme čím dál častěji a nejsou to dočasné anomálie ani vědeckofantastické výmysly. Každý člověk si při vnímání světa kolem sebe vytváří jeho abstraktní model, který mu umožňuje chápat realitu. Tento model je sice založen na vnímaném výseku světa, ale současně je podstatně ovlivňován vlasnostmi a záměrem člověka, jeho přístupem ke světu i samotným procesem vnímání. Proto vznikají paralelní reality už jen tím, když tentýž svět vnímají dva rozdílní lidé. Nejedná se o paralelní reality ve fyzikálním slova smyslu, ale o paralelní mentální modely, díky nimž každý z těchto dvou lidí rozumí téže realitě jinak.

Analogicky to funguje v případě uměleckých děl – každý vnímatel si při vnímání díla vytváří jeho abstraktní duševní model, který představuje alternativní realitu k analogickým modelům téhož díla u ostatních vnímatelů.

Tato možnost vytváření paralelních realit je přirozená a nevyhnutelná, může být ale prospěšně využita tvůrčím způsobem, čehož příkladem je anime Ocelový alchymista (Fullmetal Alchemist, 鋼の錬金術師). Existují totiž dvě anime toho jména: „Fullmetal Alchemist: Hledání kamene mudrců“³ (které budu pro zjednodušení označovat „A“) a „Fullmetal Alchemist: Brotherhood“⁴ (které budu označovat „B“), obě kvalitní a populární. Zatímco B je poměrně věrnou adaptací mangy, v A režisér z motivů mangy vyšel a vystavěl na nich svůj vlastní svět s odlišnou metafyzikou, příběhem i vyvrcholením. Spousta postav, míst i událostí se vyskytují v obou těchto anime – třeba Alfons Elric, homunkulové jako Lust, Greed či Gluttony, vůdce King Bradley atd., takže je jednoznačně můžeme považovat za paralelní reality (a to dokonce i přesto, že v A se na konci setkáme s více než jednou paralelní realitou – obě tyto paralelní reality jsou pak paralelní k realitě B).

Současně je mezi oběma anime mnoho zásadních rozdílů: Zatímco v B jsou homunkulové ztělesněním sedmi smrtelných hříchů jednoho mocného alchymisty, v A vznikají při pokusu o oživení mrtvých (v anime se to nazývá „lidská transmutace“), takže se v A setkáme i s takovými postavami jako Brat, které v metafyzice B vůbec nemohou existovat. A naopak Pride z B by vůbec nedávala smysl v metafyzice A.

Dívat se na tato anime střídavě je tedy podobný zážitek jako se střídavě každý den probudit do jiné z rovnocenných alternativních realit, ve kterých budeme potkávat lidi stejného jména a podoby, ale s odlišnou historií, vztahy, zaměstnáním, osobnostmi... Nebo jako kdybychom byli dítě pendlující ve střídavé péči mezi stejně vypadajícími domácnostmi identických dvojčat.

V této úvaze se chci zamyslet nad tím, jak je mysl dnešního (průměrně inteligentního) člověka připravena a uzpůsobena ke zvládání takových situací. Díky vývoji médií, literatury, komunikačních technologií, vyhledavačů a sociálních sítí se s nimi totiž budeme setkávat čím dál častěji, podobně jako se již nyní můžeme setkávat s identickými dvojčaty podstatně častěji než např. v roce 1970.

Hypotéza o instinktu

Začnu však jinou otázkou: Co vlastně člověk v médiích a pohledu na svět kolem sebe hledá? Proč se zajímá o nějaký svět, ať už skutečný či fiktivní? Proč čte knihu či noviny nebo sleduje seriál či televizní zpravodajství? Co ho motivuje k tomu, aby to dělal?

Pokud otázku položím takto obecně, je možno na ni nalézt mnoho pravděpodobných odpovědí, ale asi žádná nebude zcela univerzální. Asi neexistuje dílo, o které by měl zájem jakýkoliv vnímatel. Omezím tedy svoji otázku jen na výše uvedený příklad – co člověk vyhledává v anime Ocelový achymista, proč se zajímá o jejich světy a co ho motivuje, aby se na tato anime díval?

Napadá mě, že by mohlo jít o nějaké zážitky, ale tato odpověď se při bližším prozkoumání ukazuje jako povrchní. Hlubokou motivací diváků není zážitek (který navíc v díle samotném není nijak obsažen) a není to ani estetický vjem (to by totiž byla tato anime snadno zaměnitelná za mnoho jiných děl). Myslím, že touto motivací je přijetí takových informací, které určitým způsobem korelují s divákovými city – divák si k postavám anime vytvoří citové vazby a díky nim pak informace o tom, co se jim v anime děje, určitým nepřímým způsobem vztahuje k sobě. Tato motivace je podvědomá a instinktivní. Na rozdíl od odborné literatury, u níž je si čtenář zpravidla velmi dobře vědom, jaké informace od přečtení díla očekává a k čemu mu budou užitečné, u beletrie (jako je de facto i Ocelový alchymista) vychází vnímatelův zájem mnohem spíše z instinktu než z rozumu. Instinkt mu pak poskytuje zpětnou vazbu – když přijaté informace vyhodnotí jako přínosné a zajímavé, evokuje vnímateli příjemný zážitek, v opačném případě se takový zážitek nedostaví.

Podobný efekt nastává při představení iluzionistů, ale není stejný, protože tam nehrají takovou roli citové vazby diváka.

Tato hypotéza, že diváka ke sledování anime (nebo vnímání beletrie obecně) motivuje instinkt, dobře vysvětluje negativní účinky spoilerů. Instinkt je totiž primitivní, nevděčný a sobecký, a tak informaci, která je již danému člověku známa (ze spoileru), znovu nepovažuje za zajímavou, a zážitek se tedy v takovém případě nedostaví. První přečtení spoileru navíc často nastává v situaci, kdy vnímatel nemá vybudovány citové vazby k postavám, a tedy instinkt nemá důvod informaci považovat za přínosnou a vyvolat zážitek. V takovém případě pak vnímatel o zážitek zcela přijde.

Nabízí se otázka, jaké druhy informací tedy vlastně instinkt vyhledává, ale odpověď na tuto otázku je náročná a nejednoznačná, vydala by na samostatnou úvahu a pro téma této není nezbytné na ni odpovědět.

Důsledky pro autorství

Platí-li hypotéza o instinktu, má to několik důsledků, které nejsou příjemné příznivcům autorství (zamyslete se, prosím, nad rozdílem mezi autorem a příznivcem autorství – je tam asi takový rozdíl jako mezi bývalým pekařem, který zkrachoval, když v obci otevřeli supermarket, a příznivcem kapitalismu). Vnímatelův instinkt totiž vyhledává informace pouze z pohledu a pro účely vnímatele, popř. osob jemu blízkých, pokud má s nimi vnímatel hluboký citový vztah. Instinkt (na rozdíl od rozumu) nemá žádný zájem na určení skutečného autorství vnímaných informací a už vůbec ne na zachování integrity a ohraničení díla, ze kterého pocházejí. Podle toho pak mysl (necvičeného) vnímatele postupuje – spojí vnímané informace s pocity, kterými na ně zareagovala, a jen ty vzpomínky, které se spojí s nejintenzivnějšími pocity, propustí do střednědobé paměti, odkud se (pokud se vnímatel dobře vyspí, což dnes není samozřejmost) později dostanou do paměti dlouhodobé.

V tomto zdlouhavém procesu se informace z díla bezostyšně mísí s jinými informacemi a pocity, které instinkt podle svých kritérií nashromáždil, a to tím víc, čím informace připadají podvědomí sobě bližší.

Uvedu příklad: Když dám běžnému vnímateli přečíst dva životopisné romány o jedné osobě, z nichž jeden ji líčí jako prospěcháře a druhý jako mistra svého umění, vnímatel si nejspíš ani jeden z nich nezapamatuje pořádně; v paměti mu nakonec skončí představa o mistrovském prospěcháři, oproštěná od přesných vztahů k některému z oněch románů a (bohužel) tuze vzdálená realitě, kterou se autoři v románech snažili popsat.

Takový přístup, ačkoliv je úsporný a „evolučně výhodný“ pro vnímatele, je ale z několika dalších hledisek nevýhodný. Předně z vnímatele činí velmi špatného tvůrce, protože chce-li člověk vytvořit netriviální umělecké dílo, musí přitom učinit mnoho (často detailních) rozhodnutí, což od něj vyžaduje schopnost umět si představit následky různých variant. To pochopitelně není možné, pokud se mu všechny varianty „slijí“ v jeden amorfní „mišmaš“.

Druhou nevýhodou „mixujícího“ přístupu je, že zásadně překáží v kritickém hledání pravdy a identifikaci a korekci zkreslení (což jsou schopnosti, které u běžných vnímatelů skutečně obvykle nenajdeme) – pokud totiž čtenář informace z různých zdrojů okamžitě smíchá, ztratí možnost identifikovat a korigovat zaujatost a omezenost každého z autorů.

Tím se dostáváme k dalšímu efektu, který se zde uplatňuje.

Efekt neviditelných brýlí

Člověk, který vidí přes brýle, si obvykle neuvědomuje, zda je má zrovna nasazené, a nedokáže si na tuto skutečnost později vzpomenout.

Obecně řečeno, lidé mají zlozvyk zanedbávat rozdíl mezi vnímaným ztvárněním (obrazem) a samotnou ztvárňovanou věcí. Mají tendenci nepřipisovat vlastnosti zobrazení, optické klamy a podobně prostředkům nebo pomůckám, ale přímo a bez korekce je připisovat vnímané věci. Proto kdybyste člověku třeba ukázal/a fotografii jablka, později by vám na základě svých vzpomínek řekl, že viděl jablko, ne že viděl fotografii jablka (nebo alespoň „jablko na fotografii“). Podobně když člověk s někým vedl videochat, řekne, že mluvil s daným člověkem, ne že mluvil s jeho živým audiovizuálním přenosem.

Podobně také uživatel na Google Maps má tendenci věřit, že zobrazovaná krajina má skutečně takovou barvu, jakou na snímcích vidí, čímž zcela zanedbává zkreslení vlivem různého nastavení snímkování nebo třeba i jen různého úhlu pohledu (moře má různou barvu v různých úrovních přiblížení).

Účel originality

Mnozí autoři (obzvláště ti více hrdí) se však s představou, že vnímatelé, kteří si jejich dílo zhlédli, poslechli či přečetli, ho vlastně v hlavě vůbec nemají a místo něj tam mají změť dojmů, pocitů a smyšlenek neurčitelného autorství, nedokážou smířit. Nastupuje tu totiž další fenomen, který tentokrát autory přímo poškozuje – vnímatelé mají tendenci dílo podle té změti dojmů a smyšlenek ve své paměti hodnotit!

Autoři, kterým míchání dojmů z děl různých autorů vadí (a v podstatě se jim nemůžeme příliš divit), se mu snaží bránit úsilím o originalitu – vytvářejí a publikují díla co nejvíc nová a odlišitelná, čímž bojují jak proti riziku, že vnímatelův instinkt vyhodnotí informace v díle jako již známé (a tedy nezajímavé), tak i proti riziku, že vnímatelovy dojmy z díla se na zdlouhavé cestě do dlouhodobé paměti pomíchají s něčím méně kvalitním a méně populárním, což by pověst díla (a vlivem zvyků naší kultury také autora) poškodilo.

Začínající autoři jsou pak vedeni k názoru, že co největší originalita díla je základem úspěchu a je třeba o absolutní originalitu usilovat, což však vůbec není pravda; vysoce populární díla jako např. ta od J. R. R. Tolkiena či Terryho Pratchetta obsahují spoustu prvků, které jejich autor nevymyslel, ale jen „adaptoval podle potřeby“, zatímco jedinečná a vysoce originální díla dostávají pětku už od základní školy a později končí zařazená v kategorii „experimenty“, která k těm nejpopulárnějším rozhodně nepatří.

Skutečnost, že lidé často dílo hodnotí podle změti dojmů a smyšlenek ve své paměti, pak vede některé autory dokonce k odlišnému pojetí autorství, ve kterém si dělají nárok nejen na výsledky své vlastní tvůrčí práce, ale také na myšlenky a dojmy, které si na základě daného díla vytvořili sami vnímatelé! Záměry jiných autorů do takových myšlenek a dojmů vnímatelů přispět pak nazývají zásahem do svého díla, protože z chyby, že vnímatelé hodnotí místo díla směs dojmů, která jim po vnímání díla zůstane, vyvozují, že tato směs dojmů je ono dílo, což pochopitelně není pravda, a že má být připisována jim.

Možnost koexistence

Koexistence obou anime Ocelový alchymista je však úspěšná a žádné nepřátelství mezi autory neplodí. Jak je to možné? Nemohlo by to být tím, že obě anime jsou populární a úspěšná, takže případné drobné omyly vnímatelů nepoškozují pověst toho druhého? Svoji roli může hrát i skutečnost, že obě anime jsou, formálně vzato, odvozená díla – žádný z jejich autorů je nemůže považovat za „čistě svoje“. Myslím, že kdyby jedno z anime bylo „odpad“, riziko záměny by mělo skutečný negativní vliv na pověst toho druhého a existovala by větší tendence to horší anime divákům „zakázat“.

Existující možnosti odlišování

Zatím se může zdát, že vnímatelé jsou primitivní zvířata, řídící se sobeckým instinktem, který ostentativně ignoruje jak autorství, tak i možnost alternativních realit a všechny získané informace si smíchá, jak se mu zachce. Přesto však v lidské mysli nějaké mechanismy odlišování existují. Již pračlověk potřeboval jasně odlišit jeden strom od druhého, ale současně nemohl uvažovat o obou jako o striktně izolovaných entitách, protože někdy byla zase nezbytná možnost uvažovat o „stromech obecně“.

Jedním z takových mechanismů je stavová paměť – člověk si pamatuje, v jakém je stavu, a podle toho jedná. Když tedy člověk čte jeden román, jeho mysl mu umožňuje neustále si pamatovat, který román to je, díky čemuž se mu nemusí míchat informace z tohoto románu s podobnými informacemi z jiných románů.

Další, ještě silnější, mechanismus jsou jména – dáme-li dvojčatům rozdílná jména, umožní nám to (mimo jiné v důsledku Sapir-Whorfovy hypotézy) uvažovat o nich jako o oddělených entitách. Dáme-li jim navíc ještě i společné jméno, umožní nám to v případě potřeby o nich uvažovat společně. Takový stav je ideální.

Tyto mechanismy ale na rozdíl od instinktu neúčinkují automaticky, jsou náročné a některé jejich způsoby užití vyžadují mírný trénink – jména totiž musí někdo vymyslet a začít používat. Vědomí stavu a kontextu je pak možné jedině tehdy, když si vnímatel uvědomuje, že může existovat i jiný stav, od kterého je potřeba ten současný odlišit. Proto dnešní čtenář nebude mít problém rozlišit třeba tři různé alternativní reality Sherlocka Holmese, ale může mít zpočátku problém rozlišit i jen dvě alternativní reality Harryho Pottera, protože je médii utvrzován, že o Harrym Potterovi smí psát jen J. K. Rowling, takže existenci další takové alternativní reality neočekává.

Etická stránka věci

Když už uvažujeme o schopnosti člověka pohybovat se myšlenkami a dojmy mezi alternativními realitami a rozlišovat mezi nimi, můžeme si položit i „etickou otázku“, zda jsou alternativy k jednou vzniklému dílu dobré či špatné, a tedy zda bychom měli podporovat jejich „legalizaci“ a propagovat je, nebo proti nim naopak bojovat originalitou, jako to dělá množství autorů.

To je ovšem složitá otázka a v této úvaze na ni nezbývá místo, snad příště.

Můj názor však je, že nepovažuji za prospěšné či správné izolovat dojmy z díla ve vnímatelově mysli od cizích vlivů, jak někteří autoři chtějí. To totiž brání čtenáři ve tvůrčím zpracování díla a v přemýšlení o něm v odlišných kontextech, než do jakých dílo autor zasadil. Pokud tedy nechceme kulturní význam díla redukovat na pouhé šálení vnímatelova instinktu, vydělávání peněz a sebeprosazování autora, musíme vnímateli v každém případě ponechat širokou možnost dílo interpretovat, přemýšlet o něm, zpracovávat a rekombinovat jeho kopie a využít dílo spolu s jinými díly k vytváření nových vazeb a prvků, které v žádném předchozím díle nejsou. To pak pochopitelně neumožňuje striktně vymezit hranice autorství ani poskytnout autorovi totální kontrolu nad tím, jak čtenář smí a jak nesmí o jeho díle přemýšlet.

Nepovažuji však za prospěšné ani míchat původní dílo s cizími vlivy takovým primitivním způsobem, jakým to dělají podvědomí běžných vnímatelů. Při takovém způsobu zpracování totiž vnímatelům nezůstávají v paměti správné abstraktní modely vnímaných děl, takže pak nejsou schopni správně ocenit a posoudit autorství ničeho, na co si pamatují. Buď připisují autorovi něco, co vzniklo až v jejich mysli, nebo si naopak přivlastňují informace a myšlenky pocházející od autora. Ani úplné zahození autorství nepovažuji za rozumný přístup, protože se tím sníží motivace k tvorbě a výsledkům se zamezí přístup do rozsáhlých a podstatných oblastí lidské činnosti, kde je autorství vyžadováno a anonymní obsah není tolerován.

Za ideální postup považuji vytvořit si před samotným zpracováním díla bezpečnou kopii abstraktního myšlenkového modelu díla, aby vnímateli zůstala možnost bezpečně rozlišit, co z něj pochází a co v něm nebylo. Když bude mít vnímatel v paměti takovou kopii od modelu každého díla, které vnímal, může pak bezpečně vytvářet nové nebo vnímat alternativní představy, aniž by tyto představy narušily (obohatily či znehodnotily) modely původních děl. Tento „ideální postup“ je ale neprakticky náročný na duševní kapacitu (vyžaduje minimálně třikrát více paměti a úsilí než běžný „úsporný přístup“) a není příliš příjemný, protože podvědomí k němu nevidí důvod.

Ve skutečnosti může výrazně pomoci alespoň si dílo přečíst/zhlédnout podruhé či potřetí, protože tím si vnímatel vytvoří bohatější, přesnější a stabilnější abstraktní myšlenkový model díla a při druhém či třetím čtení ho už neruší „zážitky“ vyvolané instinktem. Takovou pozornost však může vnímatel věnovat jen malému množství pečlivě vybraných děl, což v dnešní „záplavě kvantity“ působí neprakticky.

Závěr

Dospěl/a jsem tedy k závěru, že dnešní běžní vnímatelé mají duševní schopnosti, které jim umožňují rozlišovat i vzájemně podobné alternativní reality (přinejmenším jim umožňují odlišit tu skutečnou od fiktivních), ale jsou líní, takže mají tendenci je příliš nepoužívat. Důsledky této lenosti pak poškozují pověst děl a jejich autorů, kteří se proti tomu brání úsilím o originalitu a nereálným černobílým viděním světa, kde autoři tvoří, ale nevnímají, zatímco vnímatelé vnímají, ale netvoří. Úvahu jsem doplnil/a názorem, že ideální by bylo, kdyby si vnímatelé zálohovali „čistou“ kopii abstraktního myšlenkového modelu díla a současně jeho „pracovní kopii“ používali k tvůrčímu zpracování díla; protože je to však příliš náročné, měli by si alespoň vybraná díla přečíst podruhé a potřetí, aby si vytvořili v paměti stabilnější a přesnější model.

──────────────────────────
¹ https://cs.wikipedia.org/wiki/Zrcadlo,_zrcadlo
² https://en.wikipedia.org/wiki/Inferno_(Doctor_Who)
³ https://www.csfd.cz/film/217896-fullmetal-alchemist/komentare/
⁴ https://www.csfd.cz/film/257242-fullmetal-alchemist-bratrstvi/ko
mentare/