Přijde mi to spíš jako narážka na sílu myšlenky a probuzení telepatie.

Sebastián Wortys: energie byla vždy je nezničitelná a zároveň nemůže vznikat to je tzv zákon zachování energie takže existuje nějáká konstanta udávající množství energie ve vesmíru tu samozřejmě nikdo nezná energie pouze mění své formy jednou může být kamenem jindy světlem .... mě se nejvíce zamlouvají cyklické modely vesmíru v současnosti jdou do popředí .... začátkem cyklu je velký třesk ... z dnešního pohledu lze téměř jistě dokázat že něco takového proběhlo na to zůstalo dost stop .... no a pak byl vesmír plazma jako slunce a následně téměř celý z vodíku v té době v něm žádný život jistě neexistoval .... z principu růstu entropie je jasné že jednou život ve vesmíru zanikne to je jisté jednou bude vesmír bez života..... z vesmíru se stane promýchaná polívka ve které nebudou existovat energetické zdroje v konečném důsledku totiž zdroje energie zanikají a nové nevznikají ...... krásně tohle popisuje scifi povídka isaca asimova poslední otázka ..... která je postavena na dobrém vědeckém základu :)

Martin42:
Děkuji za obsáhlý komentář s relativně zajímavou myšlenkou, i když podle mého není zas tak zřejmá, jak se může zdát. Slunce není jediný faktor potřebný k existování života tak, jak ho známe. Můžeme si představit třeba asteroid plný organických látek a vody, který by se podobně jako Země nacházel v obyvatelné zóně slunce, ale život by tam pravděpodobně nevznikl, jelikož by tam třeba nebyla žádná atmosférická ochrana před radioaktivním zářením a s tím souvislá dostatečná gravitace, aby voda nevyprchala. Z tohoto hlediska by někdo jiný mohl říct, že planeta je bůh. Ale na Zemi kdysi pravděpodobně nebylo moc organických látek a bez nich by život vzniknout nemohl. V současnosti se předpokládá, že voda a organické látky se na Zem mohly dostat kondenzací z mlhovin a pak by někdo mohl říct, že mlhoviny jsou bůh a to už by byl třetí kandidát. Zkrátka takové odpovědi jsou silně podmíněné hlediskem, z každého pohledu vypadne jiná odpověď. Někdo by ještě mohl říct, že bohem byla první živá buňka (její vymezení by však tehdy asi nebylo tak snadné, jak bychom si mohli představovat), ... Navíc se nepředpokládá, že by hvězdy, planety a mlhoviny existovaly vždy, něco jim pravděpodobně předcházelo a z tohoto hlediska jsou sami spíše mezičlánky ve vzniku podmínek pro vznik života. Takže třeba "energii" ze slunce sice lze považovat za jednu z příčin života, ale kde byla ta "energie", když ještě neexistovalo naše slunce?

Jsem přesvědčen že opravdovým bohem je Slunce. Kdybychom vzali Zemi a oddálili ji do pustého vesmíru zmrzla by zpustla by a časem by na ni veškerý život zanikl jednoduše pro to že by pro svou existenci neměl dostatek energie z principu růstu entropie respektive všechny zdroje by se vyčerpaly a země by byla zcela jistě úplně bez života. Kdybychom pak Zemi opět přiblížili ke Slunci co by se stalo vznikl by na ní opět život nebo nikoliv? jsem přesvědčen že by vzniknul energie donesená paprsky světla by zcela jistě rozproudila obrovské množství chemických reakcí povrch Země by se začal mísit a vznikaly by nespočty organických chemických reakcí ...... až by nakonec proběhly takové reakce které považujeme za život tedy vznik nějakého metabolismu a přenosy genetických informací .... po nějaké době by byla Země plná řas a bekterií ... to je můj názor na výsledky myšlenkového pokusu :) ...... bohem je tedy Slunce ...ale modlit se k obří termonukleární reakci zřejmě nemá smysl jelikož problémy za nás jistě řešit nebude .... otázkou je vývoj vyspělého života .... jelikož vesmír je starý cca 13,5 mld let život na Zemi je starý možná i 4 mld let .... tzn 4 mld let což je dlouhý čas i se samotným trváním vesmíru to je hodně dlouho zdá se že vyspělý život se jen tak nevyvine a je dost možné že je velkou vzácností avšak vzhledem k velikosti vesmíru (např. pohled do Hubleova hlubokého pole na nespočty galaxií ) .... je dost pravděpodobné že se ve vesmíru nalézá vyspělý život tedy i jiné civilizace než ta lidská ...... to je můj názor moje náboženství nebo moje chápání světa ... samozřejmě nevím jestli je to pravda ale pro mě je to uspokojivá odpověď :) :)

RE Singularis:
To slovo demokracie je tam potřeba používat opatrně, jelikož komunistická strana to dost reguluje (obzvláště ty nejvyšší vrstvy) a teď už třeba nejspíš na všečínské shromáždění asi odhlasovala další omezení demokracie pro Hongkong. Navíc demokracie neznamená jen demokratický volební systém, ale i třeba minimální decentralizaci moci, což v Číně neplatí.

Text pochopitelně opomíjí řadu aspektů v Číně, jelikož pochází z rychlovidea, ve kterých myšlenky budou vycházet střípkovitěji než v článcích na mém webu. Na druhou stranu už jsem nedávno napsal text druhého dílu rychlovidea o Číně, kde se především snažím obecně zamyslet, jaké to zhruba je být řadovým Číňanem. Video bude zveřejněno nejspíš 26.3. (19.3. má být puncofál jako ukázka z Wesmírného omylu) a později se to může objevit i tady. Ale každopádně děkuji za doplnění.

„Kultura má tedy podle mého názoru na udržování režimu větší podíl než politický systém.“ – To je celkem zajímavý postřeh, ale kultura a politika bývají zpětnovazebně provázané a těžko pak v zacyklenosti hledat nějakou nadřazenější definitivnější příčinu místo spolupříčin. Komunistická strana třeba ovládá tamní média a údajně dokonce v platformách na sdílení videí upřednostňuje videa obsahující propagandu, čímž se významně podílí na budování názorů ve společnosti, na kterou pak zase reaguje...

Myslím, že opoziční strany v Číně mohou slibovat i uvěřitelnější věci typu „dáme víc peněz na ...“ nebo alespoň „budeme podporovat, aby se dalo víc peněz na ...“ Ale nejspíš pochopitelně musí slibovat i nesplnitelné věci, aby mohly alespoň částečně a lokálně uspět s těmi reálnějšími.

A co se týče Pirátů, tak podle mého mohou být schopni alespoň zmírňovat interpretace některých věcí kolem autorských práv. Pokud vím, tak v ČR bývají tendence přijímat o něco důslednější interpretace norem EU než v některých západních zemích, protože politici nemají dost odvahy a elánu obhajovat jejich zmírňování natož obcházení.

RE Martin42:
Komunistické aspekty se v Číně projevují mj. tím, že banky poskytují různé úlevy, když se někomu nedaří splácet hypotéku, takže jen údajně 0,17% hypoték je považováno za nesplacené. V souvislosti s tím se hodí uvést minimálně ještě dvě souvislé informace. 1) 90% Číňanů údajně vlastní své domy, což je jedno z nejlepších čísel na světě (naopak třeba v poměru sebevražd má Čína jedno z nejhorších čísel). 2) Soukromé vlastnictví v omezené míře není v Číně považováno za problematické. Podle nich bylo v Sovětském svazu zrušeno předčasně, pokud vím.

Řada negativ souvisí i s tím, že Čína je dosud rozvojová země. A hodí se zmínit i to, jak Čína vysvětluje, že je v ní řada kapitalistických prvků. Údajně tvrdí, že globalizace je sice důsledek kapitalismu a Čína se musí chovat kapitalističtěji, aby v globalizaci mohla přežít a nezanikla jako Sovětský svaz, ale současně údajně věří, že globalizaci je možné časem obrátit z kapitalizujících tendencí na socializující. Resp. prý chtějí v podstatě budovat komunismus obklikou přes částečný kapitalismus. Nejprve zbohatnout rozvinutím výrobní síly tak, aby Čína neměla ve světě relevantní konkurenci a pak teprve chtějí údajně naplno tvořit rovnostářskou společnost, kde bude zboží distribuováno podle potřeb a ne podle zisku (sám Marx údajně tvrdil, že komunismus je možné budovat pouze ve vyspělé kapitalistické zemi). Je však velkou otázkou, nakolik tomu vedení Číny ještě věří a nakolik je to jen tzv. „mazání medu kolem huby“. Také je otázkou, zda lze vůbec převrátit důsledky globalizace. A i kdyby to Čína myslela dobře, tak by to nejspíš vedlo k devastaci evropské kultury...

O politickém systému v Číně jsem zatím mnoho nevěděl/a, takže informace, že je založený na „mnohavrstvé“ demokracii, je pro mě nová a zajímavá. Tvá úvaha má jistě zajímavou myšlenku, ale opomíjí jinou důležitou stránku věci — současnou čínskou kulturu a výchovu mládeže. Tak jako je člověku vychovanému k zodpovědnosti za svůj život a k demokratickým hodnotám zoufale nepříjemné žít v totalitním režimu, kde se neoceňují myšlenky a iniciativa, ale poslušnost a „zapadnutí do systému“, je i člověku vychovanému k tomu, že mu život naplánuje někdo jiný a postará se o něj a zajistí mu dobré „místo ve společnosti“, zoufale nepříjemné osamoceně činit významná rozhodnutí, jejichž případné nepříjemné následky budou považovány okolím za jeho vinu. Kultura má tedy podle mého názoru na udržování režimu větší podíl než politický systém.

Já myslím, že s opozičními stranami je to v Číně asi podobné jako u nás s Pirátskou stranou — Pirátská strana by (podle toho, co jsem slyšel/a) chtěla zkrátit ochranu děl autorským právem na 14 let od vydání. Jenže vtipné je, že i kdyby měla v našem parlamentu 100% křesel, tak by to nemohla udělat. Minimální dobu ochrany vyžadují předpisy Evropské unie a pravděpodobně dvě nebo tři další mezinárodní smlouvy. Kdybychom kvůli tomu vystoupili z Evropské unie a vypověděli ty mezinárodní smlouvy, skončili bychom v podobné situaci jako Venezuela — pod ekonomickými sankcemi a vojenskou blokádou. Uspět bychom mohli jedině tehdy, pokud by taková změna získala většinovou podporu v Evropské unii i USA. A podobné je to asi s opozičními stranami v Číně — nabízejí lidem věci, které by nemohly splnit ani se stoprocentní podporou, protože aby mohly, musely by získat podporu v celé Číně, ne jen v jednom regionu, což se prakticky nemůže stát. Je to asi tak pravděpodobné, jako že by v severní Americe a celé Evropě najednou získal většinovou podporu jiný ekonomický systém než kapitalismus.

Hlavní rozdíl opravdu vidím v tom, že v Evropě máme mnohem víc různých pojistek proti totalizujícím tendencím.

Čína má podle mě možná spíš blíže k jakémusi absolutismu kde vládne pár vyvolených kteří jsou nedotknutelní.... mají absolutní moc nad životy ostatních .... Marxovi myšlenky v jejich systému moc nevidím .... po tržní stránce je to silně kapitalistický systém jehož cílem je zisk a fylozofií čistý materializmus .... nerespektují lidská práva životní prodtředí ani patenty ostatních .... zřejmě budou brzy expandovat do evropy ...... evropa není schopna Číně v ničem konkurovat jelikož si sama hází klacky pod nohy v podobě byrokracie .... vrchlem je jejich benefitový system sociálních bonusů .... připadá mi že EU se v něm vzhlíží ....

Singularis: Bytost mimo simulaci je krajní případ pro zvýšení zjevnosti, ale někteří filosofové považují třeba i vědu za druh "metafyziky" a zpochybňují její vědeckost.

Sebastián Wortys: Co se týče vlastností „bytostí“ mimo tuto simulaci světa, myslím, že na základě stávajícího poznání jsme dost bez šance o nich cokoliv zjistit, takže si myslím, že asi nemá moc smysl o nich příliš bádat. I pro filozofii jsou tu mnohem užitečnější témata, třeba výzkum motýlího efektu. Současná pandemie je krásným příkladem motýlího efektu a filozofii by tuze prospělo, kdyby o ní byla dokázala říci něco předem (alespoň něco obecného, jako třeba že v globalizovaném světě se takové věci šíří rychleji než kdy dříve).

Uvedu ještě jiný příklad: kdysi dávno lidé hodně filozofovali o hvězdách na nebi. Ale k ničemu jim to nebylo (jen nám po tom zbyla astrologie). Užitečnější by pro ně bývalo, kdyby tehdy filozofovali o meteoroidech, protože o těch sice nevěděli, ale ty jim na rozdíl od hvězd mohly opravdu spadnout na hlavu.

Moje komentáře k této úvaze můžeš zkopírovat na YouTube; dávám ti k tomu souhlas. Ale rád/a bych, kdybys tam přidal i odkaz na tuto úvahu, aby sem na Psance občas někdo z YouTube přišel.

Singularis: Zatím tu knihu také bohužel nevlastním, ale pokud vím, tak ten oddíl obsahuje pouze tu citovanou větu. A odhaduji, že se tím myslí minimálně témata jako např. "Jaké má asi vlastnosti bytost, která je mimo tuto simulaci světa?", obecněji metafyzika, transcendence apod. A maximálně tím lze myslet zhruba to, že vše vyslovitelné je závislé na nějakém neověřitelném paradigmatu, a proto je nejlepší mluvit co nejméně. Případně to může být něco mezi. Ale to jsou jen momentální představy člověka, který spíše doufá, že na to video/ text narazí někdo zasvěcenější a opraví ho, ;).

PS: Mohu tvůj komentář zkopírovat na YouTube?

Já myslím, že Wittgensteinův výrok hlavně hodně závisí na tom, co myslel slovem „mlčet“; ono totiž nemusí znamenat jen „nemluvit“, mlčet lze mnoha způsoby (např. znaková řeč pro neslyšící je také jistý zvláštní druh mlčení). Navíc tím, zda o něčem lze či nelze mluvit, si opravdu jistí být nemůžeme, protože to, když my sami o něčem mluvit nedokážeme, neznamená, že by neexistoval nikdo jiný, kdo by o tom mluvit mohl. (Podobně jako to, že nikdo z nás neuzvedne tunovou činku, neznamená, že ji uzvednout nelze.) Takže nejrozumnější asi je o tom (ať už je to cokoliv) zkusit mluvit, a když to nepůjde, tak to zkusit zase jinak — třeba mlčením.

Navíc mlčet můžeme i o spoustě věcí, o kterých mluvit bez problémů lze, např. o sexu...

Ale možná by bylo lepší, kdybych si ten úsek Wittgensteinova díla celý přečetl/a. Třeba bych pak lépe pochopil/a, co tím měl na mysli...

Sebastián Wortys: Tvé myšlenky mi pomohly si uvědomit, že ty vztahy mezi dílem, jeho interpretacemi a adaptacemi, které mi původně připadaly jednoduché a jasné, jsou ve skutečnosti nesmírně složité a nepřehledné, takže se lidem nelze divit, že si je zjednodušují.

„jak jsi rozdíl mezi „jedinečností“ a „originalitou“ chápal/a předtím?“ – Předtím jsem mezi nimi rozdíl neviděl/a, jen ve vztahu k dílům pro mě obě měly negativní emoční zabarvení.

Připouštím, že v literárním stylu je o trochu víc místa pro přijatelné umění než ve fontu, ale z mého hlediska ne o mnoho, protože pro mě i styl je ryze praktický prostředek, který mi umožňuje především srozumitelné vyjadřování, někdy také specifické záměrné působení na čtenáře; v mém případě to ale nikdy není sebevyjádření jako u některých jiných autorů. Styl je pro mě jako kladivo, které beru do ruky a zatloukám s ním hřebíky, ne jako oblečení, ve kterém ukazuji ostatním svoje tělo. I když zrovna toto kladivo je třeba „moje“, nevadí mi, když jiní zatloukají svoje hřebíky kladivem, které vypadá úplně stejně.

„Když někdo schová svou jedinečnost za styl někoho jiného, tak to vypadá jako druh přetvářky.“ – Je mi velmi nepříjemné, když moje díla u vnímatelů budí zájem o mně; je to jako situace, kdy jdeš s druhým člověkem po ulici a uvidíš tam na domě zajímavou asambláž, tak mu ji ukážeš a on se místo toho dívá na tvoji ruku a řekne, že ji máš hezkou, ale měl by sis ostříhat nehty. Je to nepříjemné nedorozumění, které se špatně vysvětluje a chtěl/a bych, aby s tím lidé konečně přestali. Když píšu dílo, píšu ho s určitým záměrem a má budit zájem o ten záměr (to zpravidla znamená o čem to dílo je, jakou má strukturu a jak na čtenáře působí), ne o mě (specifickou výjimkou jsou texty, které výslovně o mně jsou, jako např. můj životopis nebo popis mých vzpomínek). Tvůj argument by se dal vyložit také tak, že spisovatel se nemá učit pravopis (protože když píše velká písmena ve stejných slovech jako ostatní, skrývá tím svoje vlastní preference) a že nemá psát spisovně (protože tím zase skrývá svůj původ, nařečí ve své rodině apod.). S tím nesouhlasím. Zastávám názor, že podstata a smysl díla spočívá v tvůrčím záměru, s jakým vzniká, nikoliv v osobě, která ten záměr realizuje, a čtenáři by neměli autora nutit, aby v díle projevoval sebe, když to není součást jeho záměru. (Jako zajímavost k tomu bych uvedl/a knihu Přečtený život od Milana Špůrka, která není sice moc čtivá, ale je fascinující tím, že její autor nevymyslel žádnou její větu – je od začátku do konce tvořena více než tisícem doslovných citací z děl jiných autorů. https://www.databazeknih.cz/knihy/precteny-zivot-219614 )

Moje osobní zkušenost je taková, že velkou část života jsem strávil/a tím, že jsem se učil/a vyjadřovat tak, aby tomu druzí rozuměli, což nezbytně obnášelo napodobovat jejich vyjadřování a tím se přetvařovat – třeba význam slova „někdo“ chápu jinak než druzí lidé, ale aby mi rozuměli, musím při komunikaci s nimi používat význam odpovídající jejich chápání. Celé moje vyjadřování (nejen to literární) je tak přetvářka, která vytváří dojem člověka, který ve skutečnosti neexistuje, ale jinak by to nefungovalo. (I takto to občas „drhne“.) Nemůžeš očekávat, že když si vymyslíš zcela vlastní jazyk neodvozený od jazyků ostatních lidí, tak mu budou rozumět. A jsem přesvědčen/a, že v menší míře totéž platí o literárním stylu.

Na druhou stranu malý (a pro jedinečnost dostatečný) prostor pro odchyky v literárním stylu vidím, takže není potřeba ho okopírovat úplně stoprocentně, a přesto z funkčního hlediska už může být rovnocenný.

„další nesrovnalost v tvé (přesto zajímavé) úvaze“ – Souhlasím, při psaní jsem ty druhy rozlišování nerozlišoval/a. Ale o „rozlišování mezi adaptacemi mangy“ opravdu nejde, z textu úvahy je jasné, že za adaptaci mangy považuji pouze „Fullmetal Alchemist: Brotherhood“, „Fullmetal Alchemist: Hledání kamene mudrců“ adaptací mangy podle mě není a z textu mé úvahy to nevyplývá, takže rozlišování mezi nimi nelze označit za rozlišování mezi adaptacemi mangy.

Děkuji za zajímavý pojem „meta-universum“.

RE Singularis:
To už dnes nejspíš s jistotou nezjistíme, zda to slovo „filosof“ chtěl nahrazovat autor z vlastní vůle, nebo to byla třeba součást zadání, jakým způsobem má o historii psát.

„člověku, který o něčem takovém běžně nepřemýšlí, to asi ani nelze slovy dost srozumitelně popsat“ – Komplementarita je třeba, když řekneš, že na jedné polokouli je den a na druhé v téže čas je noc. Kvazi-komplementarita je, když řekneš třeba, že na celém povrchu Země je den a ve stejný čas v podzemí je noc a za dvanáct hodin se to obrátí, v celém podzemí bude světlo a mezitím na celém povrchu Země noc. Zní to trochu jako rovnováha, ale neodpovídá to skutečnosti. – To je podle mě celkem srozumitelné.

„Když tedy rozliším „jedinečnost“ a „originalitu“ tvým způsobem, tak s tím už mohu souhlasit.“ – A jak jsi rozdíl mezi „jedinečností“ a „originalitou“ chápal/a předtím?

„Já trvám hlavně na tom, že to, aby dílo bylo „lepší“ (ať už to v daném případě znamená cokoliv), je v umění důležitější, než aby bylo „co nejvíc odlišné““ – Podívám-li se na to z hlediska mé představy o dynamické rovnováze stereotypnosti a experimentálnosti, tak mi tvůj výrok připadá trochu jako chybné vyvození typu unáhlený kompromis, resp. vytvoření zdánlivého kompromisu („lepší“) mezi kompromisem (mnou popsaná rovnováha) a jedním z extrémních protipólů.

„Styl bych přirovnal/a k rodině písma – je sice krásné mít knihu napsanou ozdobným písmem s kudrlinkami nebo vlastním psacím písmem, ale většina knih se nejlépe čte, když jsou tištěny úplně obyčejným“ – Font písmen v románu má téměř výhradně praktickou funkci a pro (přijatelné) umění tam skutečně není moc velké místo, což se podle mého o literárním stylu říct nedá (rozhodně ne v takové míře), takže to nelze tak zaměňovat.

Když čtu knihy od dvou různých autorů, tak chci mít pocit, že to jsou skuteční lidé a tedy alespoň trochu různí, protože dva absolutně stejní lidé neexistují. S tím souvisí, že osobitý literární styl nějakým způsobem zrcadlí povahu konkrétního autora, ať už to chce či nikoliv (jen si čtenář nemůže být jistý způsobem a mírou). Takže pokud bych narazil na dvě knihy stejného stylu od dvou různých autorů, tak bych o jednom z nich mohl celkem zapochybovat. Když někdo schová svou jedinečnost za styl někoho jiného, tak to vypadá jako druh přetvářky. Nebo jakoby ten stylově kopírující autor řekl něco jako: „Na mě se nedívejte. Já nejsem skutečný člověk, tak budu raději co nejpřesněji imitovat někoho skutečného.“ (V jistém smyslu nadsázka.)

Spíše můžeme říct, že má představa o dynamické rovnováze stereotypnosti a experimentálnosti je někde, tvá někde jinde a společensky průměrná představa (z hlediska určitého druhu průměru) ještě někde jinde, nejspíš někde mezi námi (ale ne nutně).

„„rozlišovat [...] mezi různými adaptacemi jednoho díla“ – V tomto cítím nedorozumění.“ – Klidně si místo „adaptacemi jednoho díla“ představ svá slova „fiktivními realitami“ a můj výrok přesto bude dál platit (minimálně z mého hlediska).

A vlastně jsi mě tím upozornil(a) na další nesrovnalost v tvé (přesto zajímavé) úvaze. V Úvodu píšeš o rozlišování nejprve krátce ve smyslu rozlišování mezi různými interpretacemi jednoho díla (mezi „abstraktními duševními modely“) a pak bez zřejmého důvodu v několika odstavcích píšeš pro změnu ve smyslu rozlišování mezi dvěma (cituji) „adaptacemi mangy“ Fullmetal Alchemist (a hned v další kapitolce na Fullmetal Alchemist dvakrát odkazuješ, čímž odkazuješ a tedy navazuješ i na rozlišování mezi adaptacemi). Z tohoto hlediska to podle mě navíc neodpovídá tvému novému výroku: „Já v té úvaze vůbec nemám na mysli rozlišování adaptací jednoho díla“.

Uprostřed posledního odstavce tvé momentálně poslední reakce se objevuje další druh rozlišování, takže pro shrnutí tu je v ideálním případě potřeba rozlišovat tyto čtyři druhy rozlišování:
1) mezi různými interpretacemi jednoho díla
2) mezi různými adaptacemi jednoho díla
3) mezi různými díly částečně vypovídajícími o jednom universu (fiktivní realitě)
4) mezi různými výklady jednoho universa (tzn. paralelní universa (tzn. paralelní fiktivní reality omezené rámcem meta-universa), což lze chápat jako odvozování univers z meta-universa, přičemž multiversum je něco jiného)

Už jsem to nechtěl komplikovat o rozdíl mezi výkladem jednoho universa a adaptací jednoho universa, ale rozhodl jsem se přesněji doplnit alespoň ten rozdíl multiversa a meta-universa. Multiversum v kultuře je dle mého splynutí původně (relativně) samostatných univers, kdežto meta-universum je cosi jako výchozí podstata universa, kterou si jednotliví autoři interpretují po svém, čímž vznikají paralelní verze univers. Jinak hypoteticky může existovat i pojem meta-multiversum.

Ve vztahu k těm čtyřem způsobům rozlišování je zajímavé mj. myslím to, že ve specifickém případě může dojít k (minimálně částečnému) prolnutí rozlišování 2 a 3, pokud budeme mít třeba dvě díla vypovídající o jedné části stejného universa ve stejný čas, ale pokaždé třeba optikou jiné postavy. Vůči sobě to budou různé adaptace a vůči universu to budou různé výjevy z universa, které autor může použít třeba jako po sobě jdoucí díla.

Je však potřeba poznamenat, že když je zde řeč o dílech, tak to vlastně není o nich přímo, nýbrž hlediskem prvního rozlišování. Odkonkrétnění díla/ adaptace nás sice svádí to pominout, ale kdybychom to udělali v obecném případě, tak by nám to chybělo při aplikování obecného případu na konkrétní.

A když už byla řeč o téže části universa optikou různých postav jako dvou adaptacích/ dílech, tak za určitých dalších podmínek zde lze zapojit i rozlišování 4 poněkud rekurzivním způsobem, případně to lze chápat jako vyčlenění dalšího zajímavého rozlišování: mezi různými fiktivními sebe-interpretacemi universa. Tady pak může být těžší rozlišit universum od paralelního universa do universa integrovaného skrze sebe-interpretaci.

Je také potřeba říct, že všechny čtyři rozlišování, jak jsem je bodově popsal, jsou až moc stručná, aby mohla být chápána zcela doslovně a obecněji. Třeba u rozlišování 1 se setkáváme přímo nanejvýš se svou vlastní interpretací nějakého díla, což už sice je samo o sobě zprostředkovanost, ale větší zprostředkovanost je, když chceme svou interpretaci rozlišit od interpretace jiného člověka, protože s jeho interpretací se setkáváme zprostředkovaně - zprostředkovaná zprostředkovanost.

Připouštím však, že jeden člověk může jedno dílo interpretovat více způsoby, takže v tomto specifickém případě může skutečně rozlišovat mezi interpretacemi a ne mezi interpretací a interpretací interpretace, či dokonce mezi interpretací interpretace a interpretací interpretace (což je dobré umět mj. při sledování diskusních pořadů). Přičemž si lze představit, že někdo tvrdí, že má dvě interpretace jednoho díla a my (jako jeho vnímatel) ke každé z jeho interpretací můžeme mít dvě interpretace, celkem tedy čtyři. Čím větší zprostředkovanost vnímání díla, tím víc interpretací by mělo připadat v úvahu. S každou zprostředkovaností do hry vstupuje nějaká nejistota, která počet možných interpretací zvyšuje. Na druhou stranu zprostředkovaností může klesat množství přenášených informací (včetně těch o zprostředkovanosti), což může vést naopak k postupnému snížení počtu interpretací na konci, jelikož takovou zprostředkovaností se nám něco jako původní dílo může jevit mnohem jednodušší, než ve skutečnosti je či bylo.

Jinak pokud je řeč o interpretaci interpretace, tak si nemůžeme být jistí, zda je to skutečně interpretace interpretace, nebo třeba interpretace interpretace interpretace. Dokonce kdybychom předpokládali, že adaptace, napodobování, parodování, reagování atd. jsou druhem obecnější interpretace, tak bychom se setkávali s aktuálními konci masivně nedohlédnutelné interpretační zprostředkovanosti pramenící v počátcích schopnosti života něco interpretovat.

Tady bych mohl navázat na můj proces překreslace Mouchodlaka (experiment s kulturní evolucí), ale to zas možná někdy jindy a možná i poněkud jinde.

Sebastián Wortys: „neandrtálec“ na „předchůdce člověka“ – Je to sice možná trochu zavádějící, ale není to úplně lež. Není možné, že třeba ten autor měl prostě se slovem „filozof“ problém a chtěl ho používat co nejméně?

„rozdíl mezi komplementaritou a kvazi-komplementaritou“ – Přesně ten rozdíl jsem tam měl/a na mysli, ale člověku, který o něčem takovém běžně nepřemýšlí, to asi ani nelze slovy dost srozumitelně popsat...

„Pokud jeden text zkopíruji a v kopii změním jedno slovo, tak už mohu tvrdit, že oba texty jsou jedinečné, i když jen velmi málo“ – Aha. Když tedy rozliším „jedinečnost“ a „originalitu“ tvým způsobem, tak s tím už mohu souhlasit. Já trvám hlavně na tom, že to, aby dílo bylo „lepší“ (ať už to v daném případě znamená cokoliv), je v umění důležitější, než aby bylo „co nejvíc odlišné“.

„Je rozdíl mezi „nalezeným jedinečným stylem“ a „hledáním jedinečného stylu““ – Na základě své zkušenosti s tím musím souhlasit a také souhlasím s tím, že u již „vybroušeného stylu“ je to hlavně otázka čtenářova vkusu. Třeba „Eldaron: Prsten osudu“ je psán stylem, který působí na první pohled dost otřesně, ale paradoxně, když jsem si na něj zvykl/a, je už mi celkem příjemný. Opačnou zkušenost mám z knih Jonase Jonassona „Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel“ a „Analfabetka, která uměla počítat“. I tam jde o „vybroušený jedinečný styl“, který navíc zpočátku působí zajímavě a efektně, ale při čtení mi začínal vadit čím dál víc, až jsem tu druhou knihu odložil/a a přestal/a číst. Přesto si myslím, že je lepší „jedinečný styl“ nemít. Styl bych přirovnal/a k rodině písma – je sice krásné mít knihu napsanou ozdobným písmem s kudrlinkami nebo vlastním psacím písmem, ale většina knih se nejlépe čte, když jsou tištěny úplně obyčejným písmem vhodného druhu (např. Times New Roman), a stejnětak většině textů prospěje, když budou psány úplně obyčejným stylem (vhodným k danému obsahu). Hledání jedinečného stylu pak je, jako když je každá kapitola tištěná jiným písmem – to nevypadá dobře asi nikdy.

Možná bych ještě víc souhlasil/a, kdyby se vynechalo to „jedinečný“ a nechalo by se prostě jen „hledání stylu“ nebo „hledání vhodného stylu“ – ano, myslím, že to, co autor především potřebuje, je najít vhodný styl, který si „vybrousí“ a bude schopen s ním dobře psát.

„rozlišovat [...] mezi různými adaptacemi jednoho díla“ – V tomto cítím nedorozumění. Já v té úvaze vůbec nemám na mysli rozlišování adaptací jednoho díla (jako je třeba rozhlasová adaptace Pána prstenů a televizní adaptace Pána prstenů nebo starší a novější film podle stejné knihy), naopak, těmi se prakticky vůbec nezabývám. Jde mi o to, že dílo fikce je popisem malé části určitého fiktivního světa („fiktivní reality“), ale ten svět není omezený na to jedno dílo – je v něm spousta věcí, událostí a osob, které v tom díle nejsou ani zmíněny. Mohou tak vznikat další díla, která popíšou jiné části téhož fiktivního světa. Pokud však na nich však pracují nezávisle různí lidé, jejich spekulace mohou být odlišné a protiřečit si. Tak vznikají ty paralelní reality, které mám na mysli. Ve většině případů dokonce tito lidé budou protiřečit i původnímu dílu, protože světy, které popisují, vlastně nebudou úplně táž fiktivní realita, ale budou k té původní realitě paralelní, což jim umožňuje se lišit. Doufám, že jsem to moc nezamotal/a...

RE Singularis:
Už jen přiznáním, že by ta úvaha „pravděpodobně“ vznikla mnohem později a měla by „trochu jinou strukturu a detaily“ (i když neumím posoudit, nakolik jsi schopn-ý/á odhadnout míru odlišnosti oproti neuskutečněné alternativní budoucnosti, kde jsme se nepoznali), tak implicitně připouštíš, že můj vliv na současnou podobu tvé úvahy byl určitou měrou neodmyslitelný. To však pochopitelně není úplně to samé jako třeba „zcela zásadní“ – rozdíl je v míře.

Čím déle a čím delší dialogy s někým vedeš, tím více se myšlení účastníků dialogu propojuje.

To, že „filosofové“ jsou mj. „předchůdci vědců“, tak neznamená, že to jsou synonyma. V té knize se místo slova „filosof“ vyloženě používaly různé obdoby slovního spojení „předchůdce vědců“. Jako by někdo vzal knihu třeba o neandrtálcích a přepisoval slova „neandrtálec“ na „předchůdce člověka“. Připouštím však, že minimálně jednou jsem tam i slovo „filosof“ viděl.

„Je třeba si nejprve nějakou dobu uchovat jednotlivé zdroje odděleně, abys jejich srovnáním mohl redukovat jejich zkreslení. Teprve pak je můžeš efektivně „dát dohromady“, a tak se přiblížit pravdě o tom, co popisují.“ – Jde spíše o to, zda takovým způsobem dokáže tvou formulaci interpretovat běžný čtenář, aby si byl schopen uvědomit nevyjádřený rozdíl mezi komplementaritou a kvazi-komplementaritou. Pokud ne každý je toho schopen, tak je můj argument oprávněný. Připouštím sice, že těžko to přepsat, ale lze to dodatečně upřesnit.

„Jsi zřejmě v psaní takových úvah mnohem zkušenější než já.“ – Děkuji, ale tím nevylučuji, že z určitých hledisek v tom můžeš být zkušenější i ty. V mém případě šlo o to uvědomit si, že jednostranné výroky obvykle bývají méně přesnější než komplementárnější vyjádření. Ale i já takové věci občas mohu přehlédnout, pokud se soustředím na jiné hledisko.

„Mně osobně se vůbec nelíbí, že jsou autoři vedeni k tomu, aby si hledali „jedinečný styl“.“ – Jak jsem psal, jedinečnost chápu jako mírnější rozdílnost než originalita. Pokud jeden text zkopíruji a v kopii změním jedno slovo, tak už mohu tvrdit, že oba texty jsou jedinečné, i když jen velmi málo. Takže jedinečný styl může vycházet i z nuancí (ale pochopitelně četnějších než v příkladě) a může jít ruku v ruce s tou dynamickou rovnováhou mezi stereotypností a experimentálností, popř. se alespoň vejít do nějakého širšího rámce kolem.

„„jedinečný styl“. Projevy něčeho takového jsou mi zpravidla protivné a bývá to to první, co bych z díla vyhodil/a, kdybych ho měl/a předělávat.“ – Je rozdíl mezi „nalezeným jedinečným stylem“ a „hledáním jedinečného stylu“ . Souhlasím, že číst příklad hledání jedinečného stylu může být i protivné, avšak pokud si někdo už svůj jedinečný styl našel (vypiloval), tak to bude spíše otázka vkusu čtenáře, zda se mu dílo daného stylu (ne)bude líbit. A pokud se mu nebude líbit, tak si alespoň může být vědom, že dílo vypilovaného jedinečného stylu může být dostatečně kvalitní, aby se někomu jinému líbilo i bez přepisování. A pokud bys takové dílo přepsal(a) k obrazu svému, tak v očích toho někoho jiného by to dílo mohlo na kvalitě klesnout z hlediska jeho vkusu.

„pokud se však člověk jako autor nechce zlepšovat, myslím, že není nutné, aby se od přehnaného kopírování odpoutával.“ – Tolerovat takového autora mohu, ale šťastný z něj být asi nemohu, pokud by to nenarušovalo jiné hledisko. A pochopitelně také záleží na míře kopírování.

„To znamená, že domy, dopravní značky a oblečení jsou pro lidi důležitější než fiktivní díla.“ – Přesněji to znamená, že pro lidi je důležitější rozlišovat mezi tím než mezi různými adaptacemi jednoho díla, čímž chci říct i to, že určité fiktivní dílo může být pro člověka důležitější než rozlišování mezi jeho adaptacemi. Takže pokud nějaké fiktivní dílo pomáhá člověku se základní orientací ve světě, tak může být i na podobné či podobnější úrovni jako ty dopravní značky apod.

Nesouhlasím, že ta úvaha vychází z naší konverzace „neodmyslitelně“. Některé z těch myšlenek jsem měl/a už před tím a ta úvaha by pravděpodobně vznikla, i kdybychom se neznali, jen mnohem později a měla by trochu jinou strukturu a detaily. Z mého úhlu pohledu jsi v jejím vzniku hrál úlohu katalyzátoru – katalyzátor není k chemické reakci nezbytný, ale učiní ji podstatně snazší (je na ni pak potřeba mnohem méně energie).

„kde se o filosofech pořád dokola psalo jako o předchůdcích vědců,“ – Já jsem se také učil/a, že filozofie je společným předchůdcem všech věd, včetně přírodních; myslíš, že to není pravda?

„skutečnost obvykle bývá komplementární“ – S tím souhlasím, jenže když smísíš několik úhlů pohledu primitivním způsobem, smísíš (a tedy posílíš) tím i veškeré zkreslení z jednotlivých zdrojů. Je třeba si nejprve nějakou dobu uchovat jednotlivé zdroje odděleně, abys jejich srovnáním mohl redukovat jejich zkreslení. Teprve pak je můžeš efektivně „dát dohromady“, a tak se přiblížít pravdě o tom, co popisují.

„slova „vůbec není pravda“ jsou dle mého až moc jednostranně vyhraněná [...] a dochází ke confirmation bias [...] (ignorovat ostatní souvislé jevy)“ – Děkuji; to jsem si v té chvíli neuvědomil/a. Jsi zřejmě v psaní takových úvah mnohem zkušenější než já.

„relativně originální ve své době být mohli“ – Nepopírám, že byli „relativně orignální“, naopak si myslím, že relativně originální určitě byli. Popírám však, že by byli „absolutně originální“, tedy že by v tvorbě usilovali o izolovanost a odlišnost až do detailů od čehokoliv, co už vymyslel někdo jiný. Tvůj ideál dynamické rovnováhy mezi stereotypností a experimentálností se mi velice líbí, nanejvýš bych do něj ještě zapojil/a pragmatismus (resp. vědomí účelu)...

„aby se dokázali odpoutat od přehnaného kopírování (svých oblíbených děl), našli si svůj jedinečný styl“ – Mně osobně se vůbec nelíbí, že jsou autoři vedeni k tomu, aby si hledali „jedinečný styl“. Projevy něčeho takového jsou mi zpravidla protivné a bývá to to první, co bych z díla vyhodil/a, kdybych ho měl/a předělávat. Odpoutání se od přehnaného kopírování vidím jako určitý nezbytný krok na cestě „růstu autora“; pokud se však člověk jako autor nechce zlepšovat, myslím, že není nutné, aby se od přehnaného kopírování odpoutával.

„A až v druhé řadě (v závislosti na zbývající kapacitě) rozdíly třeba nějakých fiktivních děl.“ – To znamená, že domy, dopravní značky a oblečení jsou pro lidi důležitější než fiktivní díla. Zajímavý postřeh... (Pro srovnání – já teď zastávám názor, že Linux je pro lidi v průměru důležitější než Ester Krejčí.)

V souvislosti s dadavědou mě napadlo ještě něco, co by se mohlo nazvat hypotéza předvědeckých hypotéz. Lze-li podstatu nějaké vědecké hypotézy vyjádřit tak, aby jí porozuměli lidé, kteří nejsou vědci (jen třeba občas čtou popularizované vědecké články), tak lze předpokládat, že o dané či podobné hypotéze už mohl spekulovat nějaký nevědec před vědcem. A na to může navazovat další hypotéza: Pokud s podstatou nějaké vědecké hypotézy přišel nejprve nevědec a až pak vědec, tak je šance, že někteří vědci některé hypotézy přijmou od nevědců, obzvláště od dadavědců. A lze spekulovat i o tom, že před vznikem nějaké vědecké hypotézy se ve společnosti může zvyšovat koncentrace memetických prekurzorů dané hypotézy, popř. čím víc nevědců čím intenzivněji zaměřuje pozornost na nějaký jev, tím více se na něj mohou zaměřit i vědci a tím spíše učinit nové objevy. Což lze vyjádřit i tak, že může docházet k aplikování inteligence lidského rojení na (spolu)výběr aktuálních priorit vědeckého bádání.

RE Singularis:
Děkuji za zmínku silurianské hypotézy a Pollyanin principu.

Ale jak už jsem dříve psal obdobně, mnoho vědců si netroufne veřejně přiznat, když vycházeli i z něčeho nevědeckého, protože se vlivem silné kritiky ve vědě bojí zneuznání a jeho dopadu na svou kariéru. A proč se dělit o uznání třeba s umělcem, když to v těchto případech lze zatajit mnohem snáze než neozdrojované opisování mezi vědci?

Jak si můžeme být jistí, že např. objevitel efektu červené královny by si toho efektu všiml i tehdy, kdyby neznal pohádku Alenka za zrcadlem, kde je surrealistická scénka o tom, že musí běžet, aby zůstali na stejném místě?

Nebo kde bereme jistotu, že dán Niels Bohr by přišel s komplementaritou ve fyzice, kdyby před ním dán Edgar Rubin nenamaloval Rubinovu vázu? Nemluvě o tom, že ještě před Rubinem roku 1892 se v německém humorném časopisu Fliegende Blätter objevila Králík-kachna iluze („kachnozajíc“). Takže to vypadá, že nebýt humorného časopisu či obrazu „vázy“, tak vývoj kvantové mechaniky by se minimálně opozdil.

K tomu mě ještě napadá, že je běžnou praxí zatajovat ve skriptech, jak byl který objev učiněn, což v důsledku také snižuje povědomí o pravých způsobech objevení.

„když budu sázet do loterie, mohu vyhrát miliony korun, to je pravda, ale většina lidí, kteří to dělají, naopak skončí bez peněz“ – A čím se ta metafora má lišit od toho, že většina vědeckých pracovníků nikdy neobjeví nic nového?

„Pokud tedy v dadavědě existují nějaké postupy, kterými by šlo její úspěšnost zvýšit, je dost nezbytné je objevit a používat“ – 1) Aby se z umělce stal dadavědec, měl by studovat alespoň jeden vědní obor a nejlépe se aktivně zajímat i o filosofii. 2) Dadavědec by měl alespoň občas číst nové vědecké články, minimálně kvalitnějších populárně naučné (tzn. ne např. případnou vědeckou rubriku bulvárního časopisu, i když člověk nikdy neví viz. ten kahnozajíc a kvantová mechanika). 3) Dadavědec by do své tvorby měl výslovně zapojovat vědecká témata a přistupovat k nim svobodněji, než si to může dovolit vědec.

Takže rozhodně nesouhlasím s možností, že by si dadavědec za své úsilí nezasloužil žádné uznání.

Myslím, že předmětem výzkumu by se měla stát především samotná dadavěda. Znám totiž zatím jen asi dva velké dadavědecké úspěchy: silurianskou hypotézu ( https://en.wikipedia.org/wiki/Silurian_hypothesis ) a Pollyanin princip ( https://cs.wikipedia.org/wiki/Pollyannin_princip ). Oba jsou to vědecké pojmy, které oficiálně zavedli vědci, ale jejich původ připisují z větší či menší části nevědcům (v případě silurianské hypotézy jde o scénáristy epizody sci-fi seriálu Doctor Who, v případě Pollyanina principu jde o autora populárního románu pro děti).

Úspěchy dadavědy tedy existují, ale jsou zřejmě velmi zřídkavé. Provozovat dadavědu je dle mého názoru jako sázet do loterie – když budu sázet do loterie, mohu vyhrát miliony korun, to je pravda, ale většina lidí, kteří to dělají, naopak skončí bez peněz a špatně a stejné je to s dadavědou.

Pokud tedy v dadavědě existují nějaké postupy, kterými by šlo její úspěšnost zvýšit, je dost nezbytné je objevit a používat; pokud takové postupy neexistují, je to jako v loterii a dadavěda je pak čistě otázka štěstí, což by ale znamenalo, že si dadavědci za svoje úsilí nezaslouží žádné ocenění – výherce v loterii neoceňujeme za to, že měl štěstí.