Největší slabinu tvojí povídky vidím v neoriginalitě. Nejspíš proto je tu přirovnávána k Věřte Nevěřte. Sice je tu použita neokoukaná rekvizita ICQ, ale to je tak všechno. Dějově se neliší od dalších hororových povídek, všechno je na míru přesně podle klasické šablony, ani jeden zajímavý a nečekaný zvrat. Naopak klady jsou čtivý styl, dobře vytvořené napětí, využití všeho spojeného s ICQ a realistické chování a myšlenky hlavní hrdinky. Tak, to byl můj názor, snad byl alespoň trochu prospěšný.

Souhlas s předchozímo komentáři, já bych snad ještě dodala, že by sis to po sobě měla pořádně přečíst. Občas ti tam chybí slovo, občas tam máš gramatické hrubky (pod nohama, já jsem odepsala jeho) a občas tam máš dost zvláštní vyjádření (hodím láhev od vína do zdi - spíš proti zdi, nebo propadnout v pláč - říká se propuknout v pláč). Dá se to rychle odstranit a rozhodně pak povídka bude vypadat mnohem líp.

Mně osobně tyhle pointy, kdy na konci zjistíme, že postavy byly Osud, Láska, Život, nebo cokoliv jiného, začínají připadat dost obehrané. Což samozřejmě ještě nemusí znamenat, že je povídka špatná, a ta tvoje se mi špatná nezdá. V rozhovoru těch dvou je cítit taková příjemně krutá realita a kromě toho je tam spousta pěkných momentů a obratů. Možná by ale bylo dobré, kdyby tam bylo víc narážek na ten Život. Aby si člověk, když to čte podruhé, mohl říct:,,No jo, to je přesně život!" Ono jich tam pár je, ale vzhledem k tomu k té pointě by tam ještě nějaké neškodily... A ještě jeden malý detail - přirovnání ,,jako pecka v broskvi" se mi moc líbí, ale zdá se mi, že vysvětlení ,,ta je tam taky nanic", které následuje, je zbytečné a trochu ho sráží.

Zvláštní, kolik si toho lidi stihnout říct, když se na ně řítí auto...:-)

Jako vždy u tvých povídek, atmosféra je skvělá (tady u té povídky jsem úplně viděla kavárny Starého města...), jen ta myšlenka kdyby mi pořád neunikala... Ale závěr s violoncellistou byl pěkný a hezky to zarámoval. Myslím, že ta povídka už dál nepokračuje, nebo se pletu?

Ráda bych začla oceněním, že je to rozhodně lepší, než předchozí dílo. Pokrok je určitě znát. Ovšem pořád tu jsou určité chyby. Například, jedna technická, nejen za čárkou se píše mezera, ale i za tečkou a ostatními interpurkčními znaménky. Občas se opakuje nějaké slovo (třeba ve druhé části slovo kůň), a občas jsem našla obrat, který se mi tak úplně nezdál, jako třeba ,,rytíř stejné velikosti, jako byl on sám". Spíš ,,rytíř stejné postavy", nebo tak nějak. Co se týče příběhu samotného, ona dojemná minulost o noci strávené mezi mrtvolami, mi nepřijde zrovna dojemná a psychologická, jak bylo možná zamýšleno. Myslím, že nikdo se tak snadno nepřemění do krutého vraha bez nejmenších výčitek svědomí. Co se mi hodně líbilo byla myšlenka, že vrah se konečně zamyslí nad tím, jakou cenu má lidský život.
Doufám, že to bylo alespoň trochu užitečné:-)

Díky:-) Od Pratchetta jsem kdysi dávno četla jednu knížku, takže o žádný záměr se nejednalo. Třídní učitelka, která byla předobrazem Eutanázie Soplové má sice o hodně nudnější jméno, ovšem iniciály zvláštní náhodou zůstaly stejné... :-)

Aliwien - Sakra, taková hloupá chyba... děkuju za upozornění:-)
Me and you - Jj, slyšela... v poslední době nejsem zrovna tvůrčí, tak sem dávám starší věci...

Zdá se mi, že tato povídka tak trochu neví, čím chce být. Mohla by být jakousi krátkou epizodou o něčí velice krvavé a brutální smrti, jen spíše takový obraz ze slov o policistce a vrahovi. Jenže k tomu dává příliš moc zbytečných informací, jako o pytli s lidskýma očima a o zabití hrdinčiny mladší sestry. Pokud by to měla být normální klasická plnohodnotná povídka, potom je těch informací zase málo a jsou podány rychle a bez nějakého obalu. Kromě toho tu do očí bije jistá nerealističnost. Pokud jsem pochopila dobře, hlavní hrdinka je vyšetřovatelka. A myslím, že vyšetřovatelé nejsou zrovna agenti 007, a nedostávají tedy povolení zabíjet. Řekla bych, že spíš vyšetřují, a když najdou vraha, zavolá se nějaká zásahovka, nebo tak něco, a zřejmě ho odvezou do psychiatrické léčebny. Lepší pro povídku by bylo, kdyby se hrdinka rozhodla vzít spravedlnost do svých rukou, protože chtěla, aby vrah její sestry trpěl.

Jistě. Tohle byl jen jeden názor z mnoha. Doufám, že byl alespoň trochu užitečný...

Je to napsané pěkně, i téma (umění prohrávat) je pěkné, jenže právě proto je škoda toho dost nemastného příběhu. Kdyby mi ho někdo vyprávěl z očí do očí jako skutečnou historku, přišlo by mi to v pořádku, ale jako povídka tomu prostě něco chybí. Jak si může hlavní hrdina myslet, že mu projde taková banální nepropracovaná pomsta? Vážně věřil tomu, i přesto, že bylo v té hospodě několik svědků, kteří můžou odpřísáhnout, že se nic nestalo a že měl na sobě úplně jiné oblečení, že s jedním zubem policajty přesvědčí? Jistě, jsou to čeští policajti, ale stejně... Jeho pomsta se samozřejmě dočká očekávané reakce, na všechno se přijde, a on zaplatí pokutu. Pro něj je to zřejmě blbé. Ale já jsem si z toho nic neodnesla. Není mi ho líto, prohrávat jsem se nenaučila, a ani jsem se nijak královsky nepobavila. Je to prostě jako příběh ze skutečného života - ,,To bylo tak, a nakonec se vlastně nic nestalo." A literatura by měla ze skutečného života vycházet, ale ne ho kopírovat, protože skutečný život není zajímavý (teď cituji jednu lektorku Tvůrčího psaní). Zkrátka, škoda zjevného talentu.

Nemůžeš po někom chtít, aby ti řekl, jestli pokračování má cenu, když se má rozhodnout podle ani ne stránkového textu, který je navíc úplně neuzavřený a nevysvětluje ani jednu věc.

Těžký život umělce:-) Dějově dost přehnané a nerealistické, ale o to v tomhle případě asi nejde, a ty pocity se ti podařilo vystihnout dost přesně. Já prostě v tvých dílech místo povídky vidím takový abstraktní obraz. A pocit, že jsem tam byla fyzicky přítomná, když jsi tohle dílo tvořila, mě dělá trochu pyšnou:-) Ale mimochodem, náměť na vánoční povídku to není...

No, vzhledem k tomu, že polovina postav umřela a hlavní k tomu směřuje, by se o happyendu dalo diskutovat:-)

Musím říct, bez znalosti tvého věku by to nijak slavné nebylo, ale na dvanáct let je to víc než hodně dobrý. Ráda bych ti trochu pomohla pár poznámkami.
Napřed jedna technická - přímá řeč se píše vždy na novou řádku, je to tak přehlednější. Jako vzor si můžeš otevřít libovolnou knihu. Dál, začít něco větou Crrrr se mi zdá dost nešťastné. Všichni vědí, jak to zní, když zvoní školní zvonek, a když řekneš ,,Konečně zvoní!" každý si to představí a nepotřebuje k tomu citoslovce. Nešťastné je, že si to použila hned na začátku, a někdo netrpělivý by u toho mohl přestat číst dál, protože to naznačuje povídku nevalné kvality, což by byla škoda, protože v tomhle případě to tak není.
K samotnému příběhu - myšlenka je pěkná a docela originální (mrcha je potrestaná upírem). Jako dobrý nápad se mi taky zdá konec, kdy hrdinka pozoruje svůj vlastní život a smrt na plátně.
Co je trochu horší je určitá naivita... hlavní hrdince nemůže být moc let, ale svádí a odkopává kluky jako ostřílená dvacítka. A na konci, když slyší hlasy těch, které podvedla, a ty ji posílají na pekla, to se mi zdá taky přehnané. Odkopnout kluka po jednom rande není nic, za co by někdo někoho posílal do pekla. Ale hádám, že to bude jen tím věkem:-)
Doufám, že ti tyhle postřehy k něčemu budou, a že budeš psát dál, protože máš rozhodně slušnou šanci vypsat se na skvělé povídky, které budou skvělé i bez znalosti tvého věku:-)

Mám pro pár postřehů, doufám, že ti k něčemu budou:-)
První, torchu obecná věc - nemyslím si, že je dobré psát si do anotace věci jako ,,neztrácejte s tímhle čas, kvalita žádná". Někteří čtenáři ti to budou věřit a povídce se vyhnou, většina si to stejně přečte, ale bude k tomu přistupovat s rezervou a někteří si možná pomyslí něco špatného i o tvojí osobě (něco jako ,,Když ví, že je to tak blbý, tak proč to sem dává?") Ať je to jak chce, tento druh skromnosti ti rozhodně žádné body navíc nepřidá. Není samozřejmě ani dobré svoje dílo vychvalovat do nebes. Nejlepší je zkrátka mlčet a nechat ostatní, ať si udělají svůj názor sami.
A teď k povídce samotné. Dané téma je trochu ošemetné, a nedovedeš se úplně vyhnout klišé, člověk má často pocit ,,Kde jsem to jen viděl? Žeby tisíce upírských filmů a povídek?" , přesto si myslím, že výsledek je překvapivě dobrý, hlavně proto, že styl a fabulaci rozhodně ovládáš. Popisy a atmosféra jsou více než v pořádku, problém nastává právě v samotném příběhu. Rozjíždí se tak pomalu, že člověk vlastně neví, o čem má být - je hlavním tématem Samael a jeho pomsta (mimochodem, za co se vlastně mstí), zmizelá Isabell anebo tajemný neznámý Alfred? Chtělo by to jakýsi větší spád a větší ,,tah na branku". Co se týče postavy Alfreda, v ní vidím docela nedostatky. Hlavně - co tam vůbec dělá? Proč si ho přivedla do příběhu? Pokud je pro něj důležitý, proč se objeví až v páté kapitole? Samozřejmě, možná máš pro to důvody, hodnotím podle toho, co jsem zatím četla. A k němu ještě jedna věc. Zdá se mi divné, že když ho poprvé uvidíme, tak je to roztřesená hromádka masa, která prosí, aby ho nikdo nezabíjel, a druhý den ráno se chová jako chladný drzý aristokrat. Byl snad tak zoufalý a jeden rozhovor s Christianem ho ze všeho vyléčil? Nebo si jenom dovoloval na malou Piu? Ať je to jakkoliv, čtenář by to měl z příběhu poznat.
Na závěr řeknu, že když jsem začínala číst první kapitolu, měla jsem toho na srdci o hodně víc. To všechno ale během dalších částí zmizelo. Z toho vyplývá, že tvoje dílo má vzestupnou tendenci, že se pořád zdokonaluješ. A to je rozhodně pozitivní a tak často se to nevidí.

Přistoupím-li na to, že tam děj být nemá a že jde jen o zachycení okamžiku a pocitů trémy před vystoupením, pak si to užiju:-) Povedlo se.
P.S.: Nevím, jestli to byl účel, ale dvě věci mě tam pobavily (v tom dobrém smyslu), a sice ,,Umím se smát?" a ,,Kveť! Kveť! Kveť!"

Jak může člověk pořádně zhodnotit něco tak pocitového? Sentiment v rozhovorech postav se vytknout nemůže, protože to tam jaksi patří... na ději už vůbec nezáleží... Nejdůležitější je asi téma. A to tvoje, že každý člověk žije ve svém vlastní světě, který ten druhý nikdy tak docela nepochopí, ale přesto si můžou být blízko, je fakt dobré:-)

Přesné. Pomocí volby těch správných okamžiků se ti povedlo velice přesně popsat docela složitý vztah na malém prostoru. Taky realisticky střídáš tragédii běžného života a naději, a to vyvolává ve čtenáři (nebo alespoň ve mně) pocity, jaké běžně zažívá ve skutečných vztazích... Zkrátka je to člověku povědomé, i přesto, že zažívá třeba úplně jiné vztahy...