|
No comment (radši) btw.: Takový "zkušební" díl. Nejsem si jím moc jistá, takže uvidím, jak se vám bude líbit. Podle toho ho buď smažu nebo nechám x)
 27.09.2007 6 1313(14) 0 |
Ještě jsem ležela v rakvi, když se ozvalo nepravidelné lehké dopadání bot směřující k pokoji, v němž jsem setrvávala s dosud spícím Christianem.
Dveře se rozrazily s hlasitým zaskřípěním. Chris mrzutě převrátil hlavu na stranu a zamlaskal. Neubránila jsem se lehkému úsměvu. V místnosti si nově příchozí odkašlal. Má ruka razantně strčila do víka rakve, jež hlasitě dopadlo na podlahu a opět se mírně nadzvedlo – podobně, jako když motýl mávne křídly. Ten motýl by ovšem musel být nezvyklé velikosti a ke všemu ze dřeva. Osoba, jež tady teď stála jako jakýsi sukničkář s rozhalenou košilí, byl ten muž, kterého včerejší noci přivedl Christian.
„Co tady chcete!“ spustila jsem.
Muž ke mně přešel zvláštní chůzí a položil mi paži kolem ramen.
„Jen se tak nehněvej. Určitě ti to neprospívá.“
„Cože?“ byla jsem vyvedena z míry jeho naprostým klidem. Natočil si na prst pramen mých vlasů.
„Kde bych se tady mohl umýt?“
„Umýt?“
To slovo mi z jeho úst vyznělo jako něco naprosto nepřirozeného. Ovšem musela jsem uznat, že jakkoli byl neupravený a smrdutý, nepostrádal šarm.
„Ano, slyšíš dobře. Nebo by tvá ouška také potřebovala pročistit?“
Začínala mě dopalovat jeho troufalost. Vždyť mě vůbec neznal!
„Nechte toho! Nemyslíte si, že jste se zabydlel až přespříliš rychle?“
V jeho tváři se zjevil zamyšlený pohled. Po dlouhém uvažování konečně odpověděl.
„Možná..?“
„Možná?!“
“Vážně bys měla uvažovat o těch uších.“
Dotčeně jsem si odfrkla. To už nás Christian pobaveně pozoroval.
„Čemu se směješ?“
„Tobě, Pio.“
Jen jsem svraštila obočí. Chris se hlasitě zasmál a podepřel se dlaní.
„Buď té dobroty a zaveď tady Alfreda do koupelny.“
„Jak si přeješ.“ Zašeptala jsem, nakloněná k jeho uchu.
Náš nový spolubydlící vyrazil ze dveří jako první. Ještě jsem se otočila za Christianem a dodala: „Je zvláštní.“
„To je.“ Odvětil a rukou naznačil, abych si pospíšila.
Můj svěřenec čekal za dveřmi.
„Pojďte za mnou.“
„Jistě.“
Vedla jsem jej onou chodbou, kde jsem včera ležela a naříkala. Ta vzpomínka ve mne vyvolala lehkou melancholii.
„Vy se jmenujete Alfred?“ vyšlo mi z úst, protože jsem toužila vyhnat ze své hlavy myšlenky na ten incident.
„Ano, jmenuji.“
„Ach tak…“ špitla jsem a zastavila se.
„Proč ses zastavila?“
„Jsme na místě… Počkám na vás za dveřmi.“
„Dobrá, děkuji.“
Zůstala jsem sama. Nikdy předtím jsem nevěnovala pozornost odlupujícím se tapetám, ohmataným klikám a vybledlému, kdysi tmavě modrému koberci. Prvně jsem pocítila vzpomínky těch starých zdí. Prostoupil mnou chlad. Zdálo se mi, že všechny postavy na obrazech upírají své zraky na mne. Vběhla jsem do místnosti sousedící s koupelnou. Jen malá místnost, která se hemží harampádím, nic víc. Svůj účel ale splnila. Skryla mě před těmi obrazy. Kůlna byla přeplněná regály zaprášených věcí. Stará váza, pár desek do gramofonu, kýčovitá soška koně, obrovský klobouk s napůl sežraným peřím. Mé ruce jej uchopily a nasadily na hlavu. Pomalu jsem se otáčela na místě. Upoutala mě rozbitá porcelánová panna a maska sádrového kašpara. Vzala jsem pannu do náručí a prohlížela ji. Šaty měly od molů vyžrané díry. Vtom se ozvalo otvírání dveří.
„Alfred.“ Proběhlo mi hlavou. Vyšla jsem z místnosti a nevěřila svým očím. Kdo by si kdy pomyslel, že se z takového zoufalce stane gentleman se vším všudy.
Dveře se rozrazily s hlasitým zaskřípěním. Chris mrzutě převrátil hlavu na stranu a zamlaskal. Neubránila jsem se lehkému úsměvu. V místnosti si nově příchozí odkašlal. Má ruka razantně strčila do víka rakve, jež hlasitě dopadlo na podlahu a opět se mírně nadzvedlo – podobně, jako když motýl mávne křídly. Ten motýl by ovšem musel být nezvyklé velikosti a ke všemu ze dřeva. Osoba, jež tady teď stála jako jakýsi sukničkář s rozhalenou košilí, byl ten muž, kterého včerejší noci přivedl Christian.
„Co tady chcete!“ spustila jsem.
Muž ke mně přešel zvláštní chůzí a položil mi paži kolem ramen.
„Jen se tak nehněvej. Určitě ti to neprospívá.“
„Cože?“ byla jsem vyvedena z míry jeho naprostým klidem. Natočil si na prst pramen mých vlasů.
„Kde bych se tady mohl umýt?“
„Umýt?“
To slovo mi z jeho úst vyznělo jako něco naprosto nepřirozeného. Ovšem musela jsem uznat, že jakkoli byl neupravený a smrdutý, nepostrádal šarm.
„Ano, slyšíš dobře. Nebo by tvá ouška také potřebovala pročistit?“
Začínala mě dopalovat jeho troufalost. Vždyť mě vůbec neznal!
„Nechte toho! Nemyslíte si, že jste se zabydlel až přespříliš rychle?“
V jeho tváři se zjevil zamyšlený pohled. Po dlouhém uvažování konečně odpověděl.
„Možná..?“
„Možná?!“
“Vážně bys měla uvažovat o těch uších.“
Dotčeně jsem si odfrkla. To už nás Christian pobaveně pozoroval.
„Čemu se směješ?“
„Tobě, Pio.“
Jen jsem svraštila obočí. Chris se hlasitě zasmál a podepřel se dlaní.
„Buď té dobroty a zaveď tady Alfreda do koupelny.“
„Jak si přeješ.“ Zašeptala jsem, nakloněná k jeho uchu.
Náš nový spolubydlící vyrazil ze dveří jako první. Ještě jsem se otočila za Christianem a dodala: „Je zvláštní.“
„To je.“ Odvětil a rukou naznačil, abych si pospíšila.
Můj svěřenec čekal za dveřmi.
„Pojďte za mnou.“
„Jistě.“
Vedla jsem jej onou chodbou, kde jsem včera ležela a naříkala. Ta vzpomínka ve mne vyvolala lehkou melancholii.
„Vy se jmenujete Alfred?“ vyšlo mi z úst, protože jsem toužila vyhnat ze své hlavy myšlenky na ten incident.
„Ano, jmenuji.“
„Ach tak…“ špitla jsem a zastavila se.
„Proč ses zastavila?“
„Jsme na místě… Počkám na vás za dveřmi.“
„Dobrá, děkuji.“
Zůstala jsem sama. Nikdy předtím jsem nevěnovala pozornost odlupujícím se tapetám, ohmataným klikám a vybledlému, kdysi tmavě modrému koberci. Prvně jsem pocítila vzpomínky těch starých zdí. Prostoupil mnou chlad. Zdálo se mi, že všechny postavy na obrazech upírají své zraky na mne. Vběhla jsem do místnosti sousedící s koupelnou. Jen malá místnost, která se hemží harampádím, nic víc. Svůj účel ale splnila. Skryla mě před těmi obrazy. Kůlna byla přeplněná regály zaprášených věcí. Stará váza, pár desek do gramofonu, kýčovitá soška koně, obrovský klobouk s napůl sežraným peřím. Mé ruce jej uchopily a nasadily na hlavu. Pomalu jsem se otáčela na místě. Upoutala mě rozbitá porcelánová panna a maska sádrového kašpara. Vzala jsem pannu do náručí a prohlížela ji. Šaty měly od molů vyžrané díry. Vtom se ozvalo otvírání dveří.
„Alfred.“ Proběhlo mi hlavou. Vyšla jsem z místnosti a nevěřila svým očím. Kdo by si kdy pomyslel, že se z takového zoufalce stane gentleman se vším všudy.
15.12.2007 - 09:54a nebo pokud chceš pokračovat s dějem timhle tempem tak dodej hodně hodně pokračování :) čte se to hezky, přiběh taky hezkej.. prostě umiš psat ale děsí mě fakt, že je tohle předposlední část uveřejněná :) snad to už neskončí v sedmim dílu.
18.11.2007 - 19:12Mám pro pár postřehů, doufám, že ti k něčemu budou:-)
První, torchu obecná věc - nemyslím si, že je dobré psát si do anotace věci jako ,,neztrácejte s tímhle čas, kvalita žádná". Někteří čtenáři ti to budou věřit a povídce se vyhnou, většina si to stejně přečte, ale bude k tomu přistupovat s rezervou a někteří si možná pomyslí něco špatného i o tvojí osobě (něco jako ,,Když ví, že je to tak blbý, tak proč to sem dává?") Ať je to jak chce, tento druh skromnosti ti rozhodně žádné body navíc nepřidá. Není samozřejmě ani dobré svoje dílo vychvalovat do nebes. Nejlepší je zkrátka mlčet a nechat ostatní, ať si udělají svůj názor sami.
A teď k povídce samotné. Dané téma je trochu ošemetné, a nedovedeš se úplně vyhnout klišé, člověk má často pocit ,,Kde jsem to jen viděl? Žeby tisíce upírských filmů a povídek?" , přesto si myslím, že výsledek je překvapivě dobrý, hlavně proto, že styl a fabulaci rozhodně ovládáš. Popisy a atmosféra jsou více než v pořádku, problém nastává právě v samotném příběhu. Rozjíždí se tak pomalu, že člověk vlastně neví, o čem má být - je hlavním tématem Samael a jeho pomsta (mimochodem, za co se vlastně mstí), zmizelá Isabell anebo tajemný neznámý Alfred? Chtělo by to jakýsi větší spád a větší ,,tah na branku". Co se týče postavy Alfreda, v ní vidím docela nedostatky. Hlavně - co tam vůbec dělá? Proč si ho přivedla do příběhu? Pokud je pro něj důležitý, proč se objeví až v páté kapitole? Samozřejmě, možná máš pro to důvody, hodnotím podle toho, co jsem zatím četla. A k němu ještě jedna věc. Zdá se mi divné, že když ho poprvé uvidíme, tak je to roztřesená hromádka masa, která prosí, aby ho nikdo nezabíjel, a druhý den ráno se chová jako chladný drzý aristokrat. Byl snad tak zoufalý a jeden rozhovor s Christianem ho ze všeho vyléčil? Nebo si jenom dovoloval na malou Piu? Ať je to jakkoliv, čtenář by to měl z příběhu poznat.
Na závěr řeknu, že když jsem začínala číst první kapitolu, měla jsem toho na srdci o hodně víc. To všechno ale během dalších částí zmizelo. Z toho vyplývá, že tvoje dílo má vzestupnou tendenci, že se pořád zdokonaluješ. A to je rozhodně pozitivní a tak často se to nevidí.
První, torchu obecná věc - nemyslím si, že je dobré psát si do anotace věci jako ,,neztrácejte s tímhle čas, kvalita žádná". Někteří čtenáři ti to budou věřit a povídce se vyhnou, většina si to stejně přečte, ale bude k tomu přistupovat s rezervou a někteří si možná pomyslí něco špatného i o tvojí osobě (něco jako ,,Když ví, že je to tak blbý, tak proč to sem dává?") Ať je to jak chce, tento druh skromnosti ti rozhodně žádné body navíc nepřidá. Není samozřejmě ani dobré svoje dílo vychvalovat do nebes. Nejlepší je zkrátka mlčet a nechat ostatní, ať si udělají svůj názor sami.
A teď k povídce samotné. Dané téma je trochu ošemetné, a nedovedeš se úplně vyhnout klišé, člověk má často pocit ,,Kde jsem to jen viděl? Žeby tisíce upírských filmů a povídek?" , přesto si myslím, že výsledek je překvapivě dobrý, hlavně proto, že styl a fabulaci rozhodně ovládáš. Popisy a atmosféra jsou více než v pořádku, problém nastává právě v samotném příběhu. Rozjíždí se tak pomalu, že člověk vlastně neví, o čem má být - je hlavním tématem Samael a jeho pomsta (mimochodem, za co se vlastně mstí), zmizelá Isabell anebo tajemný neznámý Alfred? Chtělo by to jakýsi větší spád a větší ,,tah na branku". Co se týče postavy Alfreda, v ní vidím docela nedostatky. Hlavně - co tam vůbec dělá? Proč si ho přivedla do příběhu? Pokud je pro něj důležitý, proč se objeví až v páté kapitole? Samozřejmě, možná máš pro to důvody, hodnotím podle toho, co jsem zatím četla. A k němu ještě jedna věc. Zdá se mi divné, že když ho poprvé uvidíme, tak je to roztřesená hromádka masa, která prosí, aby ho nikdo nezabíjel, a druhý den ráno se chová jako chladný drzý aristokrat. Byl snad tak zoufalý a jeden rozhovor s Christianem ho ze všeho vyléčil? Nebo si jenom dovoloval na malou Piu? Ať je to jakkoliv, čtenář by to měl z příběhu poznat.
Na závěr řeknu, že když jsem začínala číst první kapitolu, měla jsem toho na srdci o hodně víc. To všechno ale během dalších částí zmizelo. Z toho vyplývá, že tvoje dílo má vzestupnou tendenci, že se pořád zdokonaluješ. A to je rozhodně pozitivní a tak často se to nevidí.
13.11.2007 - 16:11určitě to nech a pokračuj dál.Moc se mi to líbí a myslim,že nejsem sama.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pia část 6. : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Konec všech iluzí
Předchozí dílo autora : Pia část 5.
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 1» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» narozeniny
Duše zmítaná bouří reality [17], Asinar van Martinaq [17], Burak [12], Therésia [12], Erma [11], ŠoDO [7]» řekli o sobě
Singularis řekla o Sebastián Wortys :Zcestovalý umělec, filozof a snílek v jedné osobě. Stvořitel 3D mouchodlaka na fazolové ovládání, nesčetných neologismů a spousty dalších výplodů nezávislé mysli. Svérázný, ale inteligentní a schopný. V jeho dílech je víc, než se na první pohled zdá. Občas mívá opravdu geniální myšlenky.
