Pia část 5.

Zapálila jsem oheň v krbu a pozorovala jej. Připomínalo mi to požár v Melvinově domě. Při vzpomínce na toho vysokého plavovlasého upíra se mi udělalo nevolno. Ubohý Ludvík. Ulehla jsem na medvědí předložku před krbem a prsty vsunula do bílých hustých chlupů. Celou místnost prostupovalo příjemné teplo, které najednou rozrazil proud studeného vzduchu ode dveří. Klidně jsem ležela, věděla jsem, že je to Christian, ale když jsem zjistila, že slyším přicházet dvě osoby, znepokojeně jsem se ohlédla. První vstoupil jakýsi nevzhledný zapáchající muž, kterého Chris – v těsném závěsu za ním- tlačil konečky prstů do zad a následně jej usadil do jednoho z křesel v mé blízkosti, takže jsem velice rychle opustila své dosavadní místo a přešla ke stěně pod obraz s přenádhernými anděly.
Vrhla jsem na mého společníka tázavý pohled. Naše pohledy se střetly, ale v jeho očích nebyla pražádná odpověď.
„Christiane!“ ozvala jsem se rázně, protože mě jeho ignorace vytáčela. Odezva žádná.
Střevíčky mi klapaly o dřevěnou podlahu, když jsem kolem něj pomalu přecházela.
„Kdo to je!“
„To tě teď nemusí zajímat, Pio.“ Tohle jsem slyšet nechtěla. Cítila jsem, jak se mi vymyká kontrole každá buňka v těle. Hněv se dral na povrch jako láva z jícnu sopky. Zaťala jsem pěsti a zarývala nehty do dlaní. Najednou jsem udělala pár prudkých kroků kupředu a zmocnila se mě bezútěšná hysterie. Už ani nevím, co vše se odehrálo. Jen si pamatuji, že jsem mu vytýkala spousty věcí. On vše bez mrknutí oka přijímal, skoro jako když vodní hladina pohlcuje kámen.
„Issabelina smrt je tvá vina, Christiane!“
V očích se mu objevil údiv a překvapeně vydechl. Přistoupil ke mně blíž. Domnívala jsem se, že se zase otočí a půjde, ale mýlila jsem se. V očích už neměl ten udivený pohled. Teď mu v nich žhnuly nenávistné plameny. Pootevřela jsem ústa. Zrovna ve chvíli, kdy jsem to vůbec nečekala, mě Christian bleskurychle uhodil. Prostoupila mnou neskonalá bolest. Nemohla jsem vstát. Jen jsem ležela u stěny a držela se za hlavu. Tváře jsem měla slané od slz, které vytékaly z pevně sevřených očí. Když bolest alespoň trochu pominula, sebrala jsem všechny síly, abych mohla uniknout do svého pokoje. Utíkala jsem dlouhou, tmou zalitou chodbou, kterou lemovaly louče. Jejich plameny jsem teď vnímala jen jako obrovské oranžovo-žluté šmouhy. Těsně přede dveřmi, které vedly k mé komnatě, jsem těžce dopadla na zeď a sesunula se na podlahu. Schoulila jsem se do klubíčka a usedavě plakala. Nebyla jsem k utěšení. Slzy mi stékaly po tvářích na mé kaštanové vlasy. Vyčítala jsem si, co jsem udělala. To mne dovedlo ještě k většímu zoufalství. Měla jsem takový strach! Uvnitř jsem se bála, že kvůli tohoto večera Christiana ztratím. Co bych jen bez něj dělala. Jak moc jsem se mu chtěla omluvit, ale nenašla jsem odvahu za ním jít. Nahmatala jsem si na hrudi malý přívěsek, který mi dal tu noc, co ze mě udělal své dítě. Oválný rubín zasazený ve zlatě. Pro mě bylo nejcennější, že je od něj. Nevím, jak dlouho jsem tam ležela. Nevím, jak dlouho jsem plakala a naříkala, ale kadeře už jsem měla skrz na skrz prosáklé těmi slanými perlami. Když jsem se trochu uklidnila, konečně jsem vešla do pokoje. Nosem mi prostoupila příjemná omamná vůně. Vylezla jsem si na měkkou postel. To bylo něco úplně jiného, než tvrdá a nepohodlná zem. Chytla jsem polštář a zabořila do něj obličej. Smutkem jsem byla vyčerpaná, takže jsem velice rychle usnula.
Jaké bylo překvapení, že mě probudil Christianův hlas.
„Pio, probuď se!“
Sotva jsem otevřela oči, všimla jsem si zlatavých paprsků, které řídce procházely skleněnou tabulí okna.
„Panebože…“ zašeptala jsem.
Chris mě vzal do náruče a nesl k rakvi. První ulehl on, pak uložil mně a urychleně zavřel víko. Cítila jsem se zvláštně, když jsem mu ležela na hrudi. Snad jsem se na tom slunci měla usmažit.
„Christiane… Já… Já mám hlad…“
Ach, jak mi to jen bylo trapné!
„Pij.“ Řekl a odhrnul si límec.
Se sužujícím pocitem jsem mu zabořila zuby do hrdla. Jak jen bylo krásné zase chutnat tu sladkou a teplou tekutinu. Cítila jsem, jak mi postupně prostupuje celým tělem. Potom mi Christian naznačil, ať přestanu.
Pohlédla jsem na jeho rty. Byly jemně narůžovělé. Pocítila jsem silnou touhu se těch rtů dotknout. Pomalu jsem se k nim blížila. Když už jsem byla kousek od nich, odvrátil se. Po tomto gestu bych dala cokoli za to, abych s ním nemusela sdílet rakev. Uložila jsem si hlavu na jeho rameno.
„Co to bylo za muže…“ zeptala jsem se opatrně.
„Upír… Chodil se nám přiživovat na koních.“
„Calipsó…“
„Je v pořádku. Mrtvý byl jen jeden ryzák.“
„Proč jsi ho dovedl do domu?“
„Sám nevím. Třeba by nám mohl s něčím pomoct. Ale než se zeptáš, řeknu to rovnou. Nevím s čím.“
„On… Je pořád v domě?“
„Ano.“
„Ale kde spí? Vždyť už je ráno!“
„Půjčil jsem mu svou rakev. To je také jeden z důvodů, proč jsem tady s tebou… Máš mi za co děkovat. Kdybych nepřišel, dávno bys byla mrtvá. Jak tě to jen mohlo napadnout! Usnout a zapomenout, že noc končí!“
„Byla jsem unavená.“
„Měla sis lehnout do rakve.“
„Vadí ti má přítomnost?“
„Jestli chceš slyšet pravdu, tak nejsem moc nadšený.“
„Klidně půjdu!“
„Slunce…“
„Raději zemřu, než snášet tohle! Stejně ti na mě nezáleží.“
„Tak běž!“
Stiskla jsem rty. Vážně mě moc mrzelo napětí mezi námi, ale nechtěla jsem umřít. Znenadání mě Christian pohladil po vlasech. Znova mě to rozplakalo. Pevněji si mě k sobě přitiskl. Po dlouhém přemáhání jsem konečně vydechla : „Promiň.“