--Jaká je cena života?--

Odcházel v zář vycházejícího slunce, se zkrvaveným mečem v ruce.Za ním ležely dvě mrtvoly, pod kterými se zvětšovaly rudé skvrny krve, vytékající z otevřených tepen.Na tváři měl naprosto klidný výraz, vyjadřující, že nějaké další mrtvoly, které za sebou zanechal, ho nemůžou nijak vyvést z míry.Na své černé plátové zbroji měl pár cákanců od krve, ale ty se snadno smyjí.Právě tato zbroj byla po celé zemi tak známá.Muž v ní oděný, byl nenáviděn a proklínán jako žádný jiný.Měl na svědomí tolik mrtvých, kolik někteří lidé ani neviděli živých.Nikdo neznal jeho jméno, kdo ho znal, ten se bál, ne jako ostatní, ale mnohem více.Nebylo lidské bytosti, která ho měla ráda.Každým nenáviděn, každým proklínán.

Udělal ještě pár kroků směrem ke svému koni a sedl si na zem.Pomalu, téměř rituálně si sundal helmu a položil ke štítu.Meč pečlivě otřel do kusu látky, vytažené zpod zbroje, a opatrně položil k helmě a štítu.Pak si odepnul nárameníky a rozepnul kyrys.Obě tyto věci odložil na zem a vrhl se na odepínání chráničů stehen a náholeníků.Nechal si pouze kožené věci, které měl pod zbrojí a kroužkovou košili.Po této činnosti vstal a pomalým krokem zamířil ke své klisně a dovedl ji ke svým věcem.Ty pečlivě připnul k sedlu nebo dal do brašen.Jako poslední vzal do ruky svůj skvělý meč, podíval se na něj a políbil jeho hrušku.Poté ho zasunul do pochvy.Připravený k cestě vyskočil na koně a odjížděl z místa činu, pro něj nepatrného.

--

„Stůj!“ zakřičel voják, oblečený do barev místního vladyky.Stál na cestě, v ruce držel halapartnu a na obličeji měl výhružný výraz.Stál před chatrným dřevěným mostem.Kousek dále na břehu potoka seděli tři chlapi, ‚nenápadně‘ pokukující po dvojici.

„Co se děje?“ zeptal se unuděně muž.

„Mýtné.Zaplať a můžeš projet.“ Zazubil se na něho voják.Muž na koni se na něj podíval, pokynul koni a jel podél mostu až přebrodil říčku.Voják se na něj beze slova díval a pak pokynul mužům sedícím na břehu.

Muž jedoucí na koni – Černý rytíř – zahlédl jak se k němu přibližují a jak se ho snaží obklíčit, tak pružně seskočil z koně a vytáhl meč z pochvy.Boj netrval ani minutu a na zemi ležely 3 mrtví chlapi a jeden co k tomu neměl daleko.Černý rytíř utřel svůj meč, uložil ho do pochvy a sedl na koně.

Další mrtví…No a?

Tento muž bez svědomí, nelítostný zabiják a živá legenda, ale nebyl vždy takový jako dnes.Bylo by hezké kdybych napsal, že byl proklet, nebo že to bylo vlivem kouzla.Ale takováto vysvětlení patří do pohádky, do úst vypravěčům.U tohoto muže to bylo jinak.Jeho jméno je Lorhan.Vyrůstal v klášteře, kde si ho všiml verbíř a naverboval ho do armády.Mladík trénoval seč mu síly stačily, snažil se, chtěl být nejlepší.No a jednou se mu splnil jeho sen a oni byly vysláni do boje.Předem prohraného boje.Proti nim stála profesionální jednotka plátovaných vojáků, profesionálové proti rekrutům.Byla to řežba, ale Lorhan se bil jak lev.Celá ‚jeho‘ jednotka byla zmasakrována a on náhodou přežil.Probudil se mezi mrtvolami a zprvu měl strach, ale toho se zbavil.Nač se bát mrtvých?Tam mezi mrtvolami našel rytíře stejné velikosti jako byl on sám a pracně z něj svlékl zbroj, kterou předtím než si navlékl, celou očernil nad plamenem.Tak začal jako Černý rytíř, sice zatím neznámý.Tak se dal do služeb žoldnéřů a jeho sláva stoupala.Nikdy neporažen.Kdo s ním měl spor byl mrtev.Ale proč se z normálního mladíka vyklubalo zvíře?Bylo to nocí, kterou strávil mezi mrtvolami?Bylo to tím, že neměl žádného žijícího přítele?To se asi nedozvíme, můžeme se jen domnívat.

--

Lorhan si sedl na zem a koukal se na krásně rudý západ slunce.Jeho klisna stála opodál a ochutnávala zelenou trávu rostoucí na lysé hlavě kopce.Lorhan tiše dýchal a proud myšlenek mu brázdil mozkem.Přemýšlel o mnoha věcech.Seděl a divil se, co vše ho teď napadá. ‚Jaká je cena života?‘ zašeptala mu do ouška zbloudilá myšlenka.Lorhan překvapeně zamrkal.

„Cože?“ zeptal se překvapeně sám sebe.

„Jaká je cena života, který ty tak snadno ukončuješ?“ Znovu šeptá myšlenka, doteď přehlížená.

„Já…já…nevím.“ Zakoktá překvapený Lorhan.Vstane, s úmyslem rozhlédnout se kolem, kdo to šeptá, ale nemůže se ani hnout.

„Jaktože nevíš?Jaké máš tedy právo takto zacházet se životy, které ti nepatří?“ Nyní již myšlenka nešeptá, ale rozhněvaně křičí.Lorhan se ani nehne.Neví o má říct, neví co má udělat.Před ním se najednou zhmotní žena.Ani krásná, ani ošklivá.Taková beztvará.Celá bílá a průhledná.

„Jsi zabedněný.Přemýšlej o tom.Máš na to čas do té doby, než se setkáme.“ Řekla žena, tleskla a kolem byla tma, černo.
Lorhan otevřel oči a nad sebou viděl hvězdy. ‚Musel jsem usnout‘ pomyslel si.Pomyslel si a zamyslel se.

--Jakou cenu má lidský život?--