Běh jednoho důležitého vztahu

„Co si dáš k snídani?“ Ptal se. Ptal se každé ráno. A každé ráno věděl, že si dá musli.
„Musli.“ Odpověděla. Každé ráno si dávala musli.
Ptal se, protože měl rád rutinu, měl rád věci, které se opakovaly. A hlavně mu její odpověď dodávala jistotu. V té chvíli cítil, že to skutečně je jeho vlastní dcera. V té chvíli věděl, že ho miluje, že mu věří. A nejen v té chvíli…

„Tři, dva…“
Vyběhla dřív, než řekl jedna, vyběhla dřív, než řekl teď, vyběhla vždycky dřív.
Běželi přes obrovské prázdné pole. Nebylo prázdné tak docela, uprostřed hrdě stál strom, stál neúprosně, jakoby chtěl dokázat, že se nevzdá. Přestože pole bylo obrovské a tvářilo se nepokořitelně, ona se vedle svého tatínka cítila neuvěřitelně silná, neměla strach. V té chvíli vnímali jen vítr, strom a blízkost. Oba milovali divná místa, oba milovali soutěžení, oba milovali svobodu, oba milovali pocit, že teď můžou klidně roztáhnout křídla a letět jen tak od nikud nikam.

„Já si ji nechám“! Křičel. Křičel svou touhu. Volal po svém smyslu života. Volal po někom, s kým se jako s jediným dokázal upřímně smát. „Dcera po rozvodu patří do rukou matky.“ Říkala mu tehdy ještě manželka a bohužel měla pravdu, nemohl nic dělat. Plakal, sice tiše, ale dlouho a opravdově. Věděl, že ho neopustí a že u něj bude co nejčastěji, ale uvědomil si, že každě ráno už se jí nikdy nezeptá, co si dá k snídani.

„Půjčíme si film?“ Ptal se. Ptal se každou středu, kdy u něj byla. A každou středu věděl, že si půjčí film.
„Jasně“, odpověděla. Nejraději se dívala na filmy s tatínkem. Tatínek jí totiž vždy říkal co a jak se dělá a ona ho v té chvíli obdivovala. V té chvíli k němu vzhlížela, chtěla být jako on a bála se, že na to nemá. Nejen v té chvíli, motivoval ji neustále.
Dokázali překonat odloučení a byli si blízko jako dřív. Běhali přes pole, koukali na filmy, chodili na večeře do její oblíbené restaurace (nikdy nešli jinam), smáli se spolu, mluvili spolu. Trávili spolu každou volnou chvíli. Hodně se od něj učila. Důvěřovali si a navzájem pro sebe znamenali celý svět.

„Budeš mít bráchu.“ Řekl.
„Super.“ Odpověděla. Odpověděla jakoby jí říkal, že je dnes ošklivo.
Čekala to, věděla, že to přijde a nevadilo jí to. Věděla, že ji vždy bude milovat stejně, rozhodně v to pevně věřila. Plánovali. Odvážel ji z tábora a celou cestu si vyprávěli příběhy, ani jeden z nich necítil, že by se něco změnilo.

Nemluvil s ní. Trávil s ní málo času. Smál se mnohem míň, než dřív a smál se jen s ním. Nebyl moc s rodinou a často je opouštěl. Cítila se sama a v životě jí jasně něco velikého chybělo. Vytvořila se mezera, kterou nikdo jiný než on nemohl zaplnit. Plakala, plakala tiše, ale dlouho a opravdově. Nikdy nepřestala věřit v jeho lásku, nikdy ho nepřestala obdivovat, nikdy ho neopoustěla a on ji taky ne. Jen to neuměl dát najevo. Vždy mu odpustila, neumí se na něj zlobit.

„Co si dáš k snídani?“ Zeptal se.
„Koblihu“. Odpověděla.