Josefína a Jonathan

Vstala a šla se umýt. Pozdravila maminku, vynadala bratrovi, že ji nenechal spát. Normální ráno - jako ostatní. Vlastně pro ni nebylo tak docela normální, pro ní nebylo normální nic z tohohle světa. Každopádně bylo jako každé jiné do chvíle, kdy se podívala z okna. Snežilo!
Miluje sníh, miluje zimu. Je básnířka, ráda se zavírá do pokoje, pije čaj a básní.
Oblékla si kabát, čepici, rukavice a vyběhla ven. Po dlouhé době byla skutečně šťastná. Zapomněla na včerejší den, kdy se ztrácela ve svém životě, v jeho citech a v budoucnosti. Zpívala a tančila s vločkami. Diváky jí byla jen mlha, která na ní za chvíli už neměla čas. Hledala jinou. Běžela do parku, kam chodívá vždycky v létě, když jí už její andělé nestačí a vymýšlí příběhy o lidech, kteří jím prochází. Byla si jistá, že potká Jonathana.
Jonathan byl starší než Josefína. Neměl rodinu, rád se toulal světem. Bydlel ve vraku lodi, který stojí na kopci kousek od ní, daleko od vody. Jonathan jen četl knihy, pozoroval lidi a kreslil. Nechal tužku klouzat po papíře, jen ona určovala osud jeho přátel. On měl Josefínu v kresbách, ona jeho v básních.
Naplňovali své životy… beze slov…
Sníh dodával Josefíně odvahu, pevně se rozhodla, že s ním dnes promluví. Dnes proto, že sněží, dnes proto, že poprvé sněží, dnes protože věří, že sněží.
Byl tam. Tak jako vždy. Seděl uprostřed na laviččce, sám se svou tužkou. Měl kraťasy a triko. Maloval slunce, vodu a trávu.
Měla strach, ale nedala se jím zastavit. Šla k němu pomalu a potichu. Sedla si k němu na lavičku bez jediného slova. Začala psát báseň. Psala o sněhu.
Všimla si, že přestal malovat a pozoruje ji.
„Co se děje, Jonathane?“
„Proč píšeš o sněhu, když je všude okolo tráva?“
„Na mé planetě je sníh.“
„Copak můžeme být tak blízko u sebe a přitom každý na jiné planetě?“
„Možná se mě zkus dotknout, uvidíme.“
Jonathan chtěl vzít Josefínu za ruku. Držel pevně, stiskl letní vzduch.
„Vidíš, přesto mě cítíš. Ano, můžeme být blízko u sebe a přec daleko, sny nás spojí.“
Opřeli se o sebe zády. Ona psala o něm ve sněhové vánici, on kreslil jí v třešňovém sadě. Bylo to zvláštní, neznali se, nikdy spolu nemluvili, ale věděli o sobě všechno.
„Jonathane, vyprávěj, jaká je Tvoje planeta?“
„Je plná hudby a květů. Lidé na ní pobíhají od nikud nikam, jsou blázniví a šťastní. Hodně se tu zpívá… a sní… a hrají se hry s vodou… a lidé se nekonečně milují. Někdy to tu nemám rád. Často jsem sám. Jsem jedinou lodí uprostřed oceánu. Jenže, víš, moje loď mi na sny stačí, ukrývá je a střeží je. Mám přátelé, ale nemluvím s nimi, kreslím je, vymýšlím jejich osudy. Nechci mluvit, není to potřeba. Jak daleko je ta moje od té Tvé?“
„Není daleko, miluji a tak není daleko. Moje planeta je tichá, ale umí zpívat, když chce, ale jen tíše, jako v kostele, nechce rušit, ač nemá koho. Je tu spoustu sněhu. Lidé jsou zasnění a klidní. Mluví se tu básněmi. Lidé mají své komety, které obíhají naší planetu, a oprašují je od hvězdného prachu. Cítím se sama skoro pořád, ale nechci okolo sebe nikoho dalšího, jsem tak šťastná. Tančím s vločkami. Už jsi někdy tančil s vločkami?“
„Já tančím s vodou. Můžu se do ní ukrýt, schová mě do svého lůna. Když plavu a pozoruji ten další z tisíce jiných světů, cítím se osvobozen od nečistoty, od lidí, od hluku a zpěvu. Musí být krásné milovat se ve vodě.“
„Krásnější milování je milování ve sněhu.“ Řekla Josefína a poprvé se usmála.
Bylo ticho. Oba se ponořili do vlastních představ. Všechno se jim zdálo tak bláznivé, náhlé a rychlé. Líbilo se jim to a nechtěli nic měnit. Cítili tajemnost mezi nimi a té se oddávali. Měli spoustu otázek, ale nechtěli se ptát. Věděli, že každý z nich žije jinde, ale nechtěli se k sobě přiblížit, totiž oni u sebe byli blízko, velmi blízko.
Milovali se. On se s ní miloval ve vodě, ona s ním ve sněhu. Obojí je tak bláznivé, tak nemožné, tak pošetilé! Věřili v to.

Josefínu probudila horká zář slunce. Chvíli jěště seděla a vnímala vítr ve vlasech. Plakala.
Musela jít domů, věděla, že se zítra vrátí, věděla, že je to bláznivé, ale udělá to. Udělá to, protože ho miluje.